V roce 1964 Dánsko prohrálo válku, tudíž mnozí odešli za novou výzvou. Pro Jona a jeho bratra Petera se jí stal Nový svět. Sedm let poté očekává příjezd syna a manželky. Po velice chladném shledání sednou všichni tři na dostavník, kde jim nakonec budou dělat společnost dva rádoby drsní kovbojové. Paní Marie je opravdu krásná žena, takže není divu, že se ji neomalení týpci pokusí znásilnit. Na místě činu pak zůstane pět zabitých (včetně kočího), přičemž dva má na svědomí Jon. K jeho škodě se jednalo o bratra Henryho Delarua – jakéhosi místního kápa, před kterým mají všichni respekt, takže mu bez obav procházejí i vraždy. 

Synopse, herecké obsazení a trailer naznačovali, že by Spása mohla být nefalšovanou westernovou Události, jakou jsme tu neměli snad od Appaloosy, nebo možná ještě lépe od 3:10 Vlak do Yumy. Tolik jsem si přál, aby se film maximálně povedl … a on se povedl, ačkoliv nemůže být nejmenších pochybností o tom, že to všechno mohlo dopadnout o něco působivěji. Na druhou stranu, pokud si zopakujeme to, co stojí v úvodu této recenze, nezbude než dodat, že výsledek je více než uspokojivý. A troufám si tvrdit, že The Hateful Eight získal slušnou konkurenci, co se žánrových počinů týče.

Dalo by se napsat, že režisér Kristian Levring a spoluscenárista Anders Thomas Jensen do značné míry vyzobávají moment(k)y ze známých i méně známých westernů, nicméně je sem tam zasazují do poněkud bizarnějších souvislostí. Napodobeniny zkrátka zůstanou pouze napodobeninami. Snad jen ve zcela ojedinělých případech se vyrovnají originálu. To ovšem neplatí pro Spásu, jež tedy krásně prokazuje, že rovněž pocta klasickým („odschoolovým“) žánrovým kouskům vyžaduje vedle tohoto „vyzobávání“ také kreativitu, s čímž by podle všeho tvůrci příliš nesouhlasili. A když už se o ni pokoušejí, ne vždycky to funguje, jak by mělo.

Některé scény a situace automaticky evokují například Tenkrát na západě. Viz třeba scéna na nádraží, kam právě přivezl vlak manželku a syna. Zatímco u opusu Sergia Leoneho pomohla brilantní režie a pomalejší tempo v kombinaci s přenádhernou hudbou Ennia Morriconeho (a krásou Claudie Cardinale) vytvořit nezapomenutelnou sekvenci, v případě Spásy obdobný přístup spíše nudí. Ani některé další scény nebo postupy nejsou z režijního („milostná“ scéna), střihačského (v dostavníku) i scenáristického (šerif podle všeho zároveň plní funkci faráře a starosta má taky velice pochybný „vedlejšák“, tedy pokud jím není to starostování) hlediska zrovna učebnicové, nicméně Spása přesto svému účelu dostojí.

Třeba kvůli vcelku zábavné závěrečné přestřelce, kvůli správně cynickým poznámkám, které trousí především Peter ve vězení, také kvůli vizuální stránce (některé obrázky jsou vskutku líbivé) a samozřejmě i kvůli hercům a herečkám. Od Parchantů jsem neviděl, aby si Jeffrey Dean Morgan svou roli tak užíval, díky čemuž vlastně ani tolik nevadí, že jím představovaný záporák patří k těm opravdu nejtuctovějším. Mads Mikkelsen za ním ve svém projevu poněkud zaostává, což filmu nelze úplně přičíst k dobru (stejně jako krajně nepravděpodobný a předvídatelný závěr, jenž měl snad mít cool efekt jako finální odhalení v Od soumraku do úsvitu). Naopak Jonathan Pryce nezklame nikdy. A Eric Cantona se do role kovboje celkem hodí, ačkoliv vzhledem k jeho hereckým kvalitám (výjimku tvoří pouze Hledá se Eric, kde ale v podstatě ztvárňuje sám sebe) je asi lepší, že jeho úloha ve Spáse nepatří k těm nejpřednějším.

Spása se samozřejmě jako každý pořádný western neobejde bez minimálně jedné pohledné herečky. Takže Eva Green, jinak prý velká milovnice westernů, se tu stává Madelaine (aka princezna), která nemá jazyk, podobně jako Jean-Louis Trintignant v kultovním Velkém tichu. A sledovat ji v takto nezvyklé poloze je skutečně, skutečně zajímavé. Což bohužel tak docela neplatí pro zhruba sedmiminutový film o filmu, jenž na DVD představuje bonusovou sekci. Sestává vlastně z několika kratičkých videí, z nichž každé se soustředí na něco jiného. Za nejpřínosnější se bezpochyby dá označit to, které uvádí výstavbu městečka.

FOTO: cinema.de, DVD poskytl Bontonfilm