Knižní předloha Jóna Kalmana Stefánssona vyšla v roce 2005. Nečetl jsem ji, protože film je film a kniha je kniha. A po zhlédnutí se nelze zbavit dojmu, že režisér a scenárista Elfar Adalsteins právě na tohle v některých, ale opravdu jen v některých momentech pozapomněl, takže na pár místech lehce spadneme do obsahové prázdnoty, kterou nevynahradí ani voiceover starší ženy, který nás celým snímkem provází. Někdo by mohl tvrdit, že to mluví samotná vesnice (proč ne, když může kupříkladu příběh Zlodějky knih vyprávět smrt), jiný může být maximálně přesvědčený o tom, že se jedná o tu moudrou stařenku, která umřela uprostřed svojí odpovědi na otázku: „Co je skutečným smyslem života?“

Průběžně komentující hlas vypravěčky dodává Letnímu světlu, a pak přijde noc až pohádkový nádech, který podtrhuje prohlášení, že díky absenci kostelu a hřbitova to vypadá, že v téhle obci nikdo neumírá.  Není to tak docela pravda, ačkoli temnější věci (manželská nevěra, autonehoda, natož strašidla na půdě) nevyvolávají vyloženě nepříjemné, skličující pocity. Tohle místo občas budí dojem alternativního vesmíru, protože lidé sice řeší lidské radosti a starosti, ale přesto by se vlastně snadno dali zaměnit za elfy nebo orky nebo klidně hobity. Ostatně nádherná islandská příroda může sem tam evokovat tu novozélandskou, kde se natáčela slavná fantasy trilogie od Petera Jacksona. Ovšem tady občas myšlenky nechají vzpomenout i na nejodlehlejší město na světě, tj. na Edinburgh of the Seven Seas na ostrově Tristan da Cunha.

Postav nás bude zajímat celkem dost a ne všechny mají dostatečně kvalitní expozici, což však může mást pouze v jednom, maximálně ve dvou případech. Absence málo známých tváří (největšímu věhlasu se může těšit patrně pouze Ólafur Darri Ólafsson) ničemu nevadí, tak jako nevadila v případě počinu Domů na Vánoce (recenze), kde rovněž sledujeme více postav z jednoho městečka. Jinak mají oba tituly společné nikoli ty Vánoce, nýbrž tři jiné věci, totiž příjemně nevšední atmosféru, citlivou režii a výborné herecké výkony od všech zúčastněných. Jenže Letní světlo, a pak přijde noc zachází v tomto směru ještě o level výš.

 










 

Ne snad, že bychom se s nějakou z postav vyloženě identifikovali, ale rozhodně nám žádná z nich nebude lhostejná. Silnější otec od rodiny s milující manželkou si začne při stavbě ohrady s běhnou, což v tomto případě znamená se silnější sousedkou, která chodí cíleně běhat k jejich statku, na kterém si jinak – jak se dozvíme – hospodaří přesně v souladu se zákony danými ministerstvem zemědělství. Pak tady máme ředitele pletárny, v jehož nitru se něco zlomí, všechno najednou hodí za hlavu, a rozhodne se, že se naučí latinsky, aby pochopil, jak přesně funguje vesmír, načež o tom bude za čím dál nižšího zájmu místních přednášet. Syn policajta „Hromotluka“ Hannese, který složitě zapadá a rád maluje ptáčky na fasády, se bude muset sám po hrůzném zážitku z donucení stát policajtem. Pak sledujeme paní doktorku, která si najde přítele, který musí na nějaký čas odjet a během této doby jí píše hezké romantické dopisy. Jiná žena pro změnu bude chtít tady na severu rozjet restauraci s plody Středozemí. A minimálně dva osudy ovlivní okresní soudce a jeho paní.

Letní světlo, a pak přijde noc je název, který v metaforickém slova smyslu trochu napovídá o tom, co uvidíme, byť u jedné postav je to v závěru do jisté míry přitažené za vlasy. Na druhou stranu se dá pořád tvrdit, že se jedná o dosti originální, emotivní a v příhodně pomalém tempu se odvíjející film. Takový, jaký má předpoklady k tomu, aby stvrdil de facto už dekádu trvající vzestup islandské kinematografie tím, že konečně přinese úspěch nejen na festivalech, nýbrž i při udílení nejprestižních ocenění, jakými jsou Zlaté glóby a Oscary. Nabídne více nezapomenutelných jednotlivých scén, ale hlavně velmi dobře (nikoli perfektně) funguje jako celek. Jeho mezinárodní srozumitelnost přestavuje něco, čímž se většina současných českých bijáků bohužel chlubit nemůže. Přitom tvůrci nesázejí na žádnou rafinovanou zápletku. Prostě jenom neotřepaně a vesměs taky uvěřitelně ukazují věci, které patří k životu a které se nevyhýbají ani takhle zapadlým končinám. Zkrátka jak se říká v Johnu Wickovi: Kapitole 4 (recenze): „Such is Life.“  


INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM K VIDĚNÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe