Nikdy nebyl v žádné bitvě. A přesto je proti své vůli vyslán bojovat s nepřítelem z vnějšího vesmíru. Bill Cage je důstojníkem, jehož pracovní náplní bylo v první řadě verbovat nové rekruty, ale také zastával de facto pozici mluvčího. Jenže poté, co nepřímo vyhrožuje generálovi, je poslán do té nejbrutálnější bitvy. Není divu, že se tenhle nezkušený amatér promění nedlouho po výsadku v kořist jedné z útočících mimozemských potvor, známých jako Mimikové. Tahle se však odlišuje od ostatních svého druhu, díky čemuž se Cage probudí na stejném místě, jako o několik hodin předtím, než byl nucen vyrazit do oné bitvy, jejíž průběh v podstatě nemá daleko k masakru, jenž následoval po vylodění v Normandii. I v této vřavě se mu podaří natrefit na ostřílenou vojandu Ritu Vrataskou (aka Full Metal Bitch/Olověná mrcha), jež se stane v časové smyčce, ve které uvíznul, jeho významnou spojenkyní.

Časová smyčka. Okolnost, která se může stát zápletkou ve filmech všech žánrů (snad s výjimkou biografického, že ano). Od akčního přes komedii či thriller až po western (kde bych ji osobně viděl patrně úplně nejraději). Jenže právě proto, že filmaři ji už několikrát využili, bude při všech dalších pokusech pro scenáristy nesmírně obtížné přijít s nějakými inovacemi, aby se opakovaly pouze důležité okamžiky, nikoliv postupy, které byly k vidění už jinde. Oproti kupříkladu Na hromnice o den více, v Na hraně zítřka je tento „problém“ smysluplně/racionálně vysvětlen, navíc tu taky nechybí vtipné momenty a vše je dokonce situováno do Evropy, takže se podíváme do Londýna a samozřejmě i do Paříže, což už je ale fakt iritující. Copak Američani nevědí, že na „Starém kontinentu“ jsou i jiná velká města?

Nicméně zanechme geografie a věnujme se filmografii. Ta Limanova obsahuje velmi kvalitní „kousky“ a Christopher McQuarrie (nedivil bych se, kdyby jej k projektu přizval Tom Cruise) opět potvrdil, že je tisíckrát lepší scenárista než režisér (snad se v tomto směru do natáčení další Mission: Impossible polepší). Ačkoliv tentokrát musel spolupracovat i s Jezem a Johnem-Henrym Butterworthovými, kteří sice pro Douga Limana napsali vynikající Fair Game, ovšem jinak pohled na jejich tvorbu o kvalitách příliš nepřesvědčí (pravda, u druhého zmíněného se není čemu divit, jelikož pro něj znamená Na hraně zítřka teprve druhou scenáristickou zkušenost). Tahle trojice si tedy vzala na paškál adaptaci románu japonského spisovatele Hiroshiho Sakurazaky a rozhodně ji upravili tak, aby zaujala diváky na celém světě. Jenom o nějakém poselství filmu tu nemůže být ani řeč. Tedy, pomineme-li tradiční nezdolnost lidské rasy nebo ponaučení, že i zdáliví outsideři mohou dokázat velké věci.

Hlavní hrdina má díky té časové smyčce nesčetně pokusů na to, aby se postupně zdokonaloval. Proto se tu nacházejí scény, o kterých se dá tvrdit, že v podstatě každý záběr může reprezentovat jeden další takový (tedy nový) pokus. Scenáristé si pro nás přichystali i několik zajímavých a vskutku nečekaných (tedy osvěžujících) tahů, které v kombinaci s režisérovou zručností znamenají, že u tohohle filmu se určitě nudit nebudete. Ani tehdy, když se z válečné řežby přesuneme do poklidnějšího prostředí jakési farmy. Jenom se nelze zbavit dojmu, že se v případě Na hraně zítřka dalo s tou ústřední zápletkou mnohem více vyřádit; že se vztah mezi Cagem a Ritou měl vyvíjet trochu jiným směrem (právě v té profesionalitě, kdy bylo hlavním cílem především za každnou cenu eliminovat nepřítele, spočívala jeho největší síla), a tím pádem si film zasloužil také jiný závěr. Nejlépe s nějakou překvapivou, ba možná až šokující pointou, které McQuarrie rozhodně umí.

Umí i Tom Cruise, jenž znovu přesvědčil, že je skutečným profesionálem, který udělá všechno pro to, aby podal co nejlepší výkon. Akorát počáteční úloha outsidera k němu příliš nesedí. Přeci jen z naprosté většiny jeho předchozích projektů jej známe coby suverénního, někdy možná lehce arogantního, ale jinak prakticky ukázkového klaďase. Zato Emily Blunt, jedna z mých nejoblíbenějších hereček, se tu poprvé představuje v pro sebe naprosto netypické roli akční hrdinky, v jaké jsme zvyklí vídat kupříkladu Michelle Rodriguez. Emily v ní ale je, možná trochu překvapivě, naprosto skvělá. A to i přesto, že musela nosit těžký Exo Suit (něco mezi AMP Suitem z Avataru a Power Loaderem z Vetřelců). A Bill Paxton (seržant Farell, jenž má pod palcem i Cageovu novou jednotku) by měl rozhodně takovýchto postav ztvárňovat více, protože mu padnou jako ulité.

Na hraně zítřka je počítačovou hru připomínající film, který patřil k titulům, na které jsem se letos nejvíce těšil (spolu s Lone Survivorem, Godzillou, Úsvitem planety opic, Expendables 3 a Sin City 2), a o kterém jsem si říkal, že „v ideálním případě půjde o dokonale vyvážený mix Světové invaze a Zdrojového kódu“. A víte co? Na hraně zítřka je dokonale vyvážený mix Světové invaze a Zdrojového kódu. Tedy téměř. Co do kvality akčních scén se tomu prvnímu vyrovná, nebo jej dokonce předčí. Ovšem co se využítí časové smyčky týče, je ten druhý celkově vzato určitě o něco rafinovanější. I když mimo to samozřejmě potěší třeba ta skutečnost, že na začátku je na mapě poměrně dlouho k vidění název naší krásné země (možná tak trochu pocta, jelikož jak Liman, tak Cruise, mají s natáčením u nás zkušenosti). Dále však raději už nebudu o Na hraně zítřka nic prozrazovat. Snad jenom tu skutečnost, že sice nesplnila očekávání úplně na sto procent, ale přesto se jedná o opravdu povedenou akční sci-fi.