Antonio Vivaldi

Antonio Lucio Vivaldi, autor ČTYŘ ROČNÍCH OBDOBÍ. „Il prete rosso“, ryšavý páter, houslista a skladatel. Společně s Bachem, Händelem a Rameauem tvoří čtyři pilíře, na kterých stojí barokní hudba. Vivaldi se narodil během zemětřesení a po své smrti byl zapomenut. Druhé zemětřesení způsobil jeho objev před 2. světovou válkou.

Je zajímavé sledovat odpověď na otázku: “Kdo byl nejslavnější italský houslista?“ Laik si vzpomene na černého houslistu - Niccolu Paganiniho, odborník dá přednost Vivaldimu. Paganini vystupoval v černém obleku, barvil si i vlasy, obočí a tvrdí se, že jeho černé nehty inspirovaly skupinu Queen. Vivaldi vystudoval kněžský seminář, černou nesnášel a jeho farníci si na něj stěžovali, že porušuje pravidla bohoslužeb. Vivaldi byl schopen odejít uprostřed mše, kdykoliv dostal inspiraci. Prostě šel komponovat. Mezi Queenem a Vivaldim je rozdíl 300 let, ale společné zůstává - krásná hudba, fanynky pronásledující svůj idol, dokonce tvrdící, že jsou s Vivaldim v jiném stavu, peníze, sláva a problémy s daněmi.

Vítejte ve světě Antonia Vivaldiho.

Vlastní heslo ve Wikipedii má již jeho otec Giovanni Battista Vivaldi, pocházející z Brescie. Roku 1665 přesídlila rodina do Benátek, kde se Vivaldi 4. března 1678 narodil jako druhé dítě z deseti. Byl pokřtěn z nouze. Nevíme, byl-li důvodem jeho špatný zdravotní stav, či zemětřesení, které jsem zmínil výše.

Hudební vzdělání v oboru smyčce dostal od otce, který hrál v katedrále sv. Marka. Jeho otec byl vynikající hudebník, pořádal koncertní turné, na která malého syna brával. Hudební teorii studoval u Giovanniho Legrenziho. V patnácti letech ustřihli Antoniovi vlasy, jedná se o postřižiny, rituální stříhání vlasů, po kterém se stal duchovním. Pravděpodobně jste pochopili odkud pochází název filmu Jiřího Menzela. V osmnácti letech se stal podjáhnem. V pětadvaceti farářem. Pro teologii se Vivaldi nerozhodl z důvodu své víry, nýbrž vyššího společenského postavení. Vykonával funkci kaplana (pomocný farář) v kostele Panny Marie.

Tehdejší mši musel farář odzpívat. Trvala hodinu a nesloužila se jedna. K dalším povinnostem patřily křty, poslední svátost, modlitby za mrtvé. Vivaldi v zimě pracovní nápor nezvládal a odcházel odpočívat do sakristie. Jeho farníci jej zde našli, když si zapisoval noty. Po roce a půl byl Vivaldi kněžských povinností zbaven. Stěžoval si na strettezza di petto, tíhu na prsou. Mohlo jít o astma, angínu pectoris, či jiné plicní (srdeční) onemocnění. Vivaldi podlehl ve svých 63 letech „vnitřní horkosti“, když dorazil do Vídně naprosto chudý v očekávání, že zde vydělá peníze. Našel tu smrt.

V tomto okamžiku jej Francesco Gasparini doporučil jako učitele houslí do Nemocnice zbožnosti, kde byl ředitelem. Jednalo o významnou hudební školu, určenou dívkám. Patřila mezi čtveřici nejprestižnějších škol Benátek. Z názvu vyplývá, že plnila i druhý účel - jednalo se o sirotčinec s porodnicí pro svobodné matky a Vivaldi zde působil do roku 1716.

Jmenování mistrem mu přineslo pevný plat a povinnost napsat dva koncerty měsíčně. Se svými žačkami vytvořil hudební těleso, které bylo koncertní bombou Benátek a jejím vývozním artiklem. Charakteristické byly pomalé (pro hráče odpočinkové) pasáže, střídané gejzírem not a erotiky. Mužské publikum reagovalo velmi bouřlivě. Ostatně, pokud zkouknete https://www.youtube.com/watch?v=AbaNGU1CrXI&list=RDAbaNGU1CrXI, reaguje tak i dnes.

Roku 1711 vydal v Benátkách tiskem L’ESTRO ARMONICO. Soubor dvanácti houslových koncertů, které jej proslavily celosvětově. John Walsh je vytiskl následně v Londýně. Francouzský vyslanec je zaslal do Paříže, kde jejímu kouzlu podlehlo na královský dvůr napojené nakladatelství Le Clerce Cadet. Po těchto prvních vlaštovkách se strhla lavina. Pod pomyslný kotel přiložil Estienne Roger z Amsterdamu, který Vivaldimu nabídl lepší finanční podmínky, než italská nakladatelství a Vivaldi na nabídku kývl. Zrodil se milionář a někde v koutku jeho duše se objevil čert – našeptávač, s jehož pomocí si Vivaldi připadal jedinečný, nedostižný, výjimečný. Svému okolí dával najevo pohrdání a nadělal si spoustu nepřátel. Vivaldi zpřetrhal spoustu vazeb a ukončil mnohá přátelství. Později, když polévka vystydla, zjistil, že v Benátkách jej hudba neuživí a zamířil do nešťastné Vídně. Odtud pramení druhá strana Vivaldiho hudby, kterou chrlil pro peníze. Nabýváte dojmu, že se opakuje a máte pravdu. Chcete-li Vivaldiho milovat, buďte kritičtí.

Z roku 1713 pochází jeho první opera OTTONE IN VILLA. Pracoval velmi rychle. Koncert zvládl napsat za den, na operu potřeboval týden.

Roku 1718 zamířil do Mantovy a vstoupil do služeb prince Filipa Hesensko-Darmstadtského, který zde byl guvernérem. Roku 1726 se vrací jako hudební ředitel do benátského divadla San Angelo. V rozmezí let 1729 až 1733 vykonal turné po italských městech, ale comeback se nekonal.

V roce 1737 byl stále kněz, když arcibiskupství ve Ferraře zahájilo šetření ve vlastních vodách. Vivaldi, který procestoval Itálii a Evropu, odmítal ze zdravotních důvodů nadále celebrovat mše a vysvětlit, či ukončit svůj vztah s Annou Girò. Nadřízení Vivaldimu přikázali, aby neopouštěl Benátky a oprostil se od světských záležitostí. 59letý Vivaldi přicházel stářím o zdraví a nařízením církve přišel i o příjmy. Jeho hudba vyšla z módy, začal rozprodávat majetek a chudl.

Roku 1740 navštívil Vídeň. Sérii koncertů zhatila smrt Karla VI. a Vivaldi zde 28. července 1741 zemřel v naprosté chudobě. Naprostou chudobou se označovali lidé, kteří si ve frontě na polévku mohli vzít jeden krajíc chleba. Vše hlídali františkáni, kteří přítomné rozdělovali vpravo, či vlevo. Dvě stě let poté stál v Osvětimi na rampě doktor Mengele. Uplatnil v praxi pouze to, co viděl během hospodářské krize v Německu. Ti vpravo měli nárok na chléb. Nárok na: „Bis ein zu verschenken". Znamená to, že z vůle Boží je Vám darován jeden krajíc chleba, vezmete-li dva, je to krádež.

Pohřben byl stejný den na nemocničním hřbitově Gottsacker. Jeho ostatky se dnes nacházejí ve vídeňském kostele svatého Karla Boromejského.

Vivaldimu je přisuzováno autorství více než 500 koncertů, nespočtu oper a dalších děl. Po smrti jej potkal Bachův osud, byl zapomenut. Vivaldi nefiguruje v našem příběhu a priori. Podstatný je následující, téměř neznámý příběh.

V roce 1926 se internátní škola v Piemontu rozhodla odprodat část svého archívu. Školu vedli salesiáni, a ti poprosili turínskou Národní knihovnu o pomoc při nacenění spisů. Otázka kolik má kupec zaplatit přistála na stůl Albertu Gentiliovi, profesoru hudby. Jenže Gentili chtěl písemnosti vidět. Podle popisu, datace a seznamu je nacenit odmítl. Když mu po čase došla první pošta, zůstal v šoku. Držel v rukou něco, co neznal.

Profesoru Gentiliovi vděčíme za to, že se svými spolupracovníky přes deset let mlčeli a nález zpracovali do archívního fondu. Hrozila možnost, že se tohoto, v literatuře zmiňovaného Turínského pokladu, jinde Vivaldiho pozůstalosti, zmocní profesionálové. Cena by šla nahoru a došlo by k rozprodeji do celého světa.

Byla tu možnost spojit se s italskou vládou, ale Gentili byl i vůči této volbě skeptický. Turínské muzeum např. v minulosti o některá svá díla přišlo. Zalíbila se jiným profesorům z Říma a ti využili zcela legální zákon, podle kterého ministerstvo kultury rozhoduje o tom, kde bude Mona Lisa vystavena. Mona Lisa je vystavena v Paříži (nepatří Itálii) a Gentili nechtěl, aby Vivaldi skončil v Římě.

Do historie vstoupila nakonec druhá možnost. Gentili byl v Turíně známou osobností s kontakty na podnikatelské kruhy. Uměl výborně hrát na klavír a pánům poskytl několikrát vyčerpávající prohlídku depozitářů veřejnosti nepřístupným. Umění erotiky, anglický přetisk Kámasútry, či řecký atlas anatomie z doby, kdy se učenci domnívali, že žena má dvě vagíny.

Gentili zprostředkoval obchod století. Sbírku odkoupila od salesiánů bohatá mecenáška a obratem ji darovala. Turínská knihovna u právníka uvedla, že dar s díky přijímá a 97 svazků změnilo majitele. Obsahovaly Vivaldim podepsaná díla, dvanáct oper, 29 kantát a 140 drobných děl a velkou záhadu.

Svazky na sebe nenavazovaly, některé strany chyběly, pokračování na jiných nedávalo logiku a dílo bylo vázáno provizorně. Každému, kdo měl dvacetiletou praxi v archívu, bylo jasné, že piemontský nález je vytržen z daleko větší sbírky. V průběhu následujících let bylo zjištěno, že sbírku shromáždil hrabě Giacomo Durazzo (1717-1794), rakouský velvyslanec v Benátkách a začal druhý díl našeho příběhu.

Gentili a jeho spolupracovníci nadále drželi „bobříka mlčení“. Stačilo, aby kdokoliv vzal dvě kila partitur, přeplul Atlantik a jednu zveřejnil. Cena zbytku by šla nahoru a investice do lodního lístku by se vrátila milionkrát. Obrátili se na posledního žijícího potomka rodu - markýze Marcella Durazzo. V archívech této rodiny se našla další část sbírky a roku 1930 byly obě spojeny. Ani toto Vivaldiho dílo není kompletní. Zbytek se hledá dodnes.

Bokem vzniklo komorní těleso, které mělo koncerty rekonstruovat. Mezi hudebními nástroji byl dvěstěletý rozdíl. Cembalo se muselo nahradit klavírem a celá řada smyčcových nástrojů má dnes jiný rozsah, nežli v minulosti. Jeden ze studentů byl hluchoněmý. Během následujících šesti let měla tato komunita na Apeninském poloostrově o Vivaldim větší znalosti, nežli odborná veřejnost a „bobřík mlčení“ se obracel v hrobě. A mělo být hůř. Na výstavě, kterou uspořádal Slepecký ústav, se na Gentiliho obrátil ředitel této instituce s dotazem, jak je to s tím novým skladatelem. A byl to Ital? A dělal jen hudbu, nebo i maloval? A „kdy“ se střídalo s „kde“ a „co“ a „jak“? Gentili měl zkažený večer a druhý den nebyl lepší. Později zjistil, kdo vše vynesl ven a do konce života si lámal hlavu, jak nevidomí komunikují z hluchoněmými.

Každý národ si chrání své já. Rusové mají Puškina, Češi Smetanu a tuto, svým způsobem partyzánskou válku za záchranu Vivaldiho Italové nakonec vyhráli.

V roce 1939 uspořádal Alfredo Casella Vivaldiho týden. Byl jedním z Gentiliho týmu a připadla mu úloha vdechnout Mistrovi druhý život. Konal se v Sieně, ve středu italského Toskánska. Dalším organizátorem byl americký básník Ezra Pound. V roce 1947 byl v Benátkách založen Institut Antonia Vivaldiho. Ale myslím, že Italové o svého Vivaldiho už nepřijdou.

Střípky, zajímavosti:

Čtyři nejvýznamnější hudební školy Benátek byly Ospedale della Pietà, Ospedale degl’Incurabili, Ospedale di Santa Maria dei Derelitti a Ospedale di San Lazzaro dei Mendicanti. Platí za předchůdkyně dnešních konzervatoří. Zřizovatelem byl kostel. Vždy byly spojeny s hospicem, sirotčincem, či špitálem. Studenti koncertovali a byli zdrojem zisku. Pedagogové měli kompoziční povinnosti vůči zřizovateli. V případě Ospedale della Pietà se jednalo o sirotčinec a porodnici pro svobodné matky.

Roku 1696 se zde narodila Anna Maria. Není jasné, zda ji matka po porodu opustila, či zemřela. Anna Maria byla v nemocničních záznamech vedena jako sirotek bez rodinného jména. V dospělosti tuto školu vystudovala a ve 24 letech zde začala vyučovat. Jednalo se o Vivaldiho žačku a nesmírně slavnou houslistku, která zažila éru violy d ’amore. Představte si větší housle, které mají pět až sedm strun a budete doma. Dodnes nevíme, zdali byla jeho milenkou, či nikoliv.

Z dochované korespondence diplomatů a šlechticů víme, že v Benátkách vládly velmi volné mravy, napříč celou společností. Kde jinde naleznete právní kancelář, připravenou těhotné milence zajistit „neduchovního“ manžela a duchovnímu novou milenku. Dále - porodní báby této čarokrásné doby poskytovaly ženám antikoncepci. Zapomeňte na to, že chodily na louku hledat bylinky. Tak hloupí naši předci nebyli. Benátská republika si pronajímala ve vnitrozemí pozemky, kde se vše potřebné sklízelo kosou. Do třetice - ženské kláštery v Benátkách byly během karnevalů prázdné. Jeptišky tančily na Grand Canalu. Místní věděli, oč jde, cizinci chválili vtipné převleky.

Někde na této cestě životem získala příjmení dal Violin. Vivaldi ji napsal přes třicet violových koncertů. V roce 1720, kdy Anna Maria získala titul „Maestra“ (dnešní středoškolský profesor) byl Vivaldi ředitelem této konzervatoře. Později byla jeho žákyní jistá Anna Girò. Zpěvačka, jejíž předci přišli z Francie a doma se psali Giraud. Roku 1724 začal s Annou Girò žít (měla 14 let) a vzal ji na koncertní turné do Říma ke Svatému stolci. Roku 1726 zpívala titulní roli v opeře DORILLA IN TEMPE. Byla mezzosoprán a tento pár zůstal spolu neoddán do Vivaldiho smrti. Sedm let poté účinkovala na karnevalu v Piacenze a nesmírně se zalíbila hraběti Antonio Mario Zanardi Landimu. V 38 letech se za něj provdala a stáhla se do ústraní.

Co se týče Anny Marie dal Violin a Vivaldiho, možná oba ovládali umění rozchodu. Na https://www.youtube.com/watch?v=Pu_MgE_kTs4 naleznete violový koncert D-dur věnovaný této ženě. Její pedagogická kariéra trvala téměř 70 let. Dožila se 86 let a zemřela v Benátkách 41 let po Vivaldim.

Genius loci zvaný Vážná hudba, která Vážnou hudbou není a zároveň je.

V kultuře stála na jedné straně komedie, na druhé drama. S dramatem je spojena ponurá atmosféra, tmavé barvy. K nasvícení scény stačila obyčejná černá žárovka z Baumaxu. Hudbě vládl tří-, či čtyřčtvrteční takt. Drama bylo zábavou panovnických domů a šlechty. Hlavním hrdinou byl Bůh (Zeus), královna (Kleopatra), rek (Odysseus), vždy postava z horních 10 000. Drama končí smutně. Pozvaní hosté museli mít společenské oblečení a chování. Prezentovali hostitele a jeho zájmy. Často to byl jejich nadřízený, či osoba z které jim plynul společenský prospěch.

Komedie byla zábavou prostých lidí, hlavním hrdinou byla spodina - holič (LAZEBNÍK SEVILSKÝ), či sluha (SLUHA DVOU PÁNŮ). Nešetřilo se láskou, nápady a hýřila barvami. Za houslovým klíčem jste našli často dvoučtvrteční (veselý) takt a jako divák jste si v podstatě mohli dělat, co chtěli. Přednesovým místem byla ulice.

U divadla nám zůstalo toto rozdělení do dnešních časů. My vážné divadelní kusy známe a nazýváme tak dramata. U hudby někdo vzal hrnec a smíchal komedii a drama dohromady. Vznikl guláš, označovaný jako „vážná hudba“. Mezi vážnou hudbu patří skladby, které si objednala církev, stát, či různé spolky, nadace, atd. Nikoliv opery, komedie a populární hudba 16., 17. a 18. století.

Dalším problémem je prezentace tohoto guláše. Komedie přišla o ulici a přestěhovala se do koncertních sálů. Na jeviště nastupuje filharmonie v černém, jenže je mimo formu. S vážnými výrazy ve tvářích vypadá, jako by ji postihl průjem. Hráči prvních viol mají zřejmě vytrhané všechny zuby. Žesťovým nástrojům umřela babička, dědeček a chcíply rybičky. Nesmíme zapomenout ani na dětský sbor, krčící se vystrašeně v koutku a žijící vlastními problémy. Bráno zprava doleva. Včera jsem zaspala Večerníček, maminka má jiného tatínka, v noci jsem se počůral, kdo mi ukradl sušenky?, atd.

Pokud vám vysokoškolsky vzdělaná klavíristka zahraje MĚSÍČNÍ SONÁTU v pohřebním tempu, je zřejmě něco špatně. Beethoven nikde v partituře nenapsal poznámku Grabmusik. Pokud by žil, klavír by „vyliskal“. Jedná se o romantickou skladbu, která měla dámám ve společnosti rozsvítit oči. Vy ovšem koncert neopustíte. Jednak jste si zaplatili, jednak dobré mravy velí zůstat a potleskem poděkovat těm, kteří do úmoru zkoušeli. I když špatně. Koncerty v tomto provedení inspirovaly Dušana Taragela k sepsání knihy VRAŽDA JAKO SPOLEČENSKÁ UDÁLOST a spoustu diváků k odchodu z koncertních sálů.

Vivaldi je autorem vážné hudby. Jeho GLORIA IN D MAJOR, RV589 a MAGNIFICAT, RV 610 byly napsány pro církev. Jsou to skladby prezentační, na úrovni dramatu. Za vhodné prezentační prostory se považuje církevní půda, či koncertní sál.

Velmi se bojím, že dnešní hudba bude za dvě stě let zařazena mezi vážnou, na podium nastoupí symfonický orchestr a v pohřebním tempu spustí: „Majdalenka, Apolenka s Veronikou...“

Nezbývá, než doufat: „Bůh ochraňuj krále a houslový klíč!“

Autor: VlastaP

Slavný italský hudební skladatel Antonio Vivaldi přišel na svět 4. března roku 1678 v Benátkách v době, kdy zde působilo slabé zemětřesení. Během tohoto bouřlivého období se narodí mladé ženě jménem Camilla Calicchi droboučký neduživý chlapec, který je pokřtěn jako Antonio Lucio Vivaldi. Již při narození svého prvorozeného synka plánuje otec Giovanni Battista Vivaldi, že syn půjde v jeho hudebních šlépějích a stane se houslovým virtuózem.

HUDBA NEBO VÍRA?
Z předchozích řádek bychom usoudili, že otec Antonia Vivaldiho byl též hudebníkem. Pravda však je taková, že přes den pracoval jako holič a hudbě, své velké vášni, se věnuje po nocích. Otec působí v orchestru, který hraje často v bazilice svatého Marka. Malý Antonio otce doprovází a lásku k hudbě též pomalu ale jistě přejímá. Není bez zajímavosti, že otec Vivaldi svou uměleckou činnost provozuje pod pseudonymem Giovanni Battista Rossi a roku 1688 je v Benátkách uvedena opera s názvem „La Fedeltá sfortunata“, jejímž autorem je právě Antoniův otec. Otec doufá, že v synovi najde plnohodnotného následovníka a nadšence pro hudbu. Učí ho zacházet s hudebními nástroji a dokonce jej posílá za skladatelem Giovanim Lgrenzim (1626 – 1690), aby zde mladý Antonio pochytil další vjemy a inspiraci pro povolání hudebníka barokního období. Antonio hudbu miluje a má bezesporu veliké nadání, avšak jeho srdce tluče pro poněkud jinou oblast a tou je teologie.

Otec Vivaldi utrpí velký šok, když mu jeho syn oznámí, že touží být knězem. Tato skutečnost je pro něho zcela nepřijatelná, neboť již vidí syna jako světoznámého hudebníka a slavného skladatele. Přání mladého Antonia je však natolik intenzívní, že otec ustoupí, ale klade si podmínku, aby i přes kněžské roucho Antonio nezapomínal na hudbu a i nadále byla součástí jeho života. Antonio přislíbí a vstupuje do kněžského semináře, aby roku 1703 dosáhl vytouženého vysvěcení na kněze.

NUCENÉ OPUŠTĚNÍ KNĚŽSKÉHO ROUCHA
Radost z dosažení životního cíle ale netrvá dlouho. Vivaldiho trápí těžké astma, čemuž rozhodně nedělají dobře studené prostory kostelů. Nemoc ho sužuje tak silně, že je dokonce zproštěn povinnosti sloužit bohoslužby a o další dva roky později ve svém kněžském úřadě končí definitivně. Velké zklamání prostoupí Vivaldiho duši. Jediný, kdo je spokojen s nastalou situací, je jeho otec, který se nikdy zcela s duchovní volbou svého syna nesmířil.

Antonio Vivaldi tedy volí jinou, pro sebe přijatelnou cestu, jak nadále být prospěšný víře i se věnovat hudbě. Jeho volba padne na benátský sirotčinec Pio Ospedale della Pietá. Malé děti bez rodin a domova mnohé odhalují svůj skrytý pěvecký talent a pod Antoniovým vedením se formují na pěvecký sbor. Tento sbor má za povinnost se účastnit bohoslužeb a církevních slavností. Vivaldi se zcela ponořuje do svého projektu, jak bychom označili jeho činnost dnešním moderním výrazem. Spokojen je zřejmě i jeho otec, neboť Vivaldi komponuje stále více vlastní skladby, vyučuje hudbu a stává se v oboru skutečným mistrem.

PRÁCE V SIROTČINCI A NOVÁ CHUŤ DO ŽIVOTA
Bohužel, každé idylické období někdy končí. Pro Antonia Vivaldiho je kritický rok 1709, tehdy totiž není opětovně zvolen do správní rady mezi učiteli v sirotčinci, téměř ze dne na den se ocitá bez příjmů. Naštěstí po dvou letech – r. 1711 – je stejnou radou zvolen koncertním mistrem, smí se vrátit do sirotčince a pokračovat ve své práci.

Nová situace mu nalévá krev do žil, opět má chuť k životu a k práci. Komponuje jedno dílo za druhým, stává se známým po celé Evropě zejména díky sérii koncertů pro housle z r. 1714 – „La Stravaganza“. Je vytížený, více cestuje, ale ani tehdy na sirotčinec nezapomíná a vždy každý měsíc secvičuje s dětmi další dva nové koncerty. V roce 1716 představí dokonce operu! Nese název „Arsilda regina di Ponto“. Je uvedena v benátském divadle Sant´Angelo, bohužel však přinese velmi kontroverzní reakce. Příběh má totiž lehce lesbické zabarvení. V dnešní době věc, která by jen ztěží někoho morálně pobuřovala, zejména jen s ohledem na náznakové momenty, v době Vivaldiho se však jednalo o něco neslýchaného. Publikum je rozhořčeno, ba doslova zhnuseno! Je tvrdě požadován zásah cenzury a opera je krátce nato zakázána.

NEJSLAVNĚJŠÍ HOUSLOVÉ KONCERTY I ŽIVOTNÍ LÁSKA
Antonio Vivaldi sice neupadá zcela v nemilost, ale přece jen tento velmi negativní ohlas na jeho operu další skladatelovu činnost poznamená. Od roku 1718 působí jako kapelník na dvoře Filipa Hesenského, kde komponuje skladby na zakázku. Krátce působí také v Římě na základě pozvání papeže Benedikta XIII., nicméně r. 1725 se vrací zpět do Benátek a komponuje své nejslavnější dílo „Čtvero ročních dob“, což jsou čtyři houslové koncerty. Začíná se mu opět dařit nejen v pracovním, ale také v soukromém životě. Snad poprvé nelituje, že byl nucen vymanit se z celibátu. Poznává totiž krásnou Annu Giraudovou, teprve šestnáctiletou benátskou zpěvačku a láska je na světě. Prameny diskrétně mlčí o tom, do jaké fáze se jejich vztah vlastně dostal, nicméně láska, mocné to slovo, ovlivňuje i další tvorbu Vivaldiho, komponuje díla plná radosti.

SMUTNÝ KONEC V CHUDOBĚ
Antonio Vivaldi komponuje kantátu „Gloria e Imeneo“ pro francouzského krále Ludvíka XV., dále pak cyklus koncertů „La Centra“, které věnuje rakouskému císaři Karlu VI. Od něho získává zlatou medaili a je jmenován rytířem. Antonio Vivaldi je poctěn panovníkovým zájmem a přestěhuje se do Vídně, aby byl císaři nablízku. Karel VI. však krátce nato umírá. Nad Vivaldim již nikdo nedrží ochrannou ruku. Ocitá se na pokraji chudoby, která postupuje stále více, rozprodává sice své partitury, ale zisk stačí jen na nejnutnější obživu. V osamění a chudobě umírá Antonio Vivaldi v pátek 28. července roku 1741 ve Vídni.


ZDROJ: časopis Epocha, č. 25/10; článek o Ant. Vivaldim, autor: Lenka Fikrová, str. 10

Autor: Hortensie