Začněme oficiálním textem distributora, protože líp bych to asi nenepsal: Sir „P“, devadesátiletý papoušek šedý, který kdysi patřil Edouardu Daladierovi, se na pozvání ředitele Francouzského kulturního institutu ocitne v roce 2008 v Praze jako živá relikvie z dob Mnichovské dohody. Sir „P“ po Daladierovi jeho hlasem dodnes opakuje některé důležité věty a prohlášení. Papouška za dramatických okolností unese český novinář Pavel a na základě papouškových kontroverzních citací Daladiera rozpoutává mezinárodní politický skandál.

Ale to je jen polovina příběhu ... Další dvě třetiny snímku tvoří „film o filmu“ – hodinový hraný dokument ze zákulisí natáčení, které mělo být česko-francouzskou koprodukcí, Francouzi se však na něm vůbec nepodíleli. Vše bylo jen blafování českého producenta. Když se navíc zjistí, že hlavní herec má alergii na peří a není schopen točit s ptáky, začíná se roztáčet spirála nepříjemností, které vyústí v občanskou válku ve štábu a v šikanu francouzských herců. Na pozadí natáčení koprodukčního celovečerního filmu ukazujeme české povahové rysy, stereotypy a mýty o národní povaze a historii. České historické trauma se mísí s traumatem nedokončeného filmu a s osobními ambicemi a dramaty tvůrců.

V první řadě mě napadá, kdy naposledy se objevil mluvící papoušek v nějakém českém audiovizuálním díle. Vybavují se akorát některé epizody z pokračování Arabely, ačkoliv tam nemluvil Daladierovým hlasem. Na první pohled to patrně vypadá bez souvislosti, nicméně tím chci naznačit, že mi během sledování Ztraceni v Mnichově v té druhé polovině sem tam utíkaly myšlenky někam jinam. Dokonce až takhle daleko. A taky jsem si připomínal ateliéry, areál i pozemek na Barrandově, kde se natáčelo, a taky mám trochu problém s tím koncept. Ten je sám o sobě sice neotřelý, avšak Ztraceni v Mnichově nejsou prvním dílem, ve kterém jsem nějakou takovou konstrukci viděl.

Stejný problém pro mě nastává v souvislosti s Petrem Zelenkou u Knoflíkářů, kde mu očividně posloužilo za vzor (ba víc než za vzor) Pulp Fiction. Na Ztraceni v Mnichově je tedy zajímavá ta skutečnost, že se nedají snadno zařadit do nějakého žánru. Nejblížší by asi mohlo být označení „komediální dokument.“ A to ještě dvě opravdu velice vtipné scény zůstaly vystřiženy. Ztraceni v Mnichově však nejsou jenom o srandě. S tím Oscarem ale nevím, nevím. Obsahují sice archivní záběry z doby, na kterou Akademie obvykle slyší, leč už teď se hlasitěji mluví o některých zahraničních želízkách. Jedině by museli překvapit.

Ztraceni v Mnichově jsou filmem dvou rozdílných „poločasů“. První část prakticky nemá chybu (tedy kromě toho, že se o takto vzácného papouška nějakou dobu nikdo nezajímá intenzivněji) – je hodně hravá, je dostatečně vtipná a určitě má myšlenku, třebaže je vlastně neúplná. Druhá část má už jenom tu myšlenku (související jak s filmem jakožto médiem, tak s naší v jistém smyslu stále bolavou historií, tak s poměrně trefně vystiženou současností), i když někdy podávanou možná až příliš komplikovanou/sofistikovanou formou. Za to do značné míry může ona mnohavrstevnost tohoto díla. Kdyby měl tento počin na svědomí kdokoliv jiný, napsal bych asi to, že si jím ukrojil až příliš velké sousto. U Petra Zelenky je to ale trochu složitější, neboť se jedná o velice inteligentního člověka. A ten vždycky ví, co dělá a proč to dělá. A i když mě samotného jeho tvorba zrovna neoslovuje, musí se nechat, že druhý takový filmař není nejen u nás, ale možná i v celé střední Evropě.

FOTO: Falcon