Recenze: Rozchod Nadera a Simin

Takže, Nader (on) a Simin (ona) jsou před rozvodem. Simin se totiž nelíbí prostředí, ve kterém by měla vyrůstat jejich mladá dcera Termeh, a proto chce odjet pryč. Ale Nader chce zůstat. Mohl by uvést tisíc možných důvodů, z nichž patrně ten vůbec nejdůležitější spočívá v tom, že jeho starý otec se o sebe nedokáže sám postarat a neustále ho musí někdo hlídat. Soudce tedy nebere její argumenty jakožto k rozvodu dostačující, a tak se Simin prozatím odstěhuje zpět ke svým rodičům. A tady se dostáváme k základnímu jádru celého problému, který spustí drama skutečně až shakespeareovských rozměrů.

Aby mohl chodit do práce a vydělávat statisíce riálů (ne, to neznamená, že by byl nějaký boháč), musí najmout paní Razieh na hlídání. Ta má svou dceru Somayeh, která je ještě o několik let mladší než Termeh. Ovšem Naderovi zatají, že čeká další dítě. Její nezaměstnaný manžel Hodjat zase neví, že Razieh dělá tuhle práci, která je pro ni dost náročná, takže ta ho po dohodě s Naderem chce začít posílat místo sebe, aby nemusel přijímat někoho neznámého. Hodjat se však k tomu zrovna dvakrát nemá, takže paní Razieh chodí stále místo něj. Když jednou přijde Nader s Termeh domů, paní Razieh nikde … a peníze jakbysmet. Zato děda je uvázaný za ruku ve svém pokoji. Následně se paní Razieh objeví, dojde k hádce a Nader ji vystrčí ven ze svého bytu, kde navíc upadne na schodech. A tak začnou následovat soudní obvinění a tahanice, které jsou možná ještě zamotanější, než to vypadá. Ale jaká je pravda?

Tady ve střední Evropě máme povětšinou takový zvyk či spíše nutkání nevěnovat filmům ze zemí, jejichž kinematografie není jinde ve světě až tak proslulá, příliš velkou pozornost. Takžer když se občas u nás objeví v kinech nějaký počin třeba z Jihoafrické republiky, Bosny a Herzegoviny, Brazílie či dokonce Dánska nebo Mexika, obvykle marně nacházíme alespoň jeden důvod, proč právě takový zhlédnout. „Vždyť tam nehrajou žádný známý herci, nemá to žádný efekty a je to ze země s naprosto vodlišnou kulturou a pravidlama a tradicema. A určitě to bude deprimující, syrový, přehnaně artový nebo jinak divný a vůbec tomu nebudu rozumět,“ řekne si dost možná a priori většina. Drobné plus pro daný film může představovat alespoň fakt, že u nás jsme v kině zvyklí číst titulky, čehož se v USA takřka štítí a raději preferují domácí tvorbu.

My tu jejich pochopitelně preferujeme taky, protože tam za velkou louží mají potřebné prostředky ($$$) a spoustu talentovaných tvůrců, kteří to skutečně umějí, znají vkus současných diváků a rozhodně vůbec nemusí řešit nic z toho, co je uvedeno v uvozovkách v předchozím odstavci. Ale i filmaři z jiných zemí a ostaních zmíněných států dokázali a jistě ještě mnohokrát dokážou příjemně překvapit. Jejich filmy jako Tsotsi, Země nikoho, Město Bohů, Amores Perros či Bratři zaznamenaly převážně kladné ohlasy. Ale přesto asi jen málokdo věřil, že by také v dnešním Íránu mohl vzniknout biják, který si svou ohromující kvalitou získá diváky na celém světě.

Oscarový Rozchod Nadera a Simin je natolik unikátní, že vlastně ani pořádně nevím, kde začít s jeho hodnocením. Asi bude nejlepší postupně přecházet od obecných souvislostí k těm specifičtějším. Dokonalé vítězství na Berlinale, Zlatý glóbus, samozřejmě i ten Oscar za Nejlepší neanglicky mluvený film a k tomu spousta dalších zasloužených prestižních ocenění. A jako bonus oscarová nominace za Nejlepší původní scénář. Protože jsem si nebyl úplně jistý, kdy (a jestli vůbec) se v pětaosmdesátileté historii udílení cen Akademie filmového umění a věd něco podobného podařilo, zapátral jsem … a naposledy byla v této kategorii nominována před deseti lety Mexická jízda (země původu: pouze Mexiko, jazyk: pouze španělština).

Jakožto scenárista Asghar Fahradi (to jméno si zapamatujte) udělal z příběhu naprosto dokonalou stavbu, u které by vyndání jediné cihličky (rozuměj scény) či její přendání na jiné místo zřejmě velmi výrazně narušilo celkovou statiku. Napsat takovýto scénář – to je opravdu kumšt, který si, při vší úctě k Woodymu Allenovi, zasloužil zvítězit více. Snad jen jednu věc mu lze vytknout – tu nezodpovězenou závěrečnou otázku. Tento do značné míry nečekaný tah mohou někteří (no, možná spíše mnozí) diváci zvyklí na americkou mainstreamovou produkci, kde je vše v naprosté většině vždy polopaticky (do)vysvětleno, brát jako ránu pod pás. Jistě, předchozí děj nám dává spoustu indicií k tomu, jak bude nakonec s největší pravděpodobností znít odpověď, ale stejně si musíme odpovědět sami. Jenže, konkrétně v případě Rozchodu Nadera a Simin by mě osobně přesto ohromně zajímalo stanovisko autora Farhadiho. S kterým z rodičů tedy bude po jejich rozchodu Termeh zůstat?

Postavy – další, vlastně vůbec nejdůležitější „prvek“ scénáře. Skvěle napsané, a znovu platí, že žádná není nadbytečná a že vlastně všechny velmi výrazným způsobem ovlivní to, jak to celé dopadne. Nejvíce sice sledujeme Naderovo počínání, ale třeba změněná výpověď jedné učitelky nebo jedna větička Somayeh, které mají jinak v tomto filmu pouze malý prostor, může rázem dění poslat docela jiným směrem. A někdy až tak, že vzniká v podstatě začarovaný kruh, což diváka nutí k neustálé rekapitulaci předchozích podstatných momentů. Farhadi opravdu dokázal něco obdivuhodného, když ze zdánlivě prostinkého příběhu utvořil dosti komplikovaný případ, který by se klidně mohl odehrát kdekoliv na světě. Otázkou je, jak by to řešili jinde. Musím říct, že jsem se docela lekl, když jsem si uvědomil, že ty íránské zákony jsou možná dokonalejší než naše.

Spor v Rozchodu Nadera a Simin ještě více komplikují rozdílné charaktery jednotlivých postav. Nader je slušný člověk, takže obvinění ze zabití nenarozeného dítěte paní Razieh rezolutně odmítá, ovšem bude-li mu soudem prokázána vina, pokorně nastoupí svůj trest. Simin, sama milující matka, začne celkem logicky do případu vstupovat, přestože nezná podrobnosti. Rozhodně nesouhlasím s Naderovým tvrzením, že „vždy jen utíkala před problémy nebo se k nim otáčela zády.“ Ona se prostě jen bojí o svou dceru a chce pro ni jen to nejlepší, přičemž se domnívá, že toho se jí v Íránu nedostane. Termeh je skutečně chytrá, pilná a ctižádostivá. Naneštěstí pro ni se oba konflikty – jak ten rozvodový, tak ten, řekněme justiční – odehrávají zrovna v době, kdy se nachází ve věku, ve kterém začínají děti racionálně uvažovat. Některé její otázky tak budou mít za následek pochybnosti nejen o dokonalosti jejích rodičů, ale i celkově okolního světa. Sakra, když o tom tak přemýšlím, ta odpověď na tu závěrečnou nezodpovězenou otázku vůbec není jednoznačná ...

Proti nim pak stojí Hodjat, který je impulzivní, zadlužený a nezaměstnaný. Vůbec nepochybuje o Naderově vině, a místy to vypadá – zvláště poté, co prohlásí, že „nemá co ztratit“ – že je odhodlaný udělat naprosto cokoliv, aby přinutit svého soka říct tu samou pravdu, o které je sám přesvědčený, že je skutečně pravdivá. Přestože to tak vypadá, Hodjata nelze brát výhradně jako zápornou postavu. Všichni jistě porozumí tomu, že se v dané situaci bude snažit stůj co stůj najít viníka a že díky jeho povaze se může vyplatit býti zdrženlivější. Paní Razieh by o tom mohla dlouho vyprávět. Její smýšlení je navíc velmi ovlivněno tím, že se jedná o hluboce věřící, nábožensky založenou ženu, pro kterou i některé maličkosti mohou představovat hřích. Nutno dodat, že jednání kterékoliv postavy je naprosto přesně odpovídající její situaci, tudíž musí být srozumitelné úplně každému divákovi i divačce.

Velice by mě zajímalo, protože o situaci v současném Íránu se povídá ledacos, jestli si byl při psaní Asghar Farhadi vědom toho, že podobný konflikt by byl možný i kdekoliv jinde. Možná, že nevěděl, a tím úžasným a záviděníhodným úspěchem svého filmu byl potom ohromně překvapen. Stejně tak možná netušil, co soudí ostatní o jeho zemi. Tím, jak ji v tomto filmu představuje, však asi mnohé přímo šokuje. S výjimkou paní Razieh není zřejmě nikdo další tolik věřící. Tedy, rozhodně se nejedná o žádné zaryté muslimy, naopak vše nasvědčuje tomu, že slova jako mešita a minaret jim téměř nic neříkají. Co však překvapilo nejvíce je postavení žen. Ty sice chodí stále zahalené a v hidžábech, což mě zvláště u Leily Hatami velice rozčilovalo, ale jinak třeba právě její Simin působí dojmem silné, nezávislé, soběstačné a emancipované ženy, která dokonce neváhá s žádostí o rozvod! V takové Saudské Arábii by film s tímto tématem asi sotva mohl vzniknout.  

Tak, fázi 1, čili scénář, máme hotovou, a teď bude zpotřebí ji co nejlépe převést na filmové plátno (už jen stručně, slubuju). I to zvládl Asghar Farhadi na výbornou. Samozřejmě to bylo naprosto jasné, ale přesto je velká škoda, že na DVD nejsou bonusy, protože by mě hodně zajímalo, jakým způsobem pracuje s herci a členy štábu. Naštěstí však existuje toto video, které mi mnohé povědělo, přestože persky zatím neumím. Jinak je ale znát, že z hlediska používání filmové řeči se jedná o mimořádně vyzrálého tvůrce. Až se docela divím, že se o něm více nemluvilo už dávno. Jeho využití časových elyps a skoků v čase pomocí změny předsnímací jednoty či subjektivních záběrů prostě nemají chybu. Stejně jako takřka úplná absence hudby. Navíc těmito postupy nechce jen exhibionisticky ukazovat svou filmařskou zručnost, ale slouží pouze příběhu. Bylo by skvělé, kdyby dostal příležitost režírovat v nějaké anglicky mluvící zemi, ačkoliv v jeho případě by to patrně bylo o dost složitější, než kupříkladu u Fernanda Meirellese, Alfonsa Cuaróna či Paola Sorrentina. Farhadi by si to díky svému umění rozhodně zasloužil, a třeba by tím i pomohl vylepšít ne zrovna ideální americko-íránské vztahy. Ostatně přesně o tomto mluvil i ve své děkovné řeči (znalost angličtiny s perským přízvukem nezbytná).

V případě Rozchodu Nadera a Simin navíc nelze nezmínit způsob, jakým je natočený. Ten dokumentární styl mu rozhodně svědčí. Díky němu to totiž fakt vypadá, že všechno je skutečné. Postavy často pronásledujeme prostřednictvím záběrů natáčených z ruky, jakoby je doopravdy pořizoval nějaký domumentarista. Možná, že z takového stylu jste už poněkud rozmrzelí, ale tady prostě funguje. Na DVD je obraz krásně čistý, ale když jsem tento film viděl v kině, bylo znát, že byl natáčen na poškrábaný pětatřicetimilimetrový film. Říkal jsem si: „Wow. Že by tam na tom Blízkém východě byli ještě tak zaostalí? Aby snad nakonec nesháněli staré filmy někde po laboratořích, případně jestli je nemuseli dokonce přivést z nějaké zahraniční exkurze.“ Ať už to bylo jakkoliv, Rozhod Nadera a Simin na domácích přehrávačích sice postrádá určitou atmosféru, ale zato vám šetří zrak.

Díky tomuto přístupu nebylo zapotřebí úžasných hereckých výkonů, ale oni nakonec přesně takové (přesvědčivé) jsou. Je znát, že herci se do svých postav naplno vžili. A zároveň zaujmou pro nás velmi neobvyklými, ba až nepřirozenými gesty. Takže přestože je film hodně, hodně, hodně upovídaný, stejně nám nebude dělat nejmenší problém sledovat jak titulky, tak postavy a jejich jednání. Protože Rozchod Nadera a Simin vám svou strhující formou a jistě i s tím související vaší zvědavostí nic jiného, než pozorně sledovat plátno/obrazovku prostě nedovolí. Payman Maadi (Nader), Leila Hatami (Simin), Shahan Hosseini (Hodjat), Sareh Bayat (paní Razieh), i režisérova dcera Sarina (Termeh), byli do těch nejhlavnějších rolí, ostatně stejně jako všichni ostatní do těch vedlejších, naproto přecizně obsazení. Takže bude v podstatě na vás, komu budete chtít držet palce. A stejně jako režisérovi, i jim bych přál dostat příležitost v nějakém anglicky mluvícím filmu v nějaké normální roli (tj. ne fanatický terorista). Jenže, … však už víte. Na druhou stranu, když se to podařilo Golshifteh Farahani či Shohreh Aghdashloo, tak proč by ne jim?

Rozchod Nadera a Simin je opravdu výjimečný film, který byste určitě měli vidět. Osobně jsem tak, jak uvedeno, učinil už dvakrát. Poprvé někdy v létě v kině za těch 30 Kč, až jsem si připadal tak trochu provinile, že jsem za zhlédnutí tak kvalitního díla zaplatil tak málo. A když jsem zjistil, že se objevil na DVD, s čímž jsem, abych pravdu řekl, příliš nepočítal, kór ještě v roce tuzemské premiéry, řekl jsem si, že napíšu tuto recenzi, protože jsem ji nenapsal dříve. A kvůli tomu se na tento íránský skvost znovu podívám. Na DVD. Za pouhopouhých 100 Kč. A to je, i přes žádné bonusy, opravdu rozumná investice.