Šóhei Imamura

ŠÓHEI IMAMURA (nar. 15.9.1926, Ócuka, Tokio) pochází z rodiny lékaře. Neúspěšně se hlásil na zemědělskou školu, a aby se vyhnul odvodu, začal studovat techniku. Po válce se živil šmelinou na černém trhu a tato zkušenost s odlišnou životní realitou výrazně poznamenala jeho pozdější uměleckou dráhu.

Vystudoval známou tokijskou univerzitu Waseda, kde absolvoval obor západní historie (1951). Během studií se aktivně věnoval divadlu a po jejich ukončení nastoupil u společnosti Shochiku jako asistent. Spolupracoval s několika režiséry, především však s uznávaným klasikem Jasudžirem Ozuem na filmech Bakušu (1951, Sklizeň), Očazuke no adži (1952, Chuť čaje a rýže) a Tókjó monogatari (1953, Příběh z Tokia). Zklamán omezenými možnostmi pracovního postupu raději v roce 1954 přešel do obnovené výrobny Nikkacu, kde navázal spolupráci s režisérem Júzóem Kawašimou. Ten mu umožnil scenáristicky se podílet na svých filmech a dopomohl mu k samostatné režijní práci.

Svými prvními filmy se Imamura stal součástí nové vlny mladých tvůrců (mj. Jošišige Jošida, Masahiro Šinoda, Nagisa Ošima, Susumu Hani), kteří kritizovali strnulý systém studiové výroby i chladný akademismus tradičních japonských tvůrců. Svá díla připravoval s až dokumentaristickou pečlivostí, podloženou důkladným výzkumem. Nebál se kontroverzních témat (incest, prostituce, sériové vraždy, revize minulosti), jež pojednával se syrovou otevřeností. Do centra svých snímků často stavěl silné ženské postavy.

V roce 1965 založil vlastní produkční společnost. Od počátku 70. let se plně věnoval dokumentům, v nichž se zabýval zejména poválečnými traumaty japonské společnosti. Do širšího mezinárodního povědomí vstoupil až na počátku 80. let, kdy se vrátil k hrané tvorbě, historickou freskou Eidžanaika a především působivým dramatem podle románů Šičiró Fukazawy Balada o Narajamě, vyznamenaným Zlatou palmou na MFF v Cannes, kterou získal ještě jednou za surrealisticky laděný snímek Úhoř.

V posledních letech věnoval hodně času pedagogické práci v Televizním a filmovém institutu, který roku 1974 založil v Jokohamě. Je autorem biografické knihy o režiséru Kawašimovi, nazvané Sajonara dake ga d_insei-da (1969, Život je jen loučení), a vlastních memoárů.

Filmografie (režie, není-li uvedeno jinak):
Fusen (1956, Balónek; r. Júzó Kawašima; spol. sc.), Bakumacu tajóden (1957, Legenda o konci šogunátu; r. J. Kawašima; spol. sc.), režijní prvotina o kočovné divadelní společnosti Nusumareta jokudžó (1958, Uloupená vášeň), absurdní komedie Niši Ginza eki mae (1958, U stanice Západní Ginza; + námět, sc.), Černá komedie o lidech, snažících se dostat k zásobám morfia v zasypaném krytu, Hatešinaki jokubó (1958, Nekonečná touha; + spol. sc.), Džigoku no magarikago (1959, Cesta do pekla; r. Korejoši Kurahara; spol. sc.), první významné dílo, příběh korejských sirotků z hornického městečka na ostrově Kjúšú, Můj druhý bratr (1959, FP 16/61; + spol. sc.), drama bandy mladistvých gangsterů z okolí americké základny Buta to gunkan (1961, Vepři a válečné lodě), Kjupora no aru mači (1962, Město s kupolí; r. Kirio Urajama; spol. sc.), Samurai no ko (1963, Samurajův syn; r. Micuo Wakasugi; spol. sc.), příběh venkovské ženy, která skončí jako majitelka tokijského nevěstince, Nippon končúki (1963, Záznam o japonském hmyzu; + spol. sc.), považovaný za tzv. manifest biologického fatalismu, drama ženy, již neukojená vášeň vrhá do náruče zloděje a násilníka, Akai sacui (1964, Rudá vražedná touha; + spol. sc.), Keirin šonin gjód_oki (1964, Záznam o vítězi cyklistického závodu; r. Šogoró Nišimura; spol. sc.), příběh muže, živícího se výrobou a prodejem pornografie, Džinruigaku njúmon (1966, Úvod do antropologie; + spol. sc.), dok. o ženě, hledající zmizelého snoubence, Ningen džókacu (1967, Ztratil se člověk; + prod.), Neon taiheiki (1967, Neonová džungle; r. Tadahiko Isomi; spol. sc.), Higaši šinakai (1968, Východočínské moře; r. T. Isomi; námět, spol. sc., prod.), drama Hluboká touha po božstvu (1968, FP 5/99; + námět, spol. sc.), dok., odrážející na jednom ženském osudu poválečný vývoj Japonska, Nippon sengoši: Madamu Onboro no seikacu (1970, Dějiny poválečného Japonska: Pohnutý život paní Onboro; + spol. prod.), dok. série o bývalých japonských vojácích, kteří se po válce nevrátili domů, Miki Kanhei o otte (TV-1971, Pátrání po Kanheiovi Mikim), Bubuan no kaizoku (TV-1972, Piráti z Bubuanu), Muhomacu kokjó e kaeru (TV-1973, Muhomacu se vrací na rodnou hroudu), Zoku Miki Kanhei o otte (TV-1975, Další pátrání po Kanheiovi Mikim) a Cuiseki futari no Jošinobu (TV-1975, Pronásledování dvěma Jošinobuy), dok. o bývalé prostitutce, poslané za války s vojenskými jednotkami do Malajsie, Karajuki-san (TV-1975, Paní Karajuki; + spol. prod.), psychologické drama, vycházející z autentického případu patologického vraha žen, Fukušu suruwa ware ni ari (1979, Pomsta je moje), jímž se vrátil k hrané tvorbě, drama z období revoluce Meidži v 19. století, nazvané Eidžanaika (1980, FP 7/84; + námět, spol. sc.), drama chudých vesničanů ze severního Japonska před sto lety Balada o Narajamě (1983, FP 12/86; + sc.), skutečný příběh někdejšího krále prostituce Zegen (1987, Pasák; + spol. sc.), adaptace bestselleru novináře Masudžiho Ibuseho o venkovské rodině, postižené ozářením po bombardování Hirošimy, Kuroi ame (1989, Černý déšť; + spol. sc.), drama muže, který se po odpykání trestu za vraždu nevěrné ženy nedokáže zařadit do společnosti, Unagi (1997, Úhoř; + spol. sc.), příběh lékaře na sklonku druhé světové války Kanzo sensei (1998, Dr. Akagi; + spol. sc.).

-mim-Autor/Zdroj: /Filmovy prehled