Někteří režiséři se při psaní o svém životě neváhají pořádně rozepsat. To platí kupříkladu o Jiřím Menzelovi nebo Juraji Herzovi, jak jsme se nedávno přesvědčili. Přitom rozhodně neplatí, že by toho zažili více pozoruhodného, než vynikající filmař, který společně s Milošem Macourkem vytvořil několik legendárních pohádek a mimořádně oblíbených komedií. Výborný nápad dokázali dramaturgicky ukázkově rozvinout. Při sledování jejich společných filmů nemívají diváci a divačky pocit, že by nějaká scén scházela nebo naopak přebývala. A ve své tvorbě se snažili především potěšit a rozdávat radost. Z tohoto úhlu pohledu se jim může vyrovnat snad jenom jedna jiná autorská dvojice – Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák.

Tahle kniha dosáhla pouze na nějakých 200 stran. To je samo o sobě dost podezřelé. A bohužel, podezření se potvrdí. Nejde ani tak o to, že svému dětství za okupace se pan režisér skoro vůbec nevěnuje. Zmíní pouze vláčky a svoje tehdejší nadšení pro původní disneyovskou Sněhurku. Pak hned přejde ke své profesi, což je v pořádku, protože kvůli tomu jsme si tuhle knihu přece hlavně pořídili. Po projektech, na kterých se podílel coby asistent režie a pomocný režisér (díky čemuž se stihnul skamarádit mimo jiných i s Jaroslavem Marvanem), se chronologicky věnuje titulům, které režíroval a spolunapsal k nim scénář. Při pohledu na jeho dílo zjistíme, že nikdy nenapsal scénář pro někoho jiného. Ale to je v pořádku.

 










 

Co v pořádku úplně není, představuje fakt, že po povídání o svých raných počinech (např. Kdo chce zabít Jessii? či Pane, vy jste vdova!) přestane být tolik sdílný. Dopadne to tak, že v kapitolách o skvostech Princ a Večernice, Kouzelný měšec či Jezerní královna, které jsou vedle Arabely mými a určitě nejen mými nejoblíbenějšími, se musíme spokojit ani ne se dvěma stránkami! Navíc je trochu zvláštní, že u dřívějších projektů nechybí údaje o návštěvnosti a tržbách, kdežto u těch porevolučních, kdy jsou v podstatě mnohem snadněji dostupné, se bez nich musíme obejít. Dozvíme se tedy pouze datum premiéry, jména scenáristů, kameramana, skladatele, herců a hereček. Opomenuta není ani synopse.

U projektů, jaké vznikly po roce 1980 tedy žádné výraznější rozepisování o tricích, které ve tvorbě Václava Vorlíčka skoro vždycky sehrály zásadní roli. Žádné zasazování do širších souvislostí, žádné veselé příhody z natáčení, kterých muselo být určitě mnohem více než dvě. Když už nějakou zmíní, většinou se týkají Jiřího Sováka nebo Vladimíra Menšíka, kteří se tedy podle všeho chovali za kamerou stejně jako před ní. Přiblížena bude i spolupráce s dalšími hvězdami – Libuší Šafránkovou, Janem Libíčkem, Janem Krausem. Těžko ale soudit, co stojí za tím zestručňováním. Jestli se už nechtělo dál vzpomínat? Nebo si na nic konkrétnějšího nemohl nebo nechtěl vzpomenout? Nebo jestli se spoluautorovi knihy Petru Mackovi už nechtělo psát? Nebo jestli za to může vydavatelství?

Nicméně na zajímavé věci přeci jen dojde. Třeba se dozvíme, jak se Václav Vorlíček seznámil s komiksy, kdo tady málem místo Olgy Schoberové hrál titulní postavu, jak to bylo s americkým remakem Jessii a jeho producentem Williamem Snyderem. Proč se oblíbený režisér rozhodnul ze socialistického Československa neemigrovat, přestože k tomu měl ukázkovou příležitost. A jak je to s oblibou a srozumitelností jeho filmů a seriálů ve světě. Eventuálně nakolik je pravděpodobné, že cca osmiletá J. K. Rowling zhlédla při projekci v Londýně Dívku na koštěti a později si z ní „vypůjčila“ nápad na kouzelnickou školu.

Dále se dozvíme, co se přihodilo za nepříjemnost při natáčení komedie Což takhle dát si špenát?, odkud pochází jméno Arabela, jak na place říkali Veronice Týblové, představitelce malé Mařenky. Samozřejmě vcelku podrobně bude osvětleno, co vůbec stálo na prvopočátku vzniku tohoto napříč generacemi populárního seriálu. Zmíněné budou i ty další, tj. Létající Čestmír, Křeček v noční košili, pokračování Arabely (zábavného spin-offového Rumburaka do seriálové sekce započítat nemůžeme) i novácké veledílo On je žena!. Pouze při povídání o něm se však dozvíme zajímavé informace, protože v tomto případě opravdu nebylo nutné se výrazně rozepisovat.

 










 

Svou obsáhlejší kapitolu má samozřejmě i pohádka Tři oříšky pro Popelku, která běží na Vánoce nejen v české, nýbrž i v německé, norské, japonské nebo dokonce indické televizi. O ní vyšla i nejedna samostatná monografie, přičemž se na ni brzy taky zaměříme. Je znát, že na úspěch a popularitu této pohádky je její režisér náležitě pyšný, ačkoli není jeho osobní favoritkou, co se komedií a pohádek týče. Kdyby tolik uvedl ke každému svému filmu (včetně této vínové trilogie) a kdyby přidal více fotek, tahle knížka by byla doopravdy skvělá.

Pane, vy jste režisér! je publikace, která vyšla před šesti rokama, tedy v ní nechybí ani povídání o lehce kontroverzně přijaté Saxáně a lexikonu kouzel (situace kolem té čárky nad „a“ bude vysvětlena). U příležitosti premiéry v roce 2011 jsem měl možnost se s Václavem Vorlíčkem setkat. Pamatuju si, že situace byla mírně hektičtější, takže byl prostor udělat s ním pouze krátký rozhovor. Pamatuju si taky, jak říkal, že ho po celém světě lidé chválili za Arabelu, když zjistili, že ji spoluvytvořil. (Tady možná nebude od věci podotknout, že se často s despektem staví k audiovizuálním dílům s podobným námětem – viz např. Neviditelní). A pamatuju si také, jak tehdy v jednaosmdesáti říkal, že připravuje další projekt, který bude v hojné míře využívat CGI efekty. Bohužel na něj už nedošlo. V každém případě platí, že jeho tvorba patří k výjimečným a unikátním nejen v českém, nýbrž i v evropském a vlastně rovněž celosvětovém měřítku. Česká filmová pohádková škola má bohatou historii a Václav Vorlíček do ní přispěl velice zásadním způsobem.

FOTO: FDb.cz, knihydobrovsky.cz, dobre-knihy.cz