Nagisa Ošima

Do kinematografie vstoupil jako jeden z “rozhněvaných” mladých mužů ve stejné době, kdy se i v Evropě rozvíjely nové vlny. Přelom 50. a 60. let totiž přinesl zásadní revizi dosavadních uměleckých směrování. Vnesl do nich závan autenticity nesený revoltou mladých tvůrců, který kritizoval především zkostnatělé společenské podmínky. Nagisa Ošima vyrůstal v rodině vysokého státního úředníka. Otec mu však zemřel, když chlapci bylo pouhých šest let. Již na střední škole zkoušel literárně tvořit a na univerzitě (kde vedle práv studoval ještě politologii) se záhy stal mluvčím radikálního studentského hnutí. Publikoval ostře kritické stati o poměrech ve společnosti i ve světě filmu. Dokonce založil filmový časopis. V té době již pracoval jako asistent režie (pro velkou společnost Šočiku) a promýšlel své první látky - scénáře si zpravidla psal sám. Jeho filmy, často s výrazným erotickým zabarvením, se zaměřují na témata, která nejlépe zná - zabývá se bloudící nebo dokonce ke zločinu inklinující mládeží zbavenou ideálů i příznivých existenčních vyhlídek (Krutý příběh mládí, Zjevení za bílého dne). Zkoumá prostředí vysokoškolských studentů (Noc a mlha v Japonsku, Čtyři roční období Japonska). Přibližuje korejskou menšinu obklopenou podezíravými postoji (Smrt oběšením, Návrat opilců). Ošima se často zabývá společenskou revoltou, někdy ve spojení s rozkladem bohatých vrstev (viz Obřad, jediný Ošimův snímek dosud uvedený v našich kinech). Skandály kvůli přílišné sexuální otevřenosti vyvrcholily v roce 1976, kdy s francouzskou podporou (bylo to poté, co zkrachovala Ošimova produkční společnost) natočil Koridu lásky. I později spolupracoval s evropskými i americkými partnery, avšak snaha šokovat se postupně zvrhla v pouhý samoúčel. Například ve filmu Max, moje láska učinil mohutného orangutana milencem znuděné ženy, kterou zanedbával manžel pracující v diplomatických službách.
Významná byla Ošimova televizní tvorba. Natočil desítky titulů, většinou dokumentárního zaměření - mapoval válečnou minulost, zajímaly jej sociální poměry současného Japonska, zaměřil se třeba i na čínskou kulturní revoluci. Zatím poslední prací pro televizi je epizoda z cyklu o dějinách světových kinematografií - 100 let japonského filmu. Nagisu Ošimu jsme mohli také spatřit v dokumentu Toru Takemicu (vysílala jej Česká televize). Vzpomínal tam na spolupráci s významným japonským skladatelem filmové hudby.
Filmografie (bez televizních filmů):
1959: Ai to kibo no mači (Čtvrť lásky a naděje); 1960: Nihon no joru to kiri (Noc a mlha v Japonsku), Seišun zankoku monogatari (Krutý příběh mládí); Tajo no hakaba (Pohřeb slunce) 1961: Šiiku (Dobytčí farma); 1962: Amakusa Širo tokisada (Osudy Amakasy Šira); 1964: Wataši wa Bellett (To jsem já, Bellett); Čiisana boken rjoko (První dobrodružství malého děcka); 1965: Junbogi no nikki (Junbogiho deník); Ecuraku (Chlípnost); 1966: Hakaču no torima (Zjevení za bílého dne);1967: Nindža bugej-čo (Rebel nindža); Nihonšunka-ko (Čtyři roční období Japonska); Muri šindžu: Nihon no nacu (Dvojí sebevražda: japonské léto); 1968: Košikei (Smrt oběšením); Kaette kita jopparai (Návrat opilců); Šindžuku dorobo nikki (Deník šindžuského zloděje); 1969: Šonen (Chlapec); 1970: Tokjo senso sengo hiwa (Tajná akta o poválečné historii Tokia); 1971: Obřad (Gišiki); 1972: Nacu no imoto (Sestřička pro léto); 1976: Korida lásky (Ai no korrida / L’empire des sens); 1978: Ai no borei / L’empire de la passion (Korida vášně); 1983: Furyo / Merry Christmas, Mr. Lawrence (Válečný zajatec / Veselé Vánoce, pane Lawrenci); 1986: Max, mon amour (Max, moje láska); 1991: Kyoto, My Mother’s Place (Kjóto, město mé matky)
28. Letní filmová škola

Z Projektu 100 1999
"Do kinematografie vstoupil jako jeden z ""rozhněvaných"" mladých
mužů ve stejné době, kdy se i v Evropě rozvíjely nové vlny
a v domácích podmínkách pomáhal vyslovovat podobné názory.
Přelom 50. a 60. let totiž přinesl zásadní revizi dosavadních
uměleckých směrování. Vnesl do nich závan autenticity, nesený
revoltou mladých tvůrců proti zkostnatělým společenským
podmínkám. Nagisa Ošima vyrůstal v rodině vysokého státního
úředníka. Otec mu však zemřel, když chlapci bylo pouhých šest
let. Již na střední škole zkoušel literárně tvořit
a na univerzitě (kde vedle práv studoval ještě politologii)
se záhy stal mluvčím radikálního studentského hnutí. Publikoval
ostře kritické stati o poměrech ve společnosti i ve světě
filmu. Dokonce založil filmový časopis. V té době již pracoval
jako asistent režie (pro velkou společnost Šočiku) a promýšlel
své první látky - až začne samostatně natáčet, bude si scénáře
zpravidla i sám psát. Jeho filmy, často s výrazným erotickým
zabarvením, se zaměřují na témata, která nejlépe zná - zabývá
se bloudící nebo dokonce ke zločinu inklinující mládeží,
zbavenou ideálů i příznivých existenčních vyhlídek ( Krutý
příběh mládí, Zjevení za bílého dne ). Zkoumá prostředí
vysokoškolských studentů ( Noc a mlha v Japonsku, Čtyři roční
období Japonska ). Přibližuje korejskou menšinu, obklopenou
podezíravými postoji ( Smrt oběšením, Návrat opilců ). Ošima
se často zabývá společenskou revoltou, někdy ve spojení
s rozkladem bohatých vrstev (viz Obřad, jediný Ošimův snímek
dosud uvedený v našich kinech). Skandály kvůli přílišné
sexuální otevřenosti vyvrcholily v roce 1976, kdy
s francouzskou podporou (bylo to poté, co zkrachovala Ošimova
produkční společnost) natočil Koridu lásky . I později
spolupracoval s evropskými i americkými partnery, avšak snaha
šokovat se postupně zvrhla v pouhý samoúčel. Ve filmu Max, moje
láska učinil mohutného orangutana milencem znuděné ženy, kterou
manžel pracující v diplomatických službách zanedbával. Významná
byla Ošimova televizní tvorba. Natočil desítky titulů, většinou
dokumentárního zaměření - mapoval válečnou minulost, zajímaly
jej sociální poměry současného Japonska, zaměřil se třeba
i na čínskou kulturní revoluci. Zatím poslední prací pro
televizi je epizoda z cyklu o dějinách světových kinematografií -
100 let japonského filmu . Nagisu Ošimu jsme mohli také spatřit
v dokumentu Toru Takemicu (vysílala jej Česká televize).
Vzpomínal tam na spolupráci s významným japonským skladatelem
filmové hudby.
Filmografie (bez televizních filmů): Chyba! Záložka není
definována.
1959: Ai to kibo no mači (Čtvrť lásky a naděje) * 1960: Nihon
no joru to kiri (Noc a mlha v Japonsku), Seišun zankoku
monogatari (Krutý příběh mládí); Tajo no hakaba (Pohřeb slunce)
* 1961: Šiiku (Dobytčí farma) * 1962: Amakusa Širo tokisada
(Osudy Amakasy Šira) * 1964: Wataši wa Bellett (To jsem já,
Bellett); Čiisana boken rjoko (První dobrodružství malého děcka)
* 1965: Junbogi no nikki (Junbogiho deník); Ecuraku (Chlípnost)
* 1966: Hakaču no torima (Zjevení za bílého dne) * 1967: Nindža
"bugej-čo (Rebel nindža); Nihonšunka-ko (Čtyři roční období
"Japonska); Muri šindžu: Nihon no nacu (Dvojí sebevražda:
"japonské léto) * 1968: Košikei (Smrt oběšením); Kaette kita
jopparai (Návrat opilců); Šindžuku dorobo nikki (Deník
šindžuského zloděje) * 1969: Šonen (Chlapec) * 1970: Tokjo
senso sengo hiwa (Tajná akta o poválečné historii Tokia) *
1971: Obřad (Gišiki) * 1972: Nacu no imoto (Sestřička pro léto)
* 1976 Korida lásky (Ai no korrida / L'empire des sens) *
1978: Ai no borei / L'empire de la passion (Korida vášně) *
1983: Furyo / Merry Christmas, Mr. Lawrence (Válečný zajatec /
Veselé Vánoce, pane Lawrenci) * 1986: Max, mon amour (Max, moje
láska) * 1991: Kyoto, My Mother's Place (Kjóto, město mé matky)
.--------------------------------------------
26b) NAGISA OŠIMA
se narodil 31.3. 1932 v Kjótu, Japonsko.
"Do kinematografie vstoupil jako jeden z ""rozhněvaných"" mladých
mužů ve stejné době, kdy se i v Evropě rozvíjely nové vlny
a v domácích podmínkách pomáhal vyslovovat podobné názory. Přelom
50. a 60. let totiž přinesl zásadní revizi dosavadních uměleckých
směrování. Vnesl do nich závan autenticity, nesený revoltou
mladých tvůrců proti zkostnatělým společenským podmínkám. Nagisa
Ošima vyrůstal v rodině vysokého státního úředníka. Otec mu však
zemřel, když chlapci bylo pouhých šest let. Již na střední škole
zkoušel literárně tvořit a na univerzitě (kde vedle práv studoval
ještě politologii) se záhy stal mluvčím radikálního studentského
hnutí. Publikoval ostře kritické stati o poměrech ve společnosti
i ve světě filmu. Dokonce založil filmový časopis. V té době již
pracoval jako asistent režie (pro velkou společnost Šočiku)
a promýšlel své první látky - až začne samostatně natáčet, bude
si scénáře zpravidla i sám psát. Jeho filmy, často s výrazným
erotickým zabarvením, se zaměřují na témata, která nejlépe zná
- zabývá se bloudící nebo dokonce ke zločinu inklinující mládeží,
zbavenou ideálů i příznivých existenčních vyhlídek (Krutý příběh
mládí, Zjevení za bílého dne). Zkoumá prostředí vysokoškolských
studentů (Noc a mlha v Japonsku, Čtyři roční období Japonska).
Přibližuje korejskou menšinu, obklopenou podezíravými postoji
(Smrt oběšením, Návrat opilců). Ošima se často zabývá
společenskou revoltou, někdy ve spojení s rozkladem bohatých
vrstev (viz Obřad, jediný Ošimův snímek dosud uvedený v našich
kinech). Skandály kvůli přílišné sexuální otevřenosti vyvrcholily
v roce 1976, kdy s francouzskou podporou (bylo to poté, co
zkrachovala Ošimova produkční společnost) natočil Koridu lásky.
I později spolupracoval s evropskými i americkými partnery, avšak
snaha šokovat se postupně zvrhla v pouhý samoúčel. Ve filmu Max,
moje láska učinil mohutného orangutana milencem znuděné ženy,
kterou manžel pracující v diplomatických službách zanedbával.
Významná byla Ošimova televizní tvorba. Natočil desítky titulů,
většinou dokumentárního zaměření - mapoval válečnou minulost,
zajímaly jej sociální poměry současného Japonska, zaměřil
se třeba i na čínskou kulturní revoluci. Zatím poslední prací pro
televizi je epizoda z cyklu o dějinách světových kinematografií
- 100 let japonského filmu. Nagisu Ošimu jsme mohli také spatřit
v dokumentu Toru Takemicu (vysílala jej Česká televize).


Filmy (neúplný výčet, bez TV) - 1959: Ai to kibo no mači (Čtvrť
"lásky a naděje); 1960: Nihon no joru to kiri (Noc a mlha
"v Japonsku); Seišun zankoku monogatari (Krutý příběh mládí); Tajo
"no hakaba (Pohřeb slunce); 1961: Šiiku (Dobytčí farma); 1962:
" Amakusa Širo tokisada (Osudy Amakasy Šira); 1964: Wataši wa
"Bellett (To jsem já, Bellett); Čiisana boken rjoko (První
"dobrodružství malého děcka); 1965: Junbogi no nikki (Junbogiho
"deník); Ecuraku (Chlípnost); 1966: Hakaču no torima (Zjevení za
"bílého dne); 1967 : Nindža bugej-čo (Rebel nindža); Nihonšunka-ko
"(Čtyři roční období Japonska); Muri šindžu: Nihon no nacu (Dvojí
"sebevražda: japonské léto); 1968 : Košikei (Smrt oběšením); Kaette
"kita jopparai (Návrat opilců); Šindžuku dorobo nikki (Deník
"šindžuského zloděje); 1969: Šonen (Chlapec); 1970 : Tokjo senso
"sengo hiwa (Tajná akta o poválečné historii Tokia); 1971: Obřad
"(Gišiki); 1972: Nacu no imoto (Sestřička pro léto); 1976: Korida
"lásky (Ai no korrida/L'empire des sens, uv.); 1978: Ai no
"borei/L'empire de la passion (Korida vášně); 1983: Furyo/Merry
Christmas, Mr. Lawrence (Válečný zajatec/Veselé Vánoce, pane
"Lawrenci); 1986: Max, mon amour (Max, moje láska, uv. ve FK
"Brno); 1991: Kyoto, My Mother's Place (Kjóto, město mé matky)."

Bibliografie: 666 profilů zahraničních režisérů, s. 252, katalog
"Projektu 100/zima 1999, s. 12 (profil); katalog MFF v Šanghaji
1993, s. 6 (foto) + s. 141 (foto)

Autor/Zdroj: /Sber