Kategorie: Kino
Recenze: StreetDance 2 (aka StreetDance 2 3D)
Autor: Tomáš Kordík -
Jistého týpka jménem Ash baví tancování a v této činnosti chce být zatraceně dobrý, ba přímo nejlepší. 
Styl, kterému by nesmírně rád dominoval, se nazývá street dance. Kdykoliv se naskytne příležitost, neváhá vniknout na parket (nebo na cokoliv jiného, alespoň trochu rovného, na čem by se dalo tancovat), aby předvedl své umění. Jenže jeden z jeho výstupů nedopadne zrovna nejlépe, a tak se mu vysměje největší rival z taneční skupiny Neporazitelní, a navíc si kvůli svému obleku vyslouží nechtěnou přezdívku „Popcorn“. Všeho si všimne jiný, menší týpek, který vyrukuje s ďábelským plánem – naverbovat lidi z celé Evropy do vlastní taneční skupiny. Cíl je jasný: vyhrát světový šampionát, nebo tak něco.
Tanečních filmů vzniklo v poslední době až dost. Jednak tu máme sérii Let’s Dance (v originále Step Up,
což je zajímavé), přičemž letos uvidíme i v našich kinech její čtvrtý díl. Ten první znamenal v roce 2006 další výrazný krok v kariéře Channinga Tatuma, a přínosný pro něho byl i z toho důvodu, že se během natáčení seznámil s Jennou Dewan, která se později stala jeho manželkou. Dvojka měla u nás podtitul Streetdance a, stejně jako třetí díl, ji režíroval Jon Chu, který překvapivě nahradil Stephena Sommerse na tomto postu v případě pokračování vynikajícího spektáklu s názvem G. I. Joe. Dodejme, že toto bude mít znovu podtitul (Odveta), a taky ho letos uvidíme v našich kinech (v létě).
V předchozím odstavci uvedená taneční série vznikla celá v USA, načež se ve Spojeném království Velké
Británie a Severního Irska rozhodli, že nezůstanou pozadu, a že si natočí vlastní. A tak se zrodil film StreetDance, který vypráví o pohledné tanečnici Carly, která se se svou taneční skupinou probojovala do finále UK Street Dance Championship. Jenže jejich nejlepší týpek si usmyslí, že bude dobré s nimi nadále nespolupracovat a, jak se později ukáže, ke všemu si to namířil ke konkurenci. Ovšem to není všechno – tanečníci nemají, kde zkoušet. Carly však svým entusiasmem nadchne učitelku baletu a ta svolí k trénování v sídle baletní akademie. Celá věc má jeden háček – pokud k sobě nepřiberou i její baletky a „baleťáky“, dohoda padá. A protože chtěli Britové ukázat, že nejsou žádná „béčka“, učinili z této záležitosti historicky první taneční film ve 3D!
Smíchat dohromady street dance a balet byl určitě velmi zajímavý nápad, který pro mnohé překvapivě
fungoval. On byl vůbec celý tento projekt solidně zvládnutý i po dramaturgické stránce, protože rozhodně nenudil, byť v něm samozřejmě najdeme několik hloupoučkých a „klišoidních“ scén. Jinak pravidelně střídá scény, které posouvají děj dopředu, s těmi, ve kterých se tancuje, a které jsou povětšinou delší. Právě tanec totiž chtěli tvůrci tímto filmem oslavit, a díky nápaditým choreografiím, lépe řečeno kreacím, se jim poměrně obstojně podařilo udržet pozornost i těch, kteří jinak nic takového nemusí. Ale tanečníci a tanečnice street dance umí opravdu obdivuhodné věci.
Po úspěchu prvního dílu jakoby mezi producenty (jednomu říkejme třeba James, druhému Allan) proběhl následující rozhovor:
James: Mám nápad. Když ten první film byl tak úspěšnej, co kdybychom natočili pokračovaní?
Allan: To je dobrej nápad, co máš. Na to jsi přišel sám?
James: Jasně. No, vlastně, v Americe to tak dělají. Když film vydělá peníze, natočí pokračování.
Allan: Tak dobře. Ale o čem to bude?
James: Podivej, ten první film byl hlavně o tancování, že jo?
Allan: Jo. Ale to bys měl přece vědět, produkoval jsi ho.
James: To vím. Tak necháme stejnej koncept a pozměníme jen pár drobností, jako to bylo třeba v Pařbě v Bangkoku. Viděl jsi přece Pařbu v Bangkoku, pokračování Pařby ve Vegas, že jo?
Allan: (smích) Jasně, to bylo legrační. Jak si tam Alan přál, aby opice uměly skypovat.
James: (smích) Jo, to je přesně ono.
Allan: Jo, to bylo dobrý. A proč jsme o tom mluvili?
James: Jo, že necháme u StreetDance 2 stejnej koncept jako u jedničky a pozměníme jen pár detailů.
Allan: Jsem pro, to by mělo vyjít. A kdo bude psát scénář? Zase Jane?
James: No, teoreticky scénář vůbec nepotřebujeme, protože se tam bude hodně tancovat a všechno to okolo klidně dokážeme sesmolit sami.
Allan: No, víš co, já nevím, jestli bych to zvládnul.
James: Tak dobře, řekneme Jane.
Allan: Nebo požádáme někoho zkušenějšího?
James: Ne, Jane bude nejlepší. Víš přece, jaký má příjmení.
Allan: Nevím, ten scénář jsem nečetl.
James: Jane English. Tak alespoň ti pozornější pochopí, že i my, angličtí filmaři, dokážeme v něčem napodobit ty americké …
Z rozhovoru je tedy patrné, že StreetDance 2 nepřináší vůbec nic nového. Taneční scény jsou ještě delší,
ale zato méně nápadité. Ani soundtrack není tentokrát tak povedený. Ovšem vůbec největším fiaskem je druh tance, se kterým tvůrci míchají street dance tentokrát. Jedná se o ten latinskoamerický, konkrétně o salsu. A tak nám vzniká neuvěřitelný paskvil, který zřejmě neocení ani ti z vás, kteří dělají street dance nebo tančí právě salsu.
Psát cokoliv o scénách, ve kterých se netancuje, je úplně zbytečné,
neboť jsou totálně nezajímavé a navíc v podstatě také viděné nejen v předchozím dílu, ale i v mnoha jiných filmech. Režírující Max Giwa a Dania Pasquini ke všemu nejsou filmařsky zručnou dvojicí. Scény, ve kterých se snaží o nějaké emocionální sdělení, či dokonce jakousi „cestu do hlubin tanečníkovi duše“ vůbec nefungují, naopak na diváka působí přesně tak, jak rozhodně NEBYLO zamýšleno.
Už začátek filmu z tohoto pohledu ledacos napoví. Nejprve tedy hlavní hrdina, který se evidentně jen tak
potlouká a nemá stálé zaměstnání, neuspěje v souboji s konkurencí. Načež potká toho menšího týpka, který vypadá, že ještě neměl tu čest seznámit se s tím, jaké to je být středoškolským studentem. Tito dva se pak vydají na jistě extrémně nákladné cesty po celé Evropě, aby dali dohromady vlastní taneční skupinu. Jedou na Ibizu, do Kodaně, do Říma, do Berlína, do Lyonu, do Paříže (cílové město), a také … do Prahy, přičemž nám tvůrci vždy krátkým vystoupením a titulkem se jménem představí tu osobu, pro kterou přijeli, což je ovšem naprosto zbytečné. Je dost dobře možné, že tihle tvůrci v našem hlavním městě nikdy nebyli. Sice bychom v něm našli několik podivínů a výstředních pouličních umělců, ale ten, koho v Praze vyzvedávají, působí jako z jiné planety. A když se pak objeví titulek Terabyte, neubráníte se hlasitému smíchu.
Všechny postavy (tedy, se dvěma výjimkami) jsou krajně nesympatické, díky čemuž během finálového
klání budete asi taky fandit spíše konkurenci. No, představitel hlavního hrdiny se sice snaží, ale nikdo ho nechce napodobit. První námi myšlenou výjimkou mezi postavami je tanečník salsy, kterému se skupina okolo hlavního hrdiny vysměje, a on s nimi proto na začátku filmu odmítne spolupracovat a už se neukáže. A tou druhou postavou je jeho partnerka, která nadále zůstává v hlavní ženské roli.
Velká škoda, že nehraje hlavní postavu i celkově, tak jako tomu bylo
v případě Nicholy Burley v jedničce. Ve dvojce ji vystřídala Sofia Boutella, která nejenže je skvělá tanečnice (dokonce se objevila na pódiu s Madonnou či v reklamách Nike), ale v podstatě předvádí, ač neherečka, slušný herecký výkon. Je zajímavé, že obě tyto dívky připomínají známé (nejen) hollywoodské hvězdy. Nichola vypadá ve StreetDance skoro jako Diane Kruger tak před deseti lety (také je o deset let mladší). A Sofia ve StreetDance 2 zase trochu připomíná Michelle Rodriguez, zvláště pak ve scénách v ringu, protože představitelka Letty ze série Rychle a zběsile si odbyla svůj herecký debut v nezávislém dramatu Boxerka. Sofia však v ringu tančí, přičemž sledovat její umění je asi to jediné, kvůli čemu se vyplatí na tento film vyrazit.
StreetDance 2 sice čerpá inspiraci z prvního dílu, ale jakoby si vybíral jen ty momenty, které v něm nefungovaly, a ty, které fungovaly, nepochopitelným pokusem o inovaci rozhodně nepřetvořil k lepšímu. Co na celém filmu v dobrém slova smyslu nejvíce překvapilo, je 3D, které nepostrádá potřebnou hloubku. Skutečně zamrzí, že režisérské duo není místy vůbec kreativní, a jindy chce být zase až moc, díky čemuž nemůže třetí rozměr ještě lépe vyniknout. Ale patrně usoudilo, že přílišné kreativity (ani čehokoliv jiného) není zapotřebí, protože street dance, to je určitá značka, která si ty své diváky jistě přitáhne. Tentokrát to však vypadá, že se pořádně sekli. Film totiž stál 7 milionů liber, což vůbec nechápu, v čem se mohl tak prodražit. Nicméně doposud vydělal pouze něco přes milion liber a jsem velmi zvědavý, kolik lidí u nás pomůže toto nepříznivé skóre vylepšit. V případě jedničky tak učinilo bezmála 60 000 diváků. Ale to se jednalo o nesrovnatelně lepší film.
Styl, kterému by nesmírně rád dominoval, se nazývá street dance. Kdykoliv se naskytne příležitost, neváhá vniknout na parket (nebo na cokoliv jiného, alespoň trochu rovného, na čem by se dalo tancovat), aby předvedl své umění. Jenže jeden z jeho výstupů nedopadne zrovna nejlépe, a tak se mu vysměje největší rival z taneční skupiny Neporazitelní, a navíc si kvůli svému obleku vyslouží nechtěnou přezdívku „Popcorn“. Všeho si všimne jiný, menší týpek, který vyrukuje s ďábelským plánem – naverbovat lidi z celé Evropy do vlastní taneční skupiny. Cíl je jasný: vyhrát světový šampionát, nebo tak něco.Tanečních filmů vzniklo v poslední době až dost. Jednak tu máme sérii Let’s Dance (v originále Step Up,
což je zajímavé), přičemž letos uvidíme i v našich kinech její čtvrtý díl. Ten první znamenal v roce 2006 další výrazný krok v kariéře Channinga Tatuma, a přínosný pro něho byl i z toho důvodu, že se během natáčení seznámil s Jennou Dewan, která se později stala jeho manželkou. Dvojka měla u nás podtitul Streetdance a, stejně jako třetí díl, ji režíroval Jon Chu, který překvapivě nahradil Stephena Sommerse na tomto postu v případě pokračování vynikajícího spektáklu s názvem G. I. Joe. Dodejme, že toto bude mít znovu podtitul (Odveta), a taky ho letos uvidíme v našich kinech (v létě).V předchozím odstavci uvedená taneční série vznikla celá v USA, načež se ve Spojeném království Velké
Británie a Severního Irska rozhodli, že nezůstanou pozadu, a že si natočí vlastní. A tak se zrodil film StreetDance, který vypráví o pohledné tanečnici Carly, která se se svou taneční skupinou probojovala do finále UK Street Dance Championship. Jenže jejich nejlepší týpek si usmyslí, že bude dobré s nimi nadále nespolupracovat a, jak se později ukáže, ke všemu si to namířil ke konkurenci. Ovšem to není všechno – tanečníci nemají, kde zkoušet. Carly však svým entusiasmem nadchne učitelku baletu a ta svolí k trénování v sídle baletní akademie. Celá věc má jeden háček – pokud k sobě nepřiberou i její baletky a „baleťáky“, dohoda padá. A protože chtěli Britové ukázat, že nejsou žádná „béčka“, učinili z této záležitosti historicky první taneční film ve 3D!Smíchat dohromady street dance a balet byl určitě velmi zajímavý nápad, který pro mnohé překvapivě
fungoval. On byl vůbec celý tento projekt solidně zvládnutý i po dramaturgické stránce, protože rozhodně nenudil, byť v něm samozřejmě najdeme několik hloupoučkých a „klišoidních“ scén. Jinak pravidelně střídá scény, které posouvají děj dopředu, s těmi, ve kterých se tancuje, a které jsou povětšinou delší. Právě tanec totiž chtěli tvůrci tímto filmem oslavit, a díky nápaditým choreografiím, lépe řečeno kreacím, se jim poměrně obstojně podařilo udržet pozornost i těch, kteří jinak nic takového nemusí. Ale tanečníci a tanečnice street dance umí opravdu obdivuhodné věci.
Po úspěchu prvního dílu jakoby mezi producenty (jednomu říkejme třeba James, druhému Allan) proběhl následující rozhovor:
James: Mám nápad. Když ten první film byl tak úspěšnej, co kdybychom natočili pokračovaní?
Allan: To je dobrej nápad, co máš. Na to jsi přišel sám?
James: Jasně. No, vlastně, v Americe to tak dělají. Když film vydělá peníze, natočí pokračování.
Allan: Tak dobře. Ale o čem to bude?
James: Podivej, ten první film byl hlavně o tancování, že jo?
Allan: Jo. Ale to bys měl přece vědět, produkoval jsi ho.
James: To vím. Tak necháme stejnej koncept a pozměníme jen pár drobností, jako to bylo třeba v Pařbě v Bangkoku. Viděl jsi přece Pařbu v Bangkoku, pokračování Pařby ve Vegas, že jo?
Allan: (smích) Jasně, to bylo legrační. Jak si tam Alan přál, aby opice uměly skypovat.
James: (smích) Jo, to je přesně ono.
Allan: Jo, to bylo dobrý. A proč jsme o tom mluvili?
James: Jo, že necháme u StreetDance 2 stejnej koncept jako u jedničky a pozměníme jen pár detailů.
Allan: Jsem pro, to by mělo vyjít. A kdo bude psát scénář? Zase Jane?
James: No, teoreticky scénář vůbec nepotřebujeme, protože se tam bude hodně tancovat a všechno to okolo klidně dokážeme sesmolit sami.
Allan: No, víš co, já nevím, jestli bych to zvládnul.
James: Tak dobře, řekneme Jane.
Allan: Nebo požádáme někoho zkušenějšího?
James: Ne, Jane bude nejlepší. Víš přece, jaký má příjmení.
Allan: Nevím, ten scénář jsem nečetl.
James: Jane English. Tak alespoň ti pozornější pochopí, že i my, angličtí filmaři, dokážeme v něčem napodobit ty americké …
Z rozhovoru je tedy patrné, že StreetDance 2 nepřináší vůbec nic nového. Taneční scény jsou ještě delší,
ale zato méně nápadité. Ani soundtrack není tentokrát tak povedený. Ovšem vůbec největším fiaskem je druh tance, se kterým tvůrci míchají street dance tentokrát. Jedná se o ten latinskoamerický, konkrétně o salsu. A tak nám vzniká neuvěřitelný paskvil, který zřejmě neocení ani ti z vás, kteří dělají street dance nebo tančí právě salsu.Psát cokoliv o scénách, ve kterých se netancuje, je úplně zbytečné,
neboť jsou totálně nezajímavé a navíc v podstatě také viděné nejen v předchozím dílu, ale i v mnoha jiných filmech. Režírující Max Giwa a Dania Pasquini ke všemu nejsou filmařsky zručnou dvojicí. Scény, ve kterých se snaží o nějaké emocionální sdělení, či dokonce jakousi „cestu do hlubin tanečníkovi duše“ vůbec nefungují, naopak na diváka působí přesně tak, jak rozhodně NEBYLO zamýšleno.Už začátek filmu z tohoto pohledu ledacos napoví. Nejprve tedy hlavní hrdina, který se evidentně jen tak
potlouká a nemá stálé zaměstnání, neuspěje v souboji s konkurencí. Načež potká toho menšího týpka, který vypadá, že ještě neměl tu čest seznámit se s tím, jaké to je být středoškolským studentem. Tito dva se pak vydají na jistě extrémně nákladné cesty po celé Evropě, aby dali dohromady vlastní taneční skupinu. Jedou na Ibizu, do Kodaně, do Říma, do Berlína, do Lyonu, do Paříže (cílové město), a také … do Prahy, přičemž nám tvůrci vždy krátkým vystoupením a titulkem se jménem představí tu osobu, pro kterou přijeli, což je ovšem naprosto zbytečné. Je dost dobře možné, že tihle tvůrci v našem hlavním městě nikdy nebyli. Sice bychom v něm našli několik podivínů a výstředních pouličních umělců, ale ten, koho v Praze vyzvedávají, působí jako z jiné planety. A když se pak objeví titulek Terabyte, neubráníte se hlasitému smíchu. Všechny postavy (tedy, se dvěma výjimkami) jsou krajně nesympatické, díky čemuž během finálového
klání budete asi taky fandit spíše konkurenci. No, představitel hlavního hrdiny se sice snaží, ale nikdo ho nechce napodobit. První námi myšlenou výjimkou mezi postavami je tanečník salsy, kterému se skupina okolo hlavního hrdiny vysměje, a on s nimi proto na začátku filmu odmítne spolupracovat a už se neukáže. A tou druhou postavou je jeho partnerka, která nadále zůstává v hlavní ženské roli.Velká škoda, že nehraje hlavní postavu i celkově, tak jako tomu bylo
v případě Nicholy Burley v jedničce. Ve dvojce ji vystřídala Sofia Boutella, která nejenže je skvělá tanečnice (dokonce se objevila na pódiu s Madonnou či v reklamách Nike), ale v podstatě předvádí, ač neherečka, slušný herecký výkon. Je zajímavé, že obě tyto dívky připomínají známé (nejen) hollywoodské hvězdy. Nichola vypadá ve StreetDance skoro jako Diane Kruger tak před deseti lety (také je o deset let mladší). A Sofia ve StreetDance 2 zase trochu připomíná Michelle Rodriguez, zvláště pak ve scénách v ringu, protože představitelka Letty ze série Rychle a zběsile si odbyla svůj herecký debut v nezávislém dramatu Boxerka. Sofia však v ringu tančí, přičemž sledovat její umění je asi to jediné, kvůli čemu se vyplatí na tento film vyrazit.StreetDance 2 sice čerpá inspiraci z prvního dílu, ale jakoby si vybíral jen ty momenty, které v něm nefungovaly, a ty, které fungovaly, nepochopitelným pokusem o inovaci rozhodně nepřetvořil k lepšímu. Co na celém filmu v dobrém slova smyslu nejvíce překvapilo, je 3D, které nepostrádá potřebnou hloubku. Skutečně zamrzí, že režisérské duo není místy vůbec kreativní, a jindy chce být zase až moc, díky čemuž nemůže třetí rozměr ještě lépe vyniknout. Ale patrně usoudilo, že přílišné kreativity (ani čehokoliv jiného) není zapotřebí, protože street dance, to je určitá značka, která si ty své diváky jistě přitáhne. Tentokrát to však vypadá, že se pořádně sekli. Film totiž stál 7 milionů liber, což vůbec nechápu, v čem se mohl tak prodražit. Nicméně doposud vydělal pouze něco přes milion liber a jsem velmi zvědavý, kolik lidí u nás pomůže toto nepříznivé skóre vylepšit. V případě jedničky tak učinilo bezmála 60 000 diváků. Ale to se jednalo o nesrovnatelně lepší film.
