Sice se pod ní nepodepsali italští, nýbrž američtí tvůrci, a protože se příběh odehrává v Mexiku, skutečně se natáčelo v Mexiku a ne ve Španělsku, ale vliv spaghetti westernů je i tak evidentně znatelný. Jednak obsazením Clinta Eastwooda, jehož Hogan (pochopitelně neodkazuje na Paula Hogana, jenž si – ač jenom o devět roků mladší než Clint – musel na svou životní roli v podobě Krokodýla Dundeeho počkat ještě dalších šestnáct roků) se svým drsňáckým charakterem příliš neliší od Muže beze jména z proslulé dolarové trilogie od Sergia Leoneho. Slavný herec má ve filmu údajně úplně stejný opasek a stejné pouzdro na pistoli. Rovněž ztvárňuje vynikajícího střelce, který má navíc zkušenosti s bojem v americké občanské válce a kterého příliš nerozhodí ani v rameni zabodnutý šíp indiánů Yaquiů. Ve dlouhé scéně se sice nejprve hodně napije whiskey, ale tak nějak tušíme, že kdyby to neudělal, vypálení rány střelým prachem a proražení šípu skrz tělo by stejně v pohodě zvládnul.

Clint Eastwood původně nechtěl dělat další westerny – dokonce odmítnul Sergia Leoneho s nabídkou na roli Harmoniky v Tenkrát na západě, takže s ním náladový a egoistický italský režisér přestal komunikovat. Přesto někdejší starosta městečka Carmel-by-the-Sea pak jemu i Donu Siegelovi, se kterým před Dvěma mezky pro sestru Sáru natočil jeden a po nich ještě další jeden, dva, tři filmy, věnoval svůj úspěšný příspěvek žánru, tedy Nesmiřitelné. Od Dona Siegela se hodně naučil, takže už rok po této spolupráci si na konto připsal svůj režijní debut Zahrajte mi Misty. Už předtím, konkrétně v roce 1967, spolu s Irvingem Leonardem založil vlastní společnost Malpaso Productions, aby měl větší kreativní kontrolu nad svými projekty, přičemž tím prvním byl western Pověste je výš. Nicméně to jsme trochu odbočili, takže pojďme zpět ke Dvěma mezkům pro sestru Sáru.

Na nich je vliv spaghetti westrenů patrný i díky účasti Ennia Morriconeho, jenž si tentokrát bohatě vystačil de facto s jedním hudebním motivem, ve kterém reflektuje jednak fakt, že hlavní ženská postava nosí jeptiškovský „mundúr“, a jednak bere v potaz i samotný název filmu, kde se mimochodem tím druhým mezkem stává právě Hogan. Do značné míry se přitom skutečně jedná o příběh Sáry, nikoli o jeho. Však byla také Shirley MacLaine v titulcích uvedená na prvním místě. Původní scénář Budda Boettichera, jenž zaujal coby režisér nízkorozpočtových westernů s Randolphem Scottem, přepsal Albert Maltz, pro kterého šlo o první zakázku po hodně dlouhé době, kdy nemohl být v titulcích uveden pod svým pravým jmeném, jelikož byl jedním z tzv. Hollywoodských deseti – tedy z filmařů, kteří se pro své (někdy domnělé) levicové smýšlení ocitli v době mccarthismu na černé listině. Tady sice politika hraje roli, nicméně slouží spíše jako záminka k akčně-romantické podívané.

 










 

Titulní figura, čímž nemyslím mezka, nýbrž Sáru, odkazuje na jednu z tradičních (pod)zápletek italských (spaghetti) westernů také z hlediska křesťanské ikonografie, včetně tedy skrývání skutečné identity, k čemuž jí dopomáhá oděv. Sára několikrát zpochybní naší důvěru v to, že se skutečně jedná o „služebnici boží“, nicméně zároveň má pro svoje počínání vždycky dokonalou omluvu, kterou si Hogan dokáže snadno přebrat na základně svých zkušeností – viz např. zmínka o sestře Harriet. Ve filmu zazní několik výborných replik a dialogových výměn, zároveň se našel pádný důvod, proč postavy hned na začátku nerozdělit a nechat je pospolu. Při ukázkové vzájemné interakci a chemii jejich přestavitele a představitelky lez opravdu takřka maximálně souhlasit s tvrzením Clinta Eastwooda, že „Dva mezci pro sestru Sáru jsou jako Africká královna na divokém západě.“

Dva mezci pro sestru Sáru nás tedy zavedou do 60. let 19. století, kdy v Mexiku pobývala vojska císaře Maxmiliána I. Proti nim stanuli příznivci a příznivkyně Benita Juareze, kteří pro Francouzovo svržení neváhali ze severu země provádět záškodnické akce. Ve vyprahlé krajině, kde se to hemží hady a pavouky a pumami, osvobodí mírně cynický a po bohatství toužící muž jednu ženu, kterou se násilníci chystají zneuctít. Ukáže se, že se jedná o jeptišku. Nakonec se společně vypraví do tábora plukovníka Beltrána a jeho lidí, kterým pomůžou na státní svátek 14. července dobýt Evropany obsazenou pevnost, přestože plán po předchozím cool vyhození vlaku do luftu bude vyžadovat změnu. Pořád ale za použití dynamitu, díky čemuž se dočkáme i velmi zdařilé a velkolepé akční sekvence, jaká v žánrových titulech dané doby, teď tedy logicky myšleno přelomu 60. a 70. let 20. století, nemá příliš obdoby. K úplné dokonalosti přesto něco málo schází. Nejde o to, jestli mělo prapůvodně jít o pokračování podobně laděného snímku Bůh to vidí, pane Allisone. A nejde ani o to, že nenatrefíme na žádnou předkolumbovskou památku, protože lokace jsou i tak nádherné. Ale filmu škodí občasná přílišná přímočarost a zkratkovitost, neboť s válečným veteránem Hoganem a lehkou sestrou Sárou bychom bývali určitě rádi strávili i při té bezmála dvouhodinové stopáži klidně ještě dvacet minut navíc.

FOTO: cinema.de