Nejprve stručná rekapitulace předchozího. První tři díly, v jakých jsme se vrátili ke zpěvaččiným začátkům v osmdesátkách, představovaly velmi příjemné překvapení, neboť svou kvalitou převyšovaly rámec obvyklých českých televizních projektů. Profesní i osobní život přibližovali Michal Samir a spol. velmi poutavě a nic nenasvědčovalo tomu, že by si chtěli nějakým výrazným způsobem upravovat skutečnost za účelem větší dramatizace, potažmo bulvárnosti, jaká by v jejich očích měla zajistit širokou cílovou skupinu. Na bulvár se ve veliké míře sází ve druhé sérii, jaká mapovala devadesátky. Ivetu Bartošovou má patrně většina diváků a divaček spojenou s posledními roky jejího života, zatímco mě při jakékoli zmínce o ní či při (náhodném) poslechu jejích písniček vždycky jako první naskočí Svatba upírů (recenze), ve které byla coby tajemná Olivie naprosto okouzlující!

Druhá řada proto byla pro mě osobně nejočekávanější, jenže titulní hrdinku ukázala v poněkud prazvláštním světle. Kameraman se místo odpovídajícího vyprávění rozhodnul proměnit tyhle tři části ve svou soukromou exhibici, čímž vynikla vizuální a kompoziční stránka nad tu obsahovou. Na jednu stranu možná dobře, protože jsme byli svědky do jisté míry ryze telenovelního hávu. V tom smyslu, že pointa leckterých scén, jaké trvaly třeba i pět minut, se dala v pohodě smrsknout do jediné věty. Tahle zdlouhavost byla místy skutečně na hranici snesitelnosti, stejně jako fakt, že jsme českou popovou princeznu nejednou viděli v univerzálních situacích, které během svého života zažívají snad úplně všichni bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou veřejně známé osobnosti.

Současně jakoby tvůrci zapomínali na to, že my jsme si podrobný průzkum nedělali a tudíž některé věci přesně netušíme. Samozřejmě, dají se dohledat, nicméně při samotném sledování zbytečně narušují pozornost. Stejně jako herecký projev Ondřeje Brzobohatého, u něhož se sem tam nelze zbavit dojmu, že si plete Ladislava Štaidla s Alem Caponem, přičemž řidič v podání Jána Jackuliaka malinko přebírá úlohu jeho vykonavatele Franka Nittiho. Zpěvaččin otec jest pro změnu zobrazován jako rozumově omezený vesničan, což jenom dokládá nešťastné uchopení celého tématu, k čemuž můžeme přičíst pokus o rashomonské hledání pravdy při soudním přelíčení s tím narušeným týpem, co se k ní vloupal. Ivetině důvěřivosti a křehkosti bylo snadné zneužít a ti, kterými se obklopovala, resp. kteří kolem ní kroužili, to sakramentsky dobře věděli.

 










 

V souvislosti s Ivetou vlastně příliš nepomohl ani lednový dokument Karlos, ve kterém Michal Samir ukazuje, že nemá problém se zabývat především bulvárními otázkami. Finální řada této minisérie začíná v Itálii, kde rodačka z Čeladné tráví čas se svým synem Arturem poté, co se rozešla s Martuccim. Píše se rok 2011 a chtělo by to po delší době zase nějaký pracovní úspěch, místo kterého ovšem přichází autonehoda při cestě z Apeninského poloostrova zpátky domů, což tuplem probudí zájem bulvárních parazitů, jimž kraluje Pavel Novotný, jehož tehdejší přízemnost vystihnul Filip Rajmont až mrazivě přesně.

Tady se nabízí otázka, kdo má hlavní podíl viny na zpěvaččině odchodu. Sama od sebe by to neudělala, kdyby ji k tomu nedotlačily okolnosti. Podle toho, co v těchto třech epizodách uvidíme, se nabízejí varianty: Jsou na vině právě ubožácky závistivé bulvární hyeny? A co Ladislav Štaidl, jehož počínání se rovná de facto podlým naschválům, zvláště pokud jde o syna, se kterým chtěla trávit čas, ač ji nepotěšil dárkem k posledním narozeninám (který ale ve skutečnosti, doufejme, nedostala!)? A co ten vietnamský prodavač? Nebo nenese náhodou vinu podrazácká kamarádka „Gábi“? Určitě ano. Citlivoučký podivín, jak je prezentován Macura, asi ne. Naopak Josef Rychtář (výborný David Prachař), který byl deset roků zpátky mnohými považován za hlavního viníka, je tady prezentován jako téměř výhradně kladná a víckrát úsměvná figura … Tedy až na ty občasné záchvaty vzteku, jaké se ovšem třeba s Klausem Kinskim (viz tato kniha) pochopitelně nedají srovnávat.

 










 

Pravda, poslední část (znovu pojmenovaná podle jedné z písní) by se v souvislosti s jejím posledním manželem klidně mohla místo „Tichá píseň“ jmenovat „Kuřata“, protože o nich se – samozřejmě i za vydatného zájmu před barákem hlídkujících novinářů – vydatně diskutuje. Jinak oproti minule ubylo právě těch zbytečných sekvencí – tentokrát by se daly za cca 180 minut spočítat na prstech jedné ruky, přičemž nejvýraznější bude „chvilka klidu v lese“ s matkou, přičemž Svatava jistě své dceří rozuměla, ale rozhodně nebyla jednou z mála. Zato Artur jakoby se v teenagerovském věku staral především o jídlo, což však bude do značné míry vtipná nadsázka.
 
Co nadsazené není, je rvačka na koncertě ve Svitavách, který měl pro Ivetu znamenat velkolepý comeback. Podle toho, co nám tvůrci servírují, jím skutečně byl. Přesto pár měsíců poté všechno skončilo – v době, kdy se zjevně zbavila jakýchkoli závislostí a vypadalo to, že se všechno v jejím životě zase začne otáčet k lepšímu. Nemusela by řešit, že se jí někdo směje, kór když se vesměs jednalo o ty, kteří jí nesahali ani po kotníky, kdyby se za pomoci blízkých a fanoušků/fanynek či vlivných přátel nenechala zlomit. Představitelka titulní hrdinky Anička Fialová stála znova před nesmírně náročnou hereckou zkouškou, protože tahle úloha vyžadovala vystřídat všemožné emotivní polohy. Nutno dodat, že v této zkoušce znova obstála na výbornou!

 

Třetí řada minisérie Iveta představuje důstojné zpracování a vyvrcholení celého televizního projektu a zároveň uctivě vzdává hold mimořádně talentované zpěvačce, jaká mimo jiné nechtěla věřit tomu, že lidé můžou být tolik nepřející, závistiví, senzacechtiví a nenažraní. Každý, kdo během posledních roků jejího života místo jídla hltal bulvární zprávy o jejím počínání, by se měl po zhlédnutí této třetí řady pořádně zastydět! Ti, kteří ji měli opravdu a upřímně rádi – a že takových během její kariéry byla a snad pořád je spousta – si dost možná budou při sledování té závěrečné sekvence deváté části přát, aby tvůrci zvolili alternativní realitu jako kupříkladu Quentin Tarantino v tomto svém bijáku a aby tato žena-anděl dál svými písněmi rozdávala radost … OK, teď nastala ta správná doba se jít opět podívat na Svatbu upírů.

P. S.: Iveta na úplný závěr vlastně splní slib o tom, o čem zpívala, a sice, že se vrátí. 

FOTO: Archiv TV NOVA