Dominik Hašek: V Calgary jsme se možná zúčastnili slavnostního zakončení, ale už si to přesně nepamatuju. V Naganu ne, protože tam jsme přijeli na poslední chvíli. To samé v Salt Lake City. A v Turíně jsem se zranil, takže jsem odjížděl dříve. Věděl jsem, že mužstvu nijak nepomůžu. Navíc v Ottawě řekli, abych jel hned domů. Nechtěli, abych tam zůstával. Pamatuju si, že jsem si myslel, že to zranění (natažený přitahovač stehenního svalu – pozn. aut.) bude na tři neděle a ono se to protáhlo na tři měsíce. Takže ta sezona pro mě skončila.
Od osmadevadesátého se konalo několik exhibicí toho zlatého týmu. Naposledy v únoru 2023 byl zápas legend, kterého jste se nezúčastnil …
Oslovili mě, ale už se mně nechtělo hrát, což jsem avizoval dopředu. Ani to nebylo přímo k Naganu. V dubnu 2023 měl proběhnout sraz naganského týmu, který se nakonec zrušil. Myslím, že to organizovala nějaká agentura společně s hokejovým svazem. A asi týden předtím nám zavolali, že je to zrušené.
O Naganu vzniknul dokument The Nagano Tapes, který produkoval Frank Marshall, jinak dlouholetý spolupracovník Stevena Spielberga. Je to tak, že jste pro ten dokument pomáhal sehnat k vyjádření kanadské hráče?
Vůbec ne. Dal jsem tam jedno interview. Vždycky se musím smát, když na něm člověk stráví dvě hodiny a v samotném filmu se vidí minutu. (smích) Tvůrci ten film pojali zajímavě. Založili to na tom Svoboda/Freedom. Ten film se mi líbil, ale jsem radši, když to nehodnotíme my hráči, protože k tomu máme jiný vztah. Bylo to navázané na to, že jsme porazili nejen Kanadu, ale i rusy. To si ale myslím, že tenkrát v roce 1998 nehrálo takovou roli. Tenkrát už tam taková nenávist nebyla jako dříve. Alespoň ne z mojí strany. To bylo takové období, kdy jsme rusy brali téměř jako kamarády. Samozřejmě, v sedmdesátých a osmdesátých letech byla doba jiná a teď se bohužel zase změnila. Ještě je k tomu potřeba říct, že ten film nebyl dělaný pro našeho diváka. Údajně pro tu sérii vybrali deset olympijských příběhů z minulého století a jedním z nich byl úspěch českého národního mužstva v Naganu. Takže ten film šel i do jiných zemí. A podle toho to tomu přizpůsobili.
Od doby olympiády v Naganu se v některých věcech dost změnila hokejová pravidla. Myslíte, že všechny ty změny byly jenom k lepšímu?
Myslím, že většina těch změn pravidel byla určitě k lepšímu, konkrétně třeba přihrávka přes dvě čáry je určitě v pořádku, stejně jako zakázané uvolnění. Ale když porovnáte, jak to bylo v Naganu, tak podle současných pravidel by tehdy každou minutu musel být někdo vyloučený. Tenkrát se mohlo sahat mezi rukavice a hokejku, protihráče bylo možné si při bruslení přitáhnout, … Ale některé zákroky do těla se dneska pískají až příliš striktně. Hráč si ani nemusí dávat pozor, protože do něj v podstatě nikdo nemůže ani narazit. Samozřejmě jsem proti úderům ramenem na hlavu a tak podobně. Ale i když si hráč nedává pozor a někdo ho ramenem trefí na rameno nebo na hrudník, tak i když je to z té „blind side“, tedy slepé strany, tak si myslím, že by se to nemělo pískat. Když protihráče někdo trefí při přebírání přihrávky níž než je hlava, tak tohle bych nechával bez vyloučení. Trochu to bere ten náboj, protože si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. Tohle je asi jediné nové pravidlo, které se mi nelíbí.
Několik roků zpátky jsem měl možnost mluvit s Tomášem Rosickým, který tehdy ještě hrál za Arsenal. Zeptám se vás na tu samou otázku. Vybavíte si, kolik jste měli v profesionálních klubech NHL volných dnů za měsíc? Kdy nebyl opravdu ani zápas, ani trénink?
Řekl bych, že volno bylo v průměru jeden až dva dny. Já jsem většinou hrál do května. V NHL je 32 mužstev, šestnáct jich jde do play-off, takže půlka končí už v dubnu. Dalších dvanáct jich vypadne během května. A jen čtyři hrají ještě v červnu. A pak máte úplné volno až do září. Ale jakmile začne sezona, tak volno prakticky není. Za mých časů byly povinně volné dva dny o Vánocích a tři dny, když je někdy v lednu All-Star Game. Jinak to záleží vyloženě na trenérovi. A na Silvestra nebo na Nový rok se normálně hraje.
Ve fotbale je to trochu něco jiného, ale přesto. Petr Čech říkal, že byl vždycky natolik soustředěný na hru, že nikdy nesledoval čas a řídil se prostě jen tím, že rozhodčí odpískal konec poločasu. Měl jste to podobně?
Vždycky jsem sledoval čas, protože si myslím, že ke konci je třeba tomu času přizpůsobit hru nebo rozehrávku. Ale mezi střídáními nebyl problém zvednout hlavu a podívat se na kostku. Dokonce při přesilovkách a oslabeních se po brankáři vyžaduje, aby sledoval čas a upozorňoval svoje spoluhráče, kdy hráč skočí zpět do hry. A pak, když jsou třeba čtyři vteřiny do konce, tak ten puk radši rozehrajete, protože ve čtyřech vteřinách se dá z rohu hůře dát gól, než po buly. Je to lepší, než následně třeba prohrát buly a inkasovat. To už se taky stalo.
Když jsme u toho, tak si pamatuju, že v mém druhém roce v Buffalu jsme hráli proti Pittsburghu. Byly tři vteřiny do konce prodloužení a já jsem ležel a neměl jsem jinou možnost, než ten puk chytit. Následovalo buly u nás ve třetině, kde byli Jarda Jágr, Mario Lemieux, Ron Francis a Larry Murphy. Francis vyhrál buly, puk se odrazil od Maria zpátky k Francisovi, který dal gól v poslední vteřině! Přišel jsem do kabiny, kde na mě trenér řval, jak můžu tři vteřiny před koncem chytit puk. V té situaci opravdu nebyla jiná možnost, ale nic jsem mu na to neřekl.
Někdy tam byl čas si tohohle všimnout, někdy ne. Tyhle věci většinou rozhodčí vidí. Určitě se zrovna hrálo někde ve středním pásmu, takže jsem mohl sledovat hráče a napočítal jsem jich šest a rychle na to upozornil.
Chicago, Indianapolis, Buffalo, Ottawa, Detroit. Kde byste řekl, že to bylo nejlepší z hlediska bydlení?
Buffalo pro mě bylo nejlepší, protože tam byla jednoznačně nejmenší doprava, i když tam taky byly „rush hours“. Pro hokejisty je to dobré, protože haly jsou většinou ve městě. A když jsme jeli na desátou hodinu na ranní trénink, tak už bylo po tom ranním „trafficu“, který byl od osmi do devíti. A když jsme jeli na zápas, tak auta už zase jela z města. I co se týče škol a rychlé dostupnosti, tak Buffalo bylo prostě nejlepší. Ale kdo chtěl vyžití typu koncertů a jiných velkých akcí, tak to s Chicagem nebo s Detroitem nešlo srovnat. V Buffalu byla krásná nová hala, zápasy byly většinou vyprodané … Lidi tam měli hokej neskutečně rádi. A barák, který by v Detroitu stál třeba milion, tak v Buffalu stál 400 tisíc. Životní náklady tam byly lepší a přitom tam byly vynikající školy. Můj syn chodil do školy nejdříve pěšky, a pak autobusem. Tedy ne městskou hromadnou dopravou, ale tím žlutým, co jím sváželi děti, to měl do školy pět minut. V Detroitu to bylo náročné, to trvalo třeba půl hodiny.
Ve fotbale, třeba v Bundeslize nebo i v Premier League, to bývá tak, že když tam hráč přestoupí, tak může nějakou dobu bydlet v bytě, který patří klubu, než si sám najde bydlení, s čímž mu ten klub může pomoct. Bylo to takhle i v Americe v těch devadesátkách?
Ne. Většinou tam dostanete nějaký „signing bonus“, abyste měli nějaké peníze navíc do začátku. Klub nebo kamarádi vám doporučí nějakého realitního agenta a vy se s ním projedete po městě a většinou si do pár dní něco vyberete. Samozřejmě, každý vybírá podle svých potřeb. Svobodný dvacetiletý kluk se jistě bude dívat po jiném bydlení, než starší hráč se třemi dětmi. No, a také si samozřejmě vybíráte dům podle finančních možností, tedy jaký máte kontrakt.
Mimochodem, v Detroitu měla centrálu automobilka General Motors, ale přibližně v době, kdy jste tam působil, nastal masivní odchod lidí z toho města. Dokonce snad až do té míry, že tam zůstaly celé prázdné čtvrti …
Neřekl bych, že prázdné čtvrti, ale když jsem tam byl, tak už to bylo znát, že ceny stagnovaly nebo šly trochu dolů. To se mnohem více rozjelo až po roce 2008. To tam byly čtvrti, kde ceny baráků šly na polovičku i ještě míň. Tehdy to bylo tak, že nebylo nutné skládat na dřevo žádnou hotovost. A když jste spláceli barák, který stál milion, a najednou jste se museli stěhovat a mohli ho prodat jenom za 500 tisíc, tak to té bance samozřejmě nestačí. Ale tyhle problémy ve větší míře přišly až po roce 2008, když jsem tam skončil. Když jsem tam byl, tak ty ceny padaly tak o deset dvacet procent. Byli tam i lidé, kteří když se dostali do situace, že ten barák nemůžou splácet, tak prostě dali bance klíče.A ta ho musela držet nebo prodat pod cenou. Proto došlo k té krizi.
Druhá věc je, že tam pak hodně stoupla kriminalita …
Já jsem nebydlel přímo ve městě, ale v okrajové čtvrti. Tam bydleli všichni spoluhráči. Někteří na jedné straně města, jiní na druhé. A jezdili jsme trénovat do centra. Ale nemyslím si, že by ta kriminalita stoupala v těch čtvrtích, kde jsme bydleli my. Když jsem byl v Detroitu v roce 1991 poprvé s Chicagem, tak to opravdu bylo hrozné město. Když jsem tam v roce 2008 končil, tak to město bylo v daleko lepším stavu. Už přesně nevím proč, ale tenkrát jsem šel z hotelu na stadion pěšky. A když se to kluci dozvěděli, tak mi klepali na hlavu, jak mě to mohlo napadnout, i když to bylo přes den. Jenže to byla moje první sezona v Americe a já jsem vůbec nevěděl, co se děje. (smích)
Třeba Jan Koller mně říkal, že ho v Dortmundu několikrát vykradli. Tím si tam prošli v podstatě všichni hráči …
My jsme si na noc sice zamykali, ale tam, co jsme bydleli, se nikdy nic nestalo. Ať to bylo v Buffalu, v Detroitu nebo v Ottawě. V té ulici jsme se všichni znali a zvláště Buffalo bylo v tomhle směru hodně „family friendly“. Nikdo se nezatěžoval tím, že by měl přes den zamykat dveře.
Ptal jsem se Jana Kollera, tak se zeptám i vás. S kým jste, ať už při klubových nebo reprezentačních akcích, bydlel v hotelu na pokoji?
V osmdesátých letech jsem hodně bydlel s Tondou Stavjaňou. A vždycky jsme hráli šachy. V Buffalu jsem určitou dobu bydlel s Ríšou Šmehlíkem. Pak s mým dobrým kamarádem Michalem Groškem. A od určité doby to bylo tak, že brankáři vždycky měli svůj vlastní pokoj, aby se mohli soustředit na zápas. V Naganu nás bylo na apartmánku pět. Vedle mě byli Hamrlík se Šmehlíkem. Ručínský byl asi s Reichelem. Ale s Růčou jsme vždycky večer hráli šachy u mě na pokoji. To si pamatuju. Ještě mám někde papír, jak ty partie probíhaly.
KeyBank Center v Buffalu, kde byl Dominik Hašek v roce 2014 slavnostně uveden do hokejové Síně slávy tamních Sabres
Skončilo to 6:1 nebo 7:1, protože jsme každý večer hráli alespoň jednu partii.
Byla při těch olympiádách možnost sledovat i ostatní sportovce? Třeba Aleše Valentu v Salt Lake City?
Vždycky jsem někam chtěl jet, ale prostě to nešlo. Buď se trénovalo, nebo byl nějaký společný meeting, nebo jsme hráli zápas. Jet někam během olympiády, a pak se vrátit, to je opravdu na celý den. Vím, že v Calgary jsme jeli na skoky na lyžích, ale bohužel byly zrovna zrušené. Pavel Ploc a Jiří Parma tam tehdy byli ve vynikající formě, ale ten závod byl zrušený. Některé výkony jsme viděli v televizi. Navíc sporty jako boby nebo lyžování často bývají daleko od toho samotného města, takže moc není šance.
Profesionální sportovci často mívají nějaké rituály. Pavel Nedvěd se vždycky při příchodu na trávník pokřižoval. Tuším, že švédský hokejový brankář Tommy Salo dělal to, že si hokejkou vždycky ťuknul do každé z těch tří tyčí. Míval jste i vy nějaký rituál, o kterém se třeba ani tolik neví?
Tak jako brankář jsem vždycky vjížděl první na led. Měl jsem systém, jakým jsem si upravoval led na brankovišti, což je hrozně důležité, protože se musí klouzat, ale zase ne tolik, aby člověk udělal skluz a odjel až do rohu. To se na ledě může snadno stát, když si ho člověk neujezdí. Je možné, že jsem to upravoval jinak v osmdesátých letech a jinak potom v NHL. Taky jsem si na každý zápas připravoval novou hokejku, ale bez toho bych se taky obešel, takže to nepovažuju za rituál. Před odchodem z domu nebo z hotelu jsem si vždycky dával toast s marmeládou, ale nikdy to nebylo tak, že bych si pak třeba říkal: „Sakra, já jsem si nedal ten toast, tak to dneska určitě dopadne špatně.“
Nějakých pět roků zpátky jste byl v Asii podpořit malé hokejisty v jinak nehokejovém Malém Tibetu. Máte informace, jestli tam dneska pořád hokej hrají?
Jo. Pamatuju si, že tam tenkrát byla hrozná zima. Což o to, přes den to nějak překousnete, ale pak se vrátíte do té budovy, kde se netopí a přes noc tam je taky pod nulou. Navíc tam musíte být naboso. Ale byl to krásný zážitek. Přivezli si tam v létě dvě brankářské výstroje, ale neuměli je používat. Takže první co, tak jsem je musel naučit se do nich obléknout. První dva tréninky jsem jim pomáhal se ustrojit. A na třetí jsem šel do branky. Samozřejmě aby viděli, jak se pohybuje a chytá, ale především proto, abych jim ukázal, že se člověk do té výstroje může obléknout sám, že vedle sebe nemusí mít nikoho dalšího. Pak jsem jim ukázal nějaké základní pohyby. Sice tam je velká zima, ale ta sezona je krátká. Led tam udržují v podstatě jenom tři měsíce, od začátku prosince do konce února, protože tam je hrozně ostré slunce. V hlavním městě mají normální velikost kluziště, tady ale byla ta plocha zhruba třetinová a hrají na ni tři proti třem plus brankáři. A mantinely jsou vysoké, jako za starých časů u nás, takže asi třicet čísel. Hrozně je to baví. Zpotí se a zůstanou v tom nebo se v té zimě klidně do půl těla převlékají. Přitom já jsem měl tak zmrzlé prsty, že jsem si ani nemohl obléknout brusle. Ale tam bylo důležité, že dostaly ty brankářské výstroje, protože se najednou cítili jako mužstvo. Teď, když mají opravdového brankáře, si klidně můžou proti někomu zahrát.
Když si vzpomenu na další brankáře z vaší éry, ať to byli Tommy Salo, Ed Belfour, Mike Richter, Patrick Roy, Grant Fuhr, Chris Terreri nebo třeba Martin Brodeur, tak všichni nosili tu klasickou brankářskou masku, zatímco vy jste měl helmu s tou mřížkou. Jaký byl pro tohle důvod? Nebo zkoušel jste někdy i při zápasech chytat s tou klasickou?
Ne, při zápasech ne. Ale zkoušel jsem ji asi dvakrát na tréninku a prostě mně neseděla. Ještě na olympiádě v Naganu jsem chytal v helmě, ale někdy od roku 2001 už to nebyla pravá helma, už to bylo ze stejného materiálu, jako měli ti kluci ty masky. Kluci si ty helmy zadělávali gumičkami, kdežto já jsem ji měl napevno naraženou na hlavě, a když jsem se otáčel, tak se ani nehnula. Druhá věc byla, že oni ten koš měli nižší pod bradu, takže když jsem s ní otáčel hlavu, narážel jsem do ramene. A také ta jejich maska se daleko více dotýkala tváří. A já, když jsem se potil, jsem nesnášel, aby se mě něco dotýkalo. Jednou jsem to zkusil začátkem devadesátých let, jednou koncem devadesátých let a tím to skončilo. Vždycky jsem se vrátil k helmě a koši. Pak jsem používal ještě pro ochranu krku takový nákrčník, který se dával pod dres nebo pod vestu.
Natrefil jsem na různé údaje, ale kolik kilogramů teda ta brankářská výstroj komplet vážila?
Postupně se odlehčovala. Nejvíc se odlehčila v betonech. Kdysi měl jeden tři a půl kila, když byly ještě ze srnčích chlupů a z normální kůže. Takže se lehce mohlo stát, že nasákly vodu a ještě o kilo každý ztěžknul. Dneska má jeden beton s pěnovkou a syntetickou kůží tak kilo nebo kilo a půl. Tenkrát nebyla úplně sranda vyhodit nohy nahoru. V betonech, co se váhy týče, je ten největší rozdíl.
Taky jste byl možná úplně první brankář, kterému dali během zápasu kameru na helmu …
To bylo při All-Star Game. Při zápase i při nájezdech. A nevypadá to moc hezky. Trochu vás to ovlivňuje, ale souhlasil jsem s tím. V lize bych s tím asi nesouhlasil a ani se mě na to nikdo neptal. Kamera je jinak přímo v brance. Jednou za rok ji většinou někdo trefí a rozbije. (smích)
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
FOTO: ceskatelevize.cz, wikipedia.com, nhl.com
