Příležitostný novinář a spisovatel Benjamin Mee se zrovna nachází v obtížné situaci, a protože jsou navíc sousedi velmi hluční, začne se svými dvěma dětmi hledat nové bydlení. Domy ve městě se mu však nezamlouvají, a tak přijedou na jednu příměstskou usedlost, která vypadá perfektní. Už se chystají plácnout si s vysmátým makléřem, když v tom se ozve ze zahrady obrovský řev! Kdo to může být, když tady žádní sousedé nejsou? Odpověď je jednoduchá – lev! Dům je totiž součástí zavřené zoologické zahrady, kde se však stále vyskytují zvířata, která obvykle klece, výběhy a podobná místa obývají. Stále se tu o ně ještě stará hrstka lidí, a tak se Benjamin, i přes nesouhlas svého syna a chybějící zkušenosti, rozhodne zoo znovu zprovoznit.

Režisér Cameron Crowe patří k těm tvůrcům, kterým stále ještě chybí něco k tomu, aby se stali opravdu uznávanými. Svou režijní kariéru započal v roce 1989 lacinou, nezáživnou romancí Řekni cokoliv …, jíž jako obrana může posloužit, že v té době se podobné filmy příliš netočily, a že představitelka hlavní ženské role Ione Skye je opravdu pohledná. Další jeho film, který jsme viděli - Vanilkové nebe, má sice pro diváka schovanou zajímavou pointu, ale jinak většinu času stojí pouze na vynikajícím výkonu představitele hlavní postavy. Režisér doposud nejvíce zabodoval příběhem o mladém chlapci, který má v 70. letech napsat článek o rockové kapele Stillwater, a proto se s nimi vydá na jejich „Almost Famous“ tour. Téměř celý film je v podstatě natočen způsobem, jakoby se jednalo o jednu dlouhou reportáž, nicméně některé vztahové „kreace“ možná trochu neuváženě odbíhají od hlavního tématu, kterým je hudba.

Ani Koupili jsme zoo Croweovi pověst příliš nevylepší. Film se inspiruje skutečným příběhem skutečného novináře Benjamina Mee, který se zároveň stal námětem pro několikadílný dokument BBC. Není divu, že zaujal i filmové producenty, kteří se rozhodli přenést ho na stříbrné plátno. Sám Crowe byl pověřen i psaním scénáře, v čemž mu pomáhala Aline Brosh McKenna, která se doposud věnovala pouze komediím. Vypadá to, že Koupili jsme zoo vznikl pouze na motivy příběhu Benjamina Mee, protože v něčem, tak jako třeba Real Steel, zavání kýčem. Například scény jako rozbitý zámek u lví klece během inspekce či neustálý déšť před slavnostním otevřením jen nesmyslně natahují stopáž, protože je stejně jasné, že to dobře dopadne.

Film měl v USA premiéru v poslední měsíc minulého roku, čili by měl podporovat pohodovou atmosféru, ale to tak docela neplatí. V podstatě s železnou pravidelností osciluje mezi docela příjemnou komedií a krajně neuváženým dramatem. Takže vždy, když už se začíná komediální rovina hezky rozbíhat, a díky Croweově práci s herci se z Koupili jsme zoo začíná stávat zajímavá podívaná, následuje násilné přepnutí na opačný emocionální pól. Tento přístup však funguje jen a pouze v pozoruhodně tragikomické závěrečné scéně, ve které hlavní hrdina ukazuje, jak se seznámil se svou manželkou. Skoro by se chtělo říci, že Crowe psal pouze scény komediální a McKennaová ty ostatní.

Z tohoto filmu tak mnohem více zaujme výborná hudba, konkrétněji pak povzbuzovací hlavní motiv. Pokud vám také připomene skladbu od skupiny Sigur Ros, která zazní v závěru 127 hodin v naprosto dokonalé scéně, kdy se Aron Ralston (James Franco) setká po necelých pěti dnech v kaňonu s prvními lidmi, tak vězte, že autorem tohoto songu ze soundtracku k filmu Koupili jsme zoo je frontman zmíněné islandské skupiny, který si říká Jónsi. Jejich tvorba je natolik specifická, že opravdu nemá obdoby. Mnohem důležitější však je, že pokaždé dokáže u diváků vyvolat dobrou náladu. Možná by se dalo říci i u posluchačů, ale v obou filmech byla spojena s nevšedními obrázky, které si při jejím poslechu jistě vždy vybavíte, a tím právě dostává ten další, povzbuzující rozměr. U filmu Dannyho Boylea ovšem tento fakt vzhledem k příběhu vyznívá mnohem, mnohem silněji a lépe.

Koupili jsme zoo je neoptimálním zpracováním neotřelého, a rozhodně zajímavého námětu, kterak si laici usmyslí otevřít zoologickou zahradu a postupně se stanou odborníky. Takhle sice může mít, tak jako kupa jiných filmů, slogan ve stylu: „Nikdy nic nevzdávat,“ ale daleko zajímavější by bylo sledovat pouze dění okolo samotných zvířat, a třeba až polodokumentárně nahlédnout do zákulisí zoologické zahrady a dozvědět se, co všechno je třeba udělat, aby prosperovala. Tím by se nepochybně stal film atraktivnějším pro širší okruh diváků. Najít v jeho současné podobě nějakou primární cílovou skupinu je totiž naprosto nemožné.