Zvěsti dokonce u některých došly až tak daleko, že se tradovalo, že ve Studené válce spatříme něco, co jsme ještě nespatřili. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. V poválečném Polsku cestoval skladatel Wiktor se svou kolegyní po obcích a hledal adeptky do nového hudebního souboru (možná pro malinko lepší představu – tak trochu Alexandrovci v ženském podání). Když natrefí na Zulu, začne ho hrozně přitahovat. A protože ona je na tom stejně, zrodí se vztah, pro který se záhy hodí přívlastky vášnivý a zamilovaný na jedné straně, leč zároveň křehký a nestabilní na té druhé.

S těmi Oscary se to má tak, že členům Akademie pomalu stačí, jak ostatně ukázal The Artist, když je film natočený černobíle a ve formátu 4:3. Ida, předchozí snímek Pawla Pawlikowského, byla natočena přesně tímto způsobem, získala cennou sošku a kameraman Lukasz Zal to dopracoval k nominaci, což se dá považovat za velký úspěch. Polský tvůrce se tedy vlastně opakuje, což k prestižní trofeji nevede, jak ukázal třeba příklad Sorrentinových titulů Velká nádhera a Mládí. Režisér Studené války tvrdí, že chtěl natáčet barevně, jenomže nevěděl, jaké barvy má použít.

Asi to nesouvisí přímo s tím, že by netušil, že tráva je zelená a nebe modrý (pochybuju, že by to u našich severních sousedů měli jinak). Spíše jde o paletu, jaká tenkrát mezi roky 1949-1964 v Polsku převládala, i když je fakt, že se podíváme i do Paříže, Berlína nebo Jugoslávie. Převážně interiérově, což může částečně vnést do příběhu zmatky. V každém případě když už se Pawlikowski znovu rozhodnul pro černobílou, mohl snad tentokrát klidně natáčet ve formátu 16:9, ne?!? Na uměleckosti by to Studené válce neubralo.

Tento termín, jakým se v dějinách označuje soupeření a vyhrožování mezi USA a Sovětským svazem od 40. let zhruba do roku 1991 (ačkoliv někteří tvrdí, že dosud neskončila), hodlal režisér v přeneseném slova smyslu aplikovat i na vztah Wiktora a Zuly. To ale docela nefunguje. Jednak proto, že není tolik intenzivní a něčím krajně neobvyklý, takže vlastně není ani příliš originální. Z velké části jsou na vině ty časové skoky, kdy se kupříkladu z roku 1959 přesuneme až do roku 1964. Přitom se během těchto mezer pokaždé stanou některé pozoruhodné jevy, o kterých se potom pouze mluví, přestože jsme je pro plynulost vyprávění rozhodně měli vidět taky přímo v obraze!

Studená válka předloží i tak několik prakticky dokonalých obrazů. A to jak z technického, tak z obsahového hlediska. Až si divák patrně trochu posteskne, že představitelka Zuly, herečka Joanna Kulig, není černobílá i ve skutečnosti. Protože se ve filmu pohybujeme v komunistické éře, nemůže chybět například archetypální postava papaláše, který prohlásí, že by bylo hezké, kdyby se hrálo a zpívalo ke cti pánů Lenina a Stalina. Takových už jsme přece viděli … Takže znovu: jakápak originalita? Proto tvrzení, že „stylem připomíná Jiřího Menzela a Miloše Formana v počátcích jejich kariér“, jest poměrně hodně troufalé. Zvláště v případě druhého jmenovaného, jehož osobité a přitom pravdivé vidění světa se k tvorbě kteréhokoliv jiného tvůrce dá připodobnit jen velmi, velmi obtížně. Takže uvidíme, jestli teda Studená válka na příštích Oscarech zaboduje.

FOTO: Aerofilms