Bohuslav Martinů

Bohuslav Martinů přiąel na svět v Poličce, městečku na pomezí Českomoravské vysočiny, 8. prosince 1890. Jak později tvrdil, velký vliv na jeho tvorbu měl pokojík na vrcholku kostelní věže, v němž se narodil a strávil prvních dvanáct let svého života; jeho otec tu byl pověžným. V
sedmi letech se malý Martinů začíná věnovat hře na housle a mezi léty 1900
a 1903 skládá své první dílo, smyčcový kvartet Tři jezdci. V šestnácti putuje do Prahy na konzervatoř; všichni doufají, že z něj bude slavný houslista. Jedním z jeho spolužáků je Stanislav Novák, který se stane jeho přítelem na celý život. O čtyři roky později musí Martinů pro zanedbávání
svých povinností z konzervatoře odejít. artinů se ze zdravotních důvodů vyhne
vojenské službě a první světovou válku přečká v Poličce. Po válce se vrací do
Prahy a s pomocí Stanislava Nováka nastupuje do České filharmonie na místo
zaskakujícího houslisty. Později, v době, kdy se hlavním dirigentem stává Václav
Talich, dostává Martinů stálé angažmá. V roce 1923 ho těžce raní smrt otce. Prahu
vymění za Paříž. Stráví tam celých sedmnáct let. Učí se u Roussela, postupně se dostává pod vliv Stravinského a jazzu. V roce 1926 potkává švadlenu Charlotte
Quennehenovou, svoji budoucí ženu. Poprvé na sebe upozorní v Americe, proráží v Paříži. "Snová opera" Julietta, jeho asi nejvýznamnější dílo třicátých let,
má pražskou premiéru v roce 1938, zrovna během "anšlusu" Rakouska. Martinů tráví
poslední chvíle ve své rodné zemi, mimojiné i v Poličce. Přichází Mnichov.
Za Protektorátu je hudba Martinů zakázána. Na radu přátel opouští Paříž a
o chlup se vyhne zatčení gestapem; dozví se, že je na nacistické "černé listině". S finanční pomocí švýcarských přátel odcestuje do New Yorku. Zkomponuje několik symfonií pro americké orchestry a vedle toho se věnuje pedagogické činnosti. O smrti své matky v roce 1944 se dozví až o rok později. Těsně po skončení války umírá jeho přítel Stanislav Novák. V roce 1946 získává Martinů americké občanství. Vzápětí se těžce zraní při pádu z balkónu; utrpí tím jeho sluchové a nervové ústrojí. Rok 1948. Přichází
Únor a perzekuce Václava Talicha ze strany komunistů. Martinů na protest
odmítne nabízený post pedagoga v Praze a smiřuje se s tím, že se do Čech už nikdy nevrátí. Přijímá profesuru na univerzitě v Princetonu. Martinů se usadí ve francouzském Nice. Situace doma ho skličuje a během maďarského povstání pošle pražským a brněnským sborům "na povzbuzení" Zbojnické písně. Po obrovském úspěchu Eposu o Gilgamešovi přesídlí v roce 1958 do Schoenenbergu; Martinů tam nikým nerušen stráví zbytek svého života. Práce na Řeckých pašijích, jeho vrcholném díle, provázejí první
příznaky rakoviny žaludku. V roce 1959, jeątě před premiérou pašijí, Martinů umírá. Tělo je na jeho žádost pohřbeno v Schoenenbergu. V roce 1979 jsou jeho ostatky přemístěny do Poličky; hned vedle jeho ženy Charlotte.

Autor/Zdroj: /ČFN