Antonín Sova

Český básník a prozaik Antonín Sova, syn učitele, se narodil 26. února roku 1864 v Pacově. V roce 1866 celá rodina přesídlila do Lukavce u Pacova, kde se stal otec v roce 1871 řídícím učitelem. V Lukavci byl Sovův otec známým hudebníkem, který nejen komponoval, byl zpěvákem na pohřbech a svatbách, a založil zpěvácký spolek.

Od roku 1876 studoval Antonín Sova na gymnáziu v Pelhřimově. V roce 1878 mu zemřela matka, na kterou byl velmi silně citově vázán. V dalším gymnaziálním studiu pokračoval Antonín Sova od roku 1879 v Táboře, a ve stejném roce se jeho otec znovu oženil, což vedlo k vzájemnému odcizení mezi otcem a synem.

Celoživotně pak nesl v sobě budoucí lyrický básník Antonín Sova, tíhu ze ztráty domova. Ve čtvrtém ročníku gymnázia Sova vážně ochořel a po uzdravení, se ke studiu vrátil až v roce 1881 a studium nakonec ukončil na píseckém gymnáziu v roce 1885. Ještě za pobytu v Lukavci se Sova seznámil se setrou Jaroslava Vrchlického, Janou, která se stala učitelkou na lukavecké škole.

Po Janě přišla na lukaveckou školu v roce 1882 i druhá Vrchlického sestra Ema, která Antonína Sovu podnítila k zájmu o poezii lumírovců a konečně i samostatným literárním projevům. Sova začíná publikovat své texty a básně v časopisu Lumír a od roku 1883 ve Světozoru. Až do roku 1889 používal pseudonym, Ilja Georgov, jména bývalého studenta píseckého gymnázia. Po maturitě odešel Sova do Prahy studovat práva, ale pro nedostatek financí musel studium přerušit.

Díky pomoci básníků Adolfa Heyduka a Jaroslava Vrchlického získal zaměstnání v redakci Ottova slovníku naučného a od jara roku 1887 se stal protokolistou na zdravotním referátu pražského magistrátu. Během pražského studia na právech navázal řadu kontaktů s mladými literáty, zejména s F.X.Šaldou. V roce 1887 byl přijat do Umělecké besedy a v letech 1890 až 1908byl jejím knihovníkem. Patřil i k zakládajícím členům Spolku českých spisovatelů beletristů Máj v roce 1901.

Podílel se také jako spoluvydavatel na vzniku Moderní revue a v roce 1895 podepsal manifest České moderny. V roce 1898 vyhrál konkurz na knihovníka pražské Městské knihovny a po dvou letech byl jmenován jejím ředitelem. Od roku 1900 byl ženatý, ale manželství se zanedlouho po sňatku začalo rozpadat a skončilo rozchodem. Kolem roku 1903 se objevily u Antonína Sovy příznaky těžké míšní choroby, pro kterou byl nakonec připoután trvale na pojízdné křeslo.

V roce 1916 dedikoval novelu Pankrác Budecius, kantor vdově po Otakaru Hostinském/1847-1910/, významném českém estetikovi a vědy o umění, Zdeňce Hostinské, která trpěla stejným zdravotním postižením jako Antonín Sova. V roce 1920 odešel do důchodu a odstěhoval se do svého rodiště v Pacově. Literárně debutoval v roce 1882 v časopisu Lumír a své příspěvky zveřejňoval např. v časopisech a denících: Čas; Česká Thália; Hlas národa;Květy;Literární listy; Moderní revue; Moravská revue; Osvěta; Paleček; Lidové noviny aj.

Knižně debutoval v roce 1890 sbírkou básní Realistické sloky, po které následovala poezie překypující hrou smyslů, světel a barev – Květy intimních nálad /1891/. Mezi významné básnické sbírky a zlatý fond české poezie patří básnické, sbírky – Soucit a vzdor /1894/; Zlomená duše /1896/; Tři zpěvy dnešku i zítřku /1905/; Dobrodružství odvahy /1906/; Zápasy a osudy /1910/; Žně /1913/ aj.

Jako autor prozaických prací se Antonín Sova představil románem Ivův román /1902/ o rozporných vztazích intelektuálů marně hledajících lidské a sociální zakotvení. V roce 1903 se pokusil o sociální román Výpravy chudých /1903/, který byl ve stínu jeho básnického díla. Obdobný osud měl i román Tóma Bojar /1910/. Vyvrcholením Sovova prozaického díla se stala novela Pankrác Budecius, kantor /1916/.

V roce 1901 se Sova stal otcem syna Jana Sovy /Ing./, který byl popraven v roce 1945 v koncentračním táboře v Terezíně. Český básník a prozaik Antonín Sova zemřel v Pacově 16. srpna roku 1928, ve věku 64 let.

Erkul

Autor: Erkul