Dvě letadla narazila do dvou věží Světového obchodního centra (viz World Trade Center). V případě třetího si únosci vyhlédli budovu Pentagonu v okrese Arlington ve státě Virginia, který těsně sousedí s hlavním městem USA, kterým je Washington D.C. Jaký byl cíl teroristů, kteří se zmocnili letu č. 93, se se stoprocentní jistotou neví. Panuje všeobecné přesvědčení, že jím byla budova Capitolu. Místo toho stroj skončil v polích nedaleko městečka, resp. spíše vesničky Shanksville v Pensylvánii. Cestující si po počátečním šoku uvědomili, že vlastně nemají, co ztratit. Zfanatizované členy Al-Káidy se pokusili přemoct a získat kontrolu nad letadlem …

Přestože se za 21 roků situace trochu změnila a pozice největších pomatenců už nepatří islámským radikálům, modlení z úvodní scény pořád přinutí zbystřit pozornost. Režisér Paul Greengrass se teprve chystal Ultimátem uzavřít svou trilogii o Jamesi Bourneovi. I dávno po ní, především v Kapitánu Phillipsovi (recenze), měl neustále potřebu snímat dění neklidnou ruční kamerou. V případě tohoto počinu to byl dobrý nápad, jelikož dopomáhá dokumentárnímu konceptu, o kterém svědčí i fakt, že v Národních střediscích letového provozu si někteří dispečeři zahráli sami sebe a podruhé si tak prošli svými zážitky z onoho osudového dne. Pro něco podobného se, vlastně v ještě větší míře, rozhodnul třeba Clint Eastwood se svým titulem Paříž 15:17, který se ovšem jinak nedá s Letem číslo 93 pochopitelně nijak srovnávat.

Sám režisér se nevyhnul kontroverznímu tématu ani v tomto svém dramatu o událostech ze 22. července 2011, při kterých magor Anders Breivig zabil na ostrově Utøya 77 lidí. Ani Greengrasse, ani Olivera Stonea však nemůže nikdo obvinit z nějaké vypočítavosti, jelikož jejich projekty často svým tématem přitahují pozornost. V jejich případě se spíše jedná o způsob, jak se s danou událostí vyrovnat a jak uctít památku těch, kteří nepřežili. Zřejmě i s vědomím toho, že film bude promítnut rodinným příslušníkům, není násilí servírováno vyloženě explicitně, nicméně všudypřítomný pocit z nevyhnutelného se, na rozdíl od Titaniku, 127 hodin či Ukamenování Sorayi M., přenést na ostatní diváky a divačky plnohodnotně nepodařilo.

 










 

Na druhou stranu, sám jsem tenhle počin viděl dvakrát a i při druhém zhlédnutí jsem tak nějak doufal, že se cestujícím podaří teroristy přemoct a že všechno dobře dopadne. S iluzí, že bychom všechno sledovali v reálném čase, je to ještě komplikovanější. Existují filmy a seriály, jako kupříkladu Birdman, 24 hodin či 1917, kterým se jí daří vytvářet lépe, ale také nepravdivě. Tady navíc paralelně sledujeme dispečery, zástupce armády, pasažéry, posádku, únosce. A přestože se Greengrass coby scenárista snaží držet skutečnosti, což s sebou mimo jiné přináší velmi silné momenty, při kterých se stáváme svědky nárazů, kvůli přestříhávání reálného času přece stejně nikdy nelze dosáhnout. Rovněž nebylo nutné v takové míře ukazovat snahy dovolat se svým příbuzným. Jednak proto, že si dokážeme bez potíží domyslet, v jakém duchu asi probíhaly, a druhak, že k tomu, aby dojmuly, bychom potřebovali vidět i osobu na druhém konci aparátu.

Let číslo 93 z New Jersey do San Francisca určitě volal po zfilmování, jelikož hrdinství a sebeobětování pro vyšší dobro zmařilo záměry přisluhovačů Usámy Bin Ládina, kterému to spočítala Kathryn Bigelow ve 30 minutách po půlnoci. Nelze si nevšimout mírně znepokojujících podobností s Boeingem 747 v ohrožení (recenze), který se ve své fikci stal zčásti realitou. Snad i proto by bývalo bylo zajímavější se věnovat jednomu z těch letadel, které skončily tak, jak si ze západního světa nikdo nepřál. Proč tam nikdo z cestujících a posádky nezasáhnul? Dokázali snad teroristé lépe zakrýt, že sami mají strach? Nebo ho doopravdy neměli? Nejpozoruhodnější úhel pohledu, když už k téhle události muselo na začátku století/tisíciletí dojít, by byl býval takový, při kterém bychom zůstali po celou dobu s dispečery, kteří sledovali všech 4 200 letadel, která se 11. září 2001 okolo deváté hodiny ráno nacházela ve vzdušném prostoru USA. Zároveň měli možnost děsivé útoky sledovat na obrazovkách, čímž by tvůrci získali určitou výhodu oproti takovému Tísňovému volání (recenze). Určitě je dobře, že tenhle recenzovaný počin existuje. Ovšem pokud jej srovnáme například s Notre-Dame v plamenech (recenze), tak nutno konstatovat, že postrádá až tak působivé vyznění, jaké by měl mít.

P.S.: DVD rozhodně stojí za koupi, protože obsahuje tři nevšední bonusové materiály. Prvním je KOMENTÁŘ REŽISÉRA PAULA GREENGRASSE, který oproti zvyklostem obsahuje české titulky! Druhý je hodinový dokument UNITED 93: THE FAMILIES & THE FILM, jehož tvůrci navštívili pozůstalé po některých obětech, přičemž ti se setkají s hercem či herečkou, která danou oběť ztvárnila ve filmu. Názory některých jistě stojí za zamyšlení. Třetím jsou MEMORIAL PAGES, které mají působivé menu, kde uvádějí životopisy všech devětatřiceti cestujících, mezi nimiž nechyběli členy Mensy, absolvent United States Air Force Academy, Japonec zlepšující svou angličtinu sledováním hollywoodských bijáků, pamětnice útoku na Pearl Harbor nebo žena, jejíž předek roku 1620 připlul do Nového světa na lodi Mayflower. Německému pasažérovi, o kterém se spekulovalo, že chtěl varovat únosce před chystanou vzpourou (což se nikdy neprokázalo), je věnován pouze kratičký odstaveček, což je ale možná dáno i tím, že jeho manželka nechtěla kvůli této těžké ztrátě s tvůrci na filmu spolupracovat.

FOTO: cinema.de