Giordano Bruno

Není pochyb o tom, že Giordano Bruno, který se narodil roku 1548 ve vesnici Nola, ležící poblíž Neapole v Itálii, myšlenkově předběhl svou dobu, což se mu stalo osudným díky moci církevních dobových dogmat. Narodil se jako Filippo Bruno v rodině vysloužilého důstojníka.

Od počátku školní docházky bylo zřejmé, že jde o dítě s mimořádnou paměťovou schopností, kombinovanou s logickým využitím získaných poznatků. To stálo u zrodu jeho cesty za vzděláním. Jako jedenáctiletého odešel z rodné vsi studovat do blízké Neapole. Později si za svou přezdívku zvolil inspirován místem svého narození, jméno Nolanus. Podle této přezdívky pak pojmenoval i svou životní filozofii jako filozofii nolanistickou. V roce 1563 svá neapolská studijné léta ukončil a vstoupil do dominikánského kláštera.

Od roku 1565, kdy se stal členem dominikánského řádu, přijal řádové jméno Giordáno . V roce 1572 završil i svá církevní studia a završení noviciátu byl vysvěcen na kněze. Jako mladý kněz odešel na venkov. Tři roky zasvětil službě Bohu a péči o blaho věřících. Po uplynutí tří let se v roce 1575 se vrátil do domovského kláštera. Svými vědomostmi a šíří poznání z různých vědních oborů předčil své bratry mnichy. Spolu s přechováváním zapovězených knih a projevy nezakrývaného volnomyšlenkářství se stal Giordano Bruno pro vedení kláštera nepřijatelnou osobou.

Obvinění z kacířství, shromažďování zakázaných knih jej vedlo k velmi neobvyklému kroku. Odešel z Neapole do Říma, aby se vyhnul jednak zájmu inkvizice a zde zcela nekompromisně opustil dominikánský řád. Měl sice řadu příznivců, ale stejně se z něj stal štvanec. Opustil Itálii a vydal se do Ženevy. Doufal, že mezi kalvinisty dojde náboženské svobody. Ve svých jednatřiceti letech se po sporech s kalvínskými učenci, kteří se mu jevili jako krajně nesnášenliví, odebral do Francie.

Jako profesor na toulouské univerzitě vedl své filozofické přednášky, které byly studenty bouřlivě vítány. V době, kdy v Toulouse propukly náboženské střety, odešel do Paříže, kde uvedl cyklus třiceti přednášek tykajících se zásadních teologických otázek. Zde se jeho fenomenální paměť, která byla mnohými považovaná za projev magických schopností Giordana Bruna, stala zdrojem mnoha nařčení o spojení nečistými mocnostmi. Katolická církev se cítila ohrožena, ale Giordano měl otevřeny dveře i na dvůr francouzského panovníka krále Jindřicha III. , který se zasazoval o střední cestu mezi katolíky a protestantskými radikály.

Ve skutečnosti si Giordano Bruno již od svých dětských let nejen díky své vynikající paměti a schopnosti logického myšlení, vypracoval postupně vlastní mnemotechnický systém. Králova příznivá pozornost vedla k růstu popularity Giordana Bruna ve Francii. Zde napsal vedle komedie „Světlonoš“ , nebo také známé po názvem „ Svíčkař“ /1582/, obsahující jeho filozofické názory, rovněž několik studií zabývajících se podstatou mnemotechnické paměťové metody. Již jako pětatřicetiletý opouští na královo doporučení Francii a cestuje do Londýna, kde byl přijat francouzským velvyslancem Michaelem de Castelnau .

Zde v relativním klidu sepsal většinu svých přednášek a filozofických vizí, např. : O nekonečnu, univerzu a světech; O příčině, principu a jednom a dal. Londýn se také stal místem, kde nejen sepsal své traktáty , ale také je i tiskem vydal. Giordano se uvedl i svými přednáškami v Oxfordu, kde přednášel o nutnosti filozofického dotvoření Kypenikova učení, že Slunce není středem vesmíru, protože je jen středem jen jedné jeho nepatrné části, kterých je v nekonečném vesmíru nespočet. V Oxfordu byl nakonec odmítnut, když v duchu svých závěrů popřel význam Aristotelovy filozofie. V roce 1585 se Giordano vrátil do Paříže, odkud musel po opakovaných přednáškách, ve kterých opět zdůvodňoval nedostatečnost Aristotelova učení, odejít.

Po nějakou dobu pobýval v Německu v historických univerzitních městech Wittenbergu a Mqarburgu. V roce 1588 se půl roku zdržel u pražského dvora císaře Rudolfa II. Habsburského. Z Prahy se přes Frankfurt nad Mohanem, Curych přesunul do Padovy, kde krátce vedl katedru matematiky na tamní univerzitě. Poté jej vystřídal ve vedení katedry Galileo Galileei. Za frankfurtského pobytu dostal Giordano Bruno pozvání od bohatého benátského patricije Giovanniho Moceniga, kterého využil když pozbyl místo ve vedení katedry v Padově.

Bruno se stal soukromým učitelem Moceniga a vedl s ním dlouhé a vyčerpávající filozofické a teologické debaty. Po půl roce jej jeho žák Moceniga udal inkvizici, která poměrně shovívavě posuzovala Brunovy názory, jako by váhala jim dát punc kacířství a tím i punc kacíře samotnému Giordanu Brunovi. O vše se postaral sám papež Kliment VII. , který nařídil, aby řízení bylo proti Giordanu Brunovi vedeno v Římě. Benátky, které jinak všudy vyhlašovaly svou nezávislost, musely Giordana Bruna papeži vydat, protože již dříve podepsaly s Římem dohodu o vydávání uprchlých mnichů. Od roku 1593 uběhlo sedm dlouhých let, které musel Bruno prožít v žaláři inkvizice, než-li byl souzen za své myšlenky, které byly označované za rouhačské, a tedy protikatolické, které byly v obvinění, jež vznesl kardinál Robert Bellarmino, který ve stejném duchu obvinil i později Galileiho. Giordano Bruno byl odsouzen k trestu smrti upálením.

Na náměstí Campo de´fiori , česky Náměstí květin, v Římě dnes stojí pomník, přesně na tom místě, kde byl 17. února roku 1600 Giordano Bruno upálen.

Erkul

Autor: Erkul