Italský rodák - Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Mario Puccini se narodil 22. 12. 1858. Byl skvělý operní skladatel a současně i představitel tzv. verismu. Jeho nádherné opery se těší vždy obdivu a zájmu publika i posluchačů, a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na světě.
Narodil se v Lucce v Toskánsku v rodině, která se zabývala hudbou již po pět generací. Jeho otec byl varhaníkem, učitelem a skladatelem chrámu sv. Martina v Lucce a i tato funkce se v rodině dědila od roku 1739. Údajně zkomponoval dvě opery, které se však nedochovaly, ale je známa řada jeho chrámových a komorních skladeb. Otec zemřel když bylo Giacomovi necelých pět let a nechal po sobě těhotnou mladou ženu a šest dětí. Proto byl G. jako malý chlapec dán na vychování ke svému strýci Fortunatovi Magimu, který byl také hudebníkem. Skoro se předpokládalo, že jakmile dosáhne potřebného vzdělání a věku nastoupí na místo po svém otci v Lucce.
Fortunato Magi se stal ředitelem Pacciniho hudebního ústavu a jeho synovec byl i jeho žákem. Strýc ale neměl o Giacomovi dobré mínění a stěžoval si na jeho nedostatek discipliny. Dokonce požadoval po jeho matce, aby ho ze školy vzala, protože prý nepatří do tak seriózního ústavu. Situace se vyřešila změnou učitele. Novým profesorem harmonie a skladby se poté stal Carlo Amgeloni, který byl původně sám žákem jeho otce. Amgeloni měl jak se zdá zásadní vliv na jeho další zaměření. Jako milovník opery seznámil svého žáka mimo jiné s díly Giuseppe Verdiho. V roce 1876 šel Giaco pěšky z Luccy do Pisy, aby viděl představení Verdiho - Aidy (tehdy ušel přes čtyřicet kilometrů). Tato návštěva definitivně rozhodla, že nebude následovat dráhu vytyčenou svýmy předchůdci. Podle jeho slov se mu při poslechu Aidy otevřelo okno do hudebního světa.
Po absolvování hudebního školy v Lucce v roce 1880 pokračoval ve studiu na milánské konzervatoři u Amilcare Ponchielliho a Antonia Bazzini. V tom samém roce se vyrovnal s dědictvím svých předků a zkomponoval slavnostní a i ještě dnes velmi populární mši „Messa di Gloria“. Mše svým způsobem zaznamenala jeho dráhu operního skladatele, protože sólové árie spíš připomínají operu než chrámovou hudbu. Ani v Miláně se nevyhnul výtkám za svoji neukázněnost a špatnou docházku, i když je třeba přiznat, že vzhledem k neutěšeným finančním poměrům rodiny si musel na nákladná studia sám přivydělat. Konservatoř dokončil v roce 1883 a jeho absolventská práce, Capriccio sinfonico, byla velice příznivě přijata.
Jeho pobyt v Miláně byl důležitý s ohledem na mnohá i celoživotní přátelství se skupinou umělců a intelektuálů, kteří si říkali Scapigliatura. Mezi ně patřil například kolega skladatel Pietro Mascagni a jeho první libretista Ferdinando Fontana.Už v době studií zkomponoval pro soutěž vyhlášenou nakladatelem Sonzognem jednoaktovou operu Le Villi na libreto Ferdinanda Fontany. Byla provedena až v roce 1884, zato však s mimořádným úspěchem. Povšiml si ji i známý hudební nakladatel Giulio Ricordi a objednal u skladatele další operu Edgar. Ta sice již nebyla tak úspěšná, ale Ricordi tušil, že sází na správného koně a stále jej finančně podporoval, tato finanční investice se mu vyplatila po mimořádném úspěchu premiéry třetí opery Manon Lescaut v divadle Teatro regio v Turíně v roce 1893.
Při práci na opeře Manon Lescaut se usadil v malé obci Torre del Lago na břehu jezera Massaciuccoli. Později zde postavil vilu a žil a tvořil zde téměř 30 let. Zde vznikly jeho nejslavnější opery včetně opery La Bohema, Tosca a Madame Butterfly. Dnes je ve vile Pucciniho muzeu a v kapli, která je součástí vily je Giacomo Puccini i se svou rodinou pohřben. Vila se nachází ve vlastnictví Pucciniho vnučky Simonetty Puccini a je veřejně přístupná.
Jak se časem stal celosvětově známým a obdivovaným, cestoval po operních domech v Evropě i Americe, aby asistoval u zkoušek a účastnil se premiérových představení. Spřátelil se s proslulým dirigentem Arturem Toscaninim, se kterým velmi úzce spolupracoval na uvádění svých oper. Dostali se údajně do sporu jen jednou, a to když při přípravě premiéry opery „Děvče ze zlatého západu“ v Metropolitní opeře v New Yorku oba zahrnuli víc než pouhou přízní českou zpěvačku Emu Destinovou, která zpívala hlavní roli.
Od roku 1904 se jeho tvorba zvolnila. Podíl na tom měly dramatické události v rodině. Giacomo sám měl velkou vášeň pro rychlé automobily a v roce 1903 utrpěl těžkou autohavárii, kterou jen zázrakem přežil. Později prý jeho žena Elvíra ze žárlivosti falešně obvinila služebnou Doriu Manfrediovou z poměru s ním. Poté nešťastná dívka spáchala sebevraždu a rodina Manfrediů Elvíru zažalovala za uhrady škody. Když v roce 1912 zemřel jeho nakladatel a dlouholetý přítel Giulio Ricordi, téměř ukončil svoji skladatelskou činnost. Pokusil se ještě o styl na pomezí operety, pokus však nebyl úspěšný a opera Vlaštovka je obecenstvu neznámá. Posledním dokončeným dílem se stala trojice jednoaktovek: Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi, které měly premiéru roku 1918 v New Yorku.
V roce 1919 opustil Torre de Lago, ze zdravotních důvodů. Od roku 1924 ho trápilo onemocnění hrtanu, které bylo později diagnostikováno jako rakovina. Přesto ale velice tvrdě pracoval na opeře Turandot, která měla ukončit jeho celoživotní dílo. Bohužel se mu jí nepodařilo dokončit. V průběhu roku 1924 se jeho onemocnění výrazně zhoršilo, a on proto odjel do sanatoria do Bruselu, kde se ale v listopadu odmítl podrobit operaci. Lékaři na něm experimentálně vyzkoušeli radioterapii. Zákrok se podařil, všechno vypadalo na chvíli velmi dobré a optimistické, ovšem Puccinimu vypovědělo srdce službu, a o pět dní později na tyto potíže zemřel. Zpráva o jeho smrti se dostala do Říma v průběhu představení jeho Bohémy. Představení bylo zastaveno a orchestr zahrál stojícímu publiku pohřební pochod z druhé klavírní sonáty b-moll Frederyka Chopina. Nejprve byl Puccini pohřben v Miláně, ale v roce 1926 jej nechal jeho syn převést do kaple vybudované v jeho oblíbené vile v Torre del Lago.
Poslední dvě scény opery Turandot dokončil podle jeho námětu skladatel Franco Alfano. Premiéru Turandot uvedl Arturo Toscanini v dubnu roku 1926, ale provedl pouze tu část, kterou zkomponoval Puccini. V roce 2001 se opera dočkala nového dokončení skladatelem Lucianem Berio. Pravdou však zůstává, že ne vždy jsou i současné inscenace opery uváděny s tímto dodatkem.
Operní obecenstvo vždy obdivovalo silné dramatické příběhy, hudbu působící na city posluchačů a nádherné melodie vycházející z nejlepších tradic italského BEL CANTA, naproti tomu muzikologové ve své většině považovali jeho styl za minimálně ústupek dobrého vkusu. Poukazovali na to, že neakceptoval nic z vývoje hudby 19. a 20. století století. Vzhledem ke skutečnosti, že byl Puccini současníkem Igora Stravinského, Arnolda Schoenberga, nebo Antona Weberna, může být na tomto tvrzení i velká část pravdy. Na straně druhé však si můžeme sami odpovědět - má hudba sloužit k potěšení obecenstva a posluchače, a nebo být zadobře s kritiky? Jistě si vybereme tu první variantu.
Giacomo Puccini je následníkem Verdiho tradice, a byl částečně ovlivněn i operami Richarda Wagnera. Opera pro něj byla především úžasným přívalem hudby a zpěvu, a jeho instrumentace navozovala a dotvořovala scény, děje a dramatické momenty. Puccini měl úžasný až neobyčejný hudební a melodický dar. Je snadno zapamatovatelný a neuvěřitelně působivý.
Takže si na závěr připomeneme jeho nejznámější, téměř "zlidovělé" arie Quando me'n vo' z opery Bohéma, É lucevan le stelle - opera Tosca, nebo úchvatná Turandot, a s ní árie prince Kalafa v nádherné - Nessun dorma.
podle Wikipedie-Creative Commonds, skladatelé 20.století
Autor: clara.bow .
