Jan Pavel I.

Jeden z nejoblíbenějších služebníků božích - "usměvavý" papež Jan Pavel I., občanským jménem Albino Luciani přišel na svět v chudé rodině severoitalského sezónního dělníka, který se hrdě hlásil k levicovým socialistům. Dětství prožíval Albino v chudobě a hrůzách 1. sv. války a ve škole patřil spíše k neukázněným a zlobivým žákům. Přesto už v posledním roce základní školy silně přilnul k náboženství a rozhodl se svůj budoucí život zasvětit Bohu. Po maturitě pokračoval v teologickém semináři a v r. 1935 byl vysvěcen na kněze. Vzdělával se dále a na Gregoriánské univerzitě v r. 1946 získal dizertační prací diskutabilního díla Pět ran církve filozofa A. Rosminiho titul doktora teologie a následujících 10 let působil jako pobočník generálního vikáře diecéze Belluno.

I v této poměrně vysoké církevní funkci poukazoval na Rosminiho tvrzení, že církev se stala otrokem bohatství a kněžský klér odděluje od věřících společenská propast. Přesto, že proslul hlavně starostmi o nejnižší sociální vrstvy a byl vnímán jako sympatizant politické levice, sám Luciani nepatřil k rebelantům v kutně a pokud se jednalo o obranu katolických zásad, byl naprosto nekompromisní - např. když Katolické studentské hnutí podpořilo rozvodový zákon, bezodkladně ho rozpustil.

Koncem r. 1958 jej úřadující papež Jan XXIII. (1881-1963) vysvětil na biskupa ve Vittoriu Venetu, kde se ihned stal velmi populárním a oblíbeným církevním hodnostářem - navzdory svému vysokému úřadu chodil oblečen jako prostý kněz a církevní kázání vedl neformálně a s humorem.

Velmi zajímavými se také staly jeho fiktivní dopisy významným osobnostem - Hippokratovi, Marii Terezii nebo Marku Twainovi, které publikoval v časopise Messadggero di S. Antonio.

Počátkem 70. let se jmenováním na patriarchu Benátek dostal mezi italskou katolickou elitu, přesto chodil a naslouchal i těm nejchudším. Rok 1973 znamenal pro tohoto zástupce Boha na zemi významný postup - stal se držitelem purpurového kardinálského klobouku, ani tehdy však nezapomínal na nejpotřebnější.

Když počátkem srpna 1978 zemřel papež Pavel VI. (1897 - 1978) byl překvapivě a rychle zvolen právě tento neformální kardinál, který se svého úřadu ujal 26.8. jako 262. papež Jan Pavel I.

Tehdy jej přední italský deník Corriere della Sera zcela trefně označil památnými slovy: "Tento papež se usmívá, ba dokonce směje."

Hned v prvních dnech svého pontifikátu se vyslovil pro sbližování křesťanských církví a hlavně k udržení celosvětového míru - jeho mottem byla věta: "Není důležité, aby se o Kristovi psalo, nýbrž aby co nejvíce lidí v Kristu žilo a následovalo ho." Podle určitých indicií tímto nepřímo zasáhl i osoby z vatikánské hierarchie, což nebylo příliš diplomatické. Také při oficiálním uvedení do úřadu se zřekl obvyklého slavnostního nastolení na trůn sv. Petra (nasazení zlaté tiáry), čímž si zřejmě popudil vysoké církevní hodnostáře.
Ovšem u prostého lidu si získal obrovské sympatie a signalizoval tímto naději na modernizaci církve a její přiblížení lidem.

Jan Pavel I. měl před sebou bezesporu slibnou budoucnost, podporovanou davy věřících, kteří k němu vzhlíželi, bohužel jeho papežská kariéra se uzavřela navždy a nečekaně - po pouhých 33 dnech pontifikátu!
29. září 1978 mu sestra Vincenza, hospodyně, pracující v Lucianiho domácnosti již 12. rokem přinesla před pátou ranní ke dveřím podnos s kávou - ostatně jako každý jiný den. Hrnek však zůstal netknut delší dobu, hospodyně tedy vstoupila do papežovy komnaty, kde jej nalezla polosedícího s brýlemi na nose a novinami na posteli. Hned zalarmovala papežovy sekretáře, kteří povolali lékaře Buzzonettiho a DaRosea, kteří však už jen konstatovali smrt, pravděpodobně předešlé noci.

Vzápětí se vyrojily spekulace o příčině úmrtí, třebaže oficiálně papež skonal náhle infarktem myokardu. V podstatě však Vatikán těmto domněnkám přímo nahrával, protože svými fabulacemi (např. že mrtvého našel sekretář - do oficiální zprávy se hospodyně moc nehodila a také, že mrtvý se usmíval a v ruce držel náboženskou knihu - což je z lékařského hlediska nesmysl) nepochopitelně mlžil.

Docela diskutabilní byla i překotná diagnóza obou lékařů, navíc bylo tělo zesnulého papeže ihned nabalzámováno a pitva tudíž neprovedena.
Vyskytla se i hypotéza, že kardinálové Jana Pavla sice zvolili, ale brzy ho i opustili (pro diametrální odlišnost) a on tuto samotu neunesl, čímž se nepřímo naznačovala možnost jeho dobrovolného odchodu. Nabízela se i možnost násilného odstranění, protože se dověděl o přinejmenším pochybných transakcích vatikánské banky IOR. Ostatně by nebyl prvním otráveným papežem a britský spisovatel D.A. Yallop se snažil r. 1984 dokázat, že papež byl skutečně otráven.

Toto dodnes záhadné úmrtí Svatého otce nepřímo uvedl i Dan Brown ve svém bestselleru Andělé a démoni.

Je však také docela možné, že Svatý otec, jehož zdraví bylo v posledních letech velmi chatrné, zemřel skutečně na srdeční infarkt - skutečnou pravdu se už zřejmě nikdy nedovíme.

Každopádně odešel zbožný, čestný a hluboce věřící člověk, jehož památku nastupující kardinál Karol Wojtyla uctil tak, že si jako papež zvolil jméno Jan Pavel II.

Autor: Angelika2808