O obsahu bude lepší nechat vyprávět oficiální text distributora: Ambiciózní Renata (Lucie Vondráčková) točí reportáž o mystice v současné době a náhoda ji nakonec zavede k legendě o dávných chodbách v podzemí staré Prahy. V domě, jehož sklepení by mohlo být bránou do tajemného labyrintu, se začnou ztrácet lidé. Jakoby se v podzemí pod domem cosi probudilo k životu. Pověst o středověkých katakombách a další stopy o ní vtáhnou do děje i mladého historika a Renatina bývalého přítele (Jan Zadražil), experta na statiku sklepů (Martin Zbrožek) a Renatinu exotickou spolubydlící Kiaru (Mary Coronado). Pod sklepem domu opravdu objeví další skryté chodby a v honbě za senzačním objevem se je na vlastní pěst rozhodnou prozkoumat. To zní docela srozumitelně, co říkáte?

Pokud bych měl obsah k Labyrintu vytvořit sám, tak jako vždy, uvedl bych asi toto: Hlavní hrdinka Renata pracuje pro jednu známou firmu, zabývající se prodejem elektroniky, čehož si díky až nechutně vtíravému product placementu všimne opravdu každý. Její kamarádka a zároveň spolupracovnice Zuzka chodí s žárlivým a tak trochu vyšinutým týpkem. Renata podle všeho bývala přítelkyní jistého Davida, ale teď bydlí patrně se dvěma spolubydlícími, z nichž jedna pochází dokonce až z Kostariky a jmenuje se Kiara. Renata natáčí jakýsi dokument či reportáž o čemsi, co trochu zavání mystikou. Zřejmě i proto chodí také na pochybné seance ještě pochybnější sekty. Později objeví zrovna ve sklepě domu, ve kterém bydlí, vchod do pražského podzemí. A tak neváhá, a spolu s Kiarou, Davidem a sousedem Honzou se do této rozsáhlé soustavy chodeb vypraví. Z tohoto asi až tak moudří nebudete, protože …

Film Labyrint trvá cca hodinu a půl, a je velice pravděpodobné, že více než hodinu nebudete pořádně vědět, co se na plátně děje. Pokud se na film chystáte, důrazně doporučuju číst dostupné rozhovory s herci/tvůrci a Lucií Vondráčkovou (ještě pro vás chystáme ten s režisérem a Mary Coronado)! Právě oni by vám měly poodhalit původní záměry, které se během realizace tohoto projektu jaksi rozplynuly. Diváci filmu v jeho finální podobě prostě nemůžou rozumět jednání postav, natož aby jim drželi ve vypjatějších momentech palce. Pátrací postupy, které hlavní postavy předvádějí, by je sotva zavedli do pražského podzemí, kam neznají vchod ani lidé, kteří ho hledají ve skutečnosti. Přestože to Labyrint možná z části sliboval, rozhodně nečekejte nic ani ze čtvrtiny tak důmyslného jako Šifra mistra Leonarda, ani ze čtvrtiny tak zábavného jako Lovci pokladů nebo tak průměrného jako Jeskyně. Čekejte spíše něco jako poloprofesionálně natočené Sanctum bez vody. I dobrodružný Maharal, též vycházející z událostí doby rudolfínské, je nepochybně lepší.

Všechny postavy v Labyrintu jsou trochu zvláštní. O hlavní hrdince už řeč byla, ovšem ta je zrovna ze všech nejnormálnější. Téměř všechny ostatní se chovají jako náctileté děti, přestože jim je okolo třiceti. Hrají hry, kterými se povětšinou baví mladiství, mluví tak, jak spolu nemluví ani mladiství, a celkově vůbec svým chováním připomínají spíše (mo)mentálně zaostalé jedince, toho času na útěku z nějakého ústavu, kteří do labyrintu lezou jen proto, že jim to přijde jako geniální nápad, protože si umějí spočítat, že tam je nikdo hledat určitě nebude. Přitom David by měl být sukničkář. Pod tímto pojmem si filmový divák představí spíše někoho jako Jacob Palmer, což je postava, kterou hraje Ryan Gosling v komedii Bláznivá, zatracená láska, a do této škatulky by jistě patřil i James Bond, Nick Marshall nebo Joey Tribbiani. Nikoli člověk, který se chová jako David. Jedinou inteligentní postavou je Kiara, kterou hraje Kostaričanka Mary Coronado.

Proč právě ona? Protože po celou dobu skoro vůbec nic neříká. A když už něco řekne, má to dokonce hlavu a patu, což je ve filmu Labyrint něco opravdu hodně výjimečného, protože drtivá většina replik a dialogů je až děsivá svou nesmyslností, naivitou a infantilností. Kdykoliv se kdokoliv chystá promluvit, můžete si být jistí, že uslyšíte něco velmi neobvyklého, a ve filmech rozhodně neslýchaného. Podle toho se ale dá usoudit, že Honza je asi také chytrý, protože ví, že „pistole může zasáhnout to, na co s ní míříme,“ ale na druhou stranu po ztracení se v labyrintu se nerozhoduje zrovna smysluplně: „Pojďme tady nahoru, tohle vede alespoň do kopce.“ A takových to hlášek je ve filmu spousta. Jistě se jim budete smát, ale ne proto, že jsou (nechtěně) směšné, ale proto, že jsou tak nepochopitelné.

Režisér a scenárista Labyrintu Tomáš Houška napsal scénář k úspěšnému Gymplu, který poměrně realisticky zachycuje chování některých současných studentů středních škol. Zřejmě to jediné, co obstojně zachycuje Labyrint, jsou lidé přítomní na rituálech, na které chodí Renata, protože ti jsou patrně buď už úplně vyhulení, nebo frčí na něčem tvrdším. Ostatně Renata v jedné scéně prozradí něco v tom smyslu, že třeba 30 minut neřeknou ani slovo. Zbytek filmu je jinak skutečně dosti nečitelný.

Chyba není jenom ve scénáři, který si mimochodem herci pochvalovali, jinak by totiž určitě do takovéhoto projektu nešli, ale ještě větší vinu nese režie. Tomáš Houška jakoby pořádně nevěděl, jak si vlastně na tomto postu počínat. Tím se ledacos vysvětluje, protože dost těch šíleností, které musíme poslouchat, údajně způsobila jim povolená improvizace herců. O tom, že Houška režii tak úplně nezvládl, svědčí i fakt, že tvůrci po natáčení někdy v roce 2008 zjistili, že jim chybí dotočit spoustu záběrů, ale přesto, i po zjednané nápravě, zůstává toto dílo stále velmi nesoudržné. Jako debut by asi bylo bývalo lepší zvolit jiný žánr a jiné lokace, protože natáčet ve stísněných prostorách labyrintu ve Znojmě by dost možná dalo zabrat i zkušenějším tvůrcům.

Celý film je trochu nepochopitelně orámován scénou, ve které Renata povídá cosi o tom, že „všechno je o náhodách, a že někdy, kdybyste se třeba neotočili, tak by se věci vyvíjeli jinak.“ Ve finále se pak v této scéně otočí a uvidí tam Davida. Toto rádoby překvapivé rozuzlení jaksi znovu postrádá smysl. V podstatě existují dvě možná vysvětlení. Zaprvé, že to byl právě David, který ji ke všemu, včetně cesty do labyrintu, přemluvil. Nebo zadruhé, což je možná pravděpodobnější, že si Renata v podstatě všechno jen představovala, čemuž ostatně trochu napovídají i flashbacky v průběhu filmu. To by ovšem dokazovalo již několikrát zmiňované úvahy o nevyspělosti hlavních postav.

Ale pozor! V Labyrintu se dají najít i klady. Jednak je to postava Kiary, která působí velmi tajemně, že si nemůžete být jistí, jestli se třeba ve finále neukáže, že jde o mimozemšťanku, a neodletí v létajícím talíři. Jednak je to jeden velmi nečekaný a obecně málo vídaný scenáristický tah. A hlavně, když „hrdinové“ vejdou do podzemních katakomb, dostává film opravdu vynikající atmosféru. Bohužel vše opět nasvědčuje tomu, že je to dáno především samotným prostředím temného labyrintu než filmařskou zručností. Tvůrci též velmi zajímavě pracují se střihem (flashbacky/flashforwardy).

Se zvukem, hudbou a kamerou už to tak slavné není. Nevíme totiž jistě, jestli některé mírně zneklidňující zvuky slyší i postavy, nebo jsou jen „hudebním doprovodem“ dané scény. A v labyrintu je někdy dobře znatelné, že si kameraman prostě musel vypomoci umělým osvětlením. Velká škoda, že když už Renata, Kiara, Honza a David musí do toho labyrintu vlézt (ideální by bylo, kdyby tam vlezla jen jedna osoba, protože v takovém případě by pravděpodobně nic neříkala), že tam nevlezou už mnohem, mnohem dříve. Řekněme tak kolem dvacáté minuty filmu. Takhle se Labyrint dost liší od tradičního schématu, což však v jeho případě není dobré.

Labyrint je opravdu velmi podivný film. Tak podivný, že byste mu možná měli dát šanci, protože nic takhle unikátního asi jen tak neuvidíte. Opravdu zamrzí, že se toto téma nepovedlo zpracovat lépe. Ale třeba spin-off, ve kterém by se děj soustředil na vztah toho žárlivého/vyšinutého týpka a jeho přítelkyně, by mohl být docela zajímavým dramatem. Ovšem hlavní postavy by rozhodně museli hrát zkušenější herec a herečka. Nicméně s vůbec nejlepším nápadem, jak udělat Labyrint opravdu pozoruhodným, přišel Jan Zadražil, který v jednom rozhovoru řekl: „Myslím, že mnohem zajímavější by bylo natočit film o pětatřiceti šílencích, kteří se zavřou do reálného podzemního labyrintu a pokoušejí se natočit film.“ Ano, to by byla nepochybně větší zábava.