Fotbalista Julius „Lavi“ Lavický není zrovna vzorem všech ctností. Není někým, z koho by si měli brát mladší hráči příklad. Vlastně na něj sedí všechno z toho nedobrého, co se říká o fotbalistech. To znamená: chlastá, souloží s modelkami, málokdy vynechá příležitost si sjet lajnu, nepobral příliš bystrosti, jezdí v luxusním bouráku a kromě kopání do „meruny“ v podstatě nic neumí. Přitom špatná životospráva jej odvála ze Sparty do druholigového Slavoje Vyšehrad, kde si dál chce jenom užívat a ne se třeba starat o svého osmiletého syna Richarda, o kterém doteď nevěděl. Přitom jeho matka má na starosti Laviho svatbu s Lucií (Šárka Vaculíková), která se nevyvine podle představ, jelikož ženich místo nevěsty osouloží svou novou tchyni. To se klidně může stát.

Není nutno vidět jedinou epizodu seriálu, aby nám už podle synopse bylo hned jasné, čeho v tomto Fylmu budeme svědky. Dalo se čekat, že humor bude takový lidově český, tj. že nepřinese skoro nic objevného ve smyslu originálních hlášek a inovativních okamžiků. Navíc by mu v zahraniční patrně úplně nerozuměli, tak jako u nás ne všichni jásali ze série Fakjů pane učiteli. Nicméně Vyšehradu: Fylmu se, podobně jako Prvokovi, Šamponovi, Tečkovi a Karlovi v minulém roce, podařilo vychytat i období, kdy proti sobě neměl žádný opravdu silný a ambiciózní titul. Možná s výjimkou Doctora Strange v mnohovesmíru šílenství, ačkoli ten šel do kin až tři týdny pro premiéře. Faktem ale zůstává, že cílové skupiny obou si rozhodně nejsou nepodobné.

Hlavní roli si samozřejmě zopakoval Jakub Štáfek a takový charakter (viz taky Shoky & Morthy: Poslední velká akce) zvládá zahrát s přehledem. V tuhle chvíli nemá smysl polemizovat nad tím, jak by si poradil se seriózní rolí v syrovějším dramatu. Ona je totiž otázka, jestli by jej diváci a divačky vůbec chtěli v takové vidět. Tentokrát se stal spolurežisérem, protože zjevně nechtěl být nikým příliš limitován – nejen co se týče hereckho projevu. Profesní úkoly v tradičním slova smyslu měl na starosti jistě Martn Kopp, jenž například v Bajkerech ukázal, že mu talent rozhodně nechybí, kór když mu opět vypomůžou šikovní spolupracovníci na technických postech.

 










 

A když jde řeč o postech, Lavi kolem sebe jednoznačně potřeboval mít další pestré komediální postavy, jelikož sledovat 105 minut jeho samotného, jak se třeba po pařbě probere sám na lodi uprostřed oceánu a snaží se najít cestu zpátky na pevninu, by se zřejmě nesetkalo s megaúspěchem. Takže dobře, že tady máme kouče, který je v dobrém slova smyslu „divnej“. Agent Jarda je sice snaživý, ale podpantoflák se slovenskou manželkou. Shodou okolností je synem Mizinových (David Prachař a velice netradičně obsazená Ivana Chýlková) ... Tyhle nápady, kdy se vyklube i mezi na první pohled neznámými postavami nějaká příbuzenská či jiná vztahová spojitost, staly se v českých filmech už takovým nešvarem. Alespoň, že nebudeme ochuzeni o cameo bývalých hráčů, mezi nimiž nescházejí Jan Koller, Vladimír Šmicer a pěkná mluvená rolička sebe samotného připadla Tomáši Rosickému.

Vyšehrad: Fylm je určitě hodně fajn v tom, že na rozdíl od většiny současných tuzemských komedií dostaneme příležitost se upřímně zasmát o hodně víc než třikrát. Z konkrétní situace (např. představení nastávajícího ženicha rodičům nevěsty, svatba nebo návštěva nightclubu) se tvůrci snaží vyždímat téměř maximum možného vtipného. Většinou je to uvěřitelné, někdy nechtěně absurdní a někdy lehce za hranicí korektnosti, což jest v dnešní době vlastně vítané. Zároveň tedy platí, že téměř všechny vtípky (některé se dost povedly) jsme v drobných obměnách už slyšeli a viděli. Avšak i tohle lze Vyšehradu: Fylmu přičíst k dobru. V případě české filmové komedie 21. století přeci jenom bývá lepší, když tvůrci vesměs spíše opisují jinde, než aby se pokoušeli být přehnaně kreativní.

FOTO: Bioscop