Recenze: Angelika

Děj se odehrává za doby panování Ludvíka XIV. Hlavní postavou je Angelika, markýza andělů. Je hodně krásná, ale zároveň i hodně svéhlavá. Pro hraběte de Peyraca, za kterého se musí nedobrovolně provdat, to může být až neúnosná kombinace. Zvláště, když jeho nastávající dá už ve svatební den rebelským způsobem najevo svůj nesouhlas. Joffrey se však ukáže býti velice chápavým člověkem, a i přes kontroverze spojené s všemožnými experimenty, kvůli kterým je mnohými pokládán za kacíře a čaroděje, a samozřejmě také přes velkou jizvu na tváři, si k němu Angelika najde cestu. Jenže markýza má vroubek u vlivných lidí. Tak vlivných, že na ně dá i sám král. A jít proti králi … to se nemusí vždy vyplatit.

Původní film o Angelice slaví letos padesátiny. V Evropě se však stal kultovní už velmi, velmi dávno. Naši zemi pochopitelně nevyjímaje. Jistě se mezi vámi najdou tací, kteří dobrodružství té nádherné ženy, pro kterou byla její krása současně darem i prokletím, před těmi desítkami let hltali očima, ušima a kdo ví, čím vším ještě. A samozřejmě si je nenechají ujít ani ve vcelku pravidelných televizních reprízách, což logicky platí i pro další čtyři pokračování. Za sebe musím říct, že patřím už k jiné generaci, a že jsem snad žádný z té pětice filmů ještě neviděl celý. Viděl jsem však opravdu dost na to, abych mohl napsat, že ačkoliv se nejedná o žádná superzručně natočená díla, nová Angelika je kvalitativně někde úplně jinde. Ovšem, že myšleno v negativním slova smyslu (ačkoliv kupříkladu oproti prvním čtyřem Twilightům je to ještě hodně solidní podívaná).

Nejsem si tak docela jistý, k čemu jinému tohle dílo připodobnit. I když, úplně nejblíže má asi k současným německým televizním pohádkám nebo k nějakému pokusu filmových nadšenců, kteří jinak pro tohle médium nemají žádnou kvalifikaci. U nás se k takovým řadí Tomáš Magnusek, nicméně ten alespoň svou tvorbu nevydává za umění a vůbec o nějakých velkých ambicích nemůže být řeč. Nová Angelika je určitě měla. Zvláště po tom odkladu premiéry (původně měla být do kin uvedena už prosinci) se řady nedočkavců rozšířily, protože to vypadalo, že půjde o filmovou událost ve stylu první verze. Jenže, ono to spíše vypadá, že sami tvůrci ty necelé dva měsíce přemýšleli nad tím, jestli je jejich film vůbec hodný promítání v kinech nebo jestli by raději měl v zahraničí zamířit rovnou na televizní obrazovku, kde by si jej v neděli odpoledne našli jen ti, kteří jinak nemají, co na práci.

Nová Angelika nejenže nefunguje z hlediska dramaturgického, ale také technického. Producenti totiž chtěli co nejvíce ušetřit, a tak natáčeli u nás, ale i v Belgii. A navíc evidentně sehnali jen velmi lacinou digitální kameru – takovou, která je skvělá tak možná na video z dovolené. Nějaký postprodukční color grading zjevně také kvůli financím nepřipadal v úvahu, takže díky tomu nemá film vůbec žádnou atmosféru!!! Přičemž právě tohle je aspekt, který se v původní pentalogii opravdu povedl. Ale nejde jen o ni, Francouzi obecně v 60. a 70. letech historická kostýmní dramata uměli (viz třeba také vynikající Černý tulipán). Zato kostýmy v nové Angelice? Též poměrně nezdařilá záležitost!

Během projekce jsem si několikrát vzpomněl na Tři mušketýry od Paula W.S. Andersona. Ne kvůli kostýmům, protože ty patří k tomu úplně nejlepšímu, co ten film nabídl. Ne kvůli tomu, že o dabingu lze směle tvrdit, že se povedl v obou případech. Ale hlavně právě proto, že obrazová stránka byla vzhledem k době, ve které se má děj odehrávat, taky poněkud prapodivná a nevěrohodná. Tam se to ale dá ještě do jisté míry omluvit, protože šlo o záměrně zcela odlišný pohled na Dumasovu předlohu. Ani tak to ale dramaturgicky (a někdy i logicky) nebylo kvůli Alexi Litvakovi optimální, ačkoliv zkušený režisér zachránil, co mohl. V Angelice se ovšem nad některými scénami jeden nestačí divit. A tvůrce typu Ariela Zeitouna rozhodně nepatří k těm, kteří by je dokázali ještě poměrně důstojně naservírovat. Naopak, ještě jim svým jakoby laxním přístupem přidává … no, laxním přístupem. On prostě není dobrým režisérem. I když musím říct, že mě některé ty bizarnosti celkem bavily a docela jsem se těšil na další.

Jak jsem uvedl a přiznal, původní filmy neznám dokonale a totéž platí i o knižní předloze, ačkoliv si troufám tvrdit, že fakt, že Angelika byla dříve na papíře, než na plátně, ví málokdo a v jejím případě je to vlastně docela jedno. Přijde mi ale velmi zvláštní, když hlavní zápletka spočívá v odcizených dopisech, které by jejich autora a jeho nohsledy mohly kompromitovat. Dopisy jsou tedy ukradené, pak se léta vůbec nic neděje, ale dotyční o nich znovu začnou mluvit a chtějí je dostat za každou cenu (samozřejmě, že se nepřekvapivě ukáže, že celá záležitost už je tak nějak promlčená). A takových pochybných věcí je tu více. Tvůrci zároveň, patrně nevědomky, také útočí na tehdejší církev, a to nejen tím, že do jejích řad nasazují zrádce. Angelika prostě ukazuje věci už tisíckrát ohrané, přičemž co do kvality natočení by z toho bylo tak 968. místo. Rytmus film po slibném úvodu nemá prakticky žádný, efekty (dokreslovačky) jsou znát, což by pochopitelně být neměly, a zvolené primitivní přechody mezi některými scénami (houpačka!) napovídají, že střih zřejmě probíhal v Movie Makeru.

Knihu jsem sice nečetl, ale zato jsem četl autobiografii Michèle Merciér, té jediné pravé Angeliky. Hledání představitelky hlavní role muselo být ohromně náročné, ostatně ani tenkrát nebyla zmíněná herečka první, ale až někde čtvrtou volbou. Kdo tak mohl být v 60. letech tou první? Hádáte správně – pochopitelně nikdo jiný, než Brigitte Bardot. Ale ta raději upřednostnila práci v zahraničí, čímž umožnila Michèle stát se Angelikou. A vlastně jenom Angelikou, protože, přestože se objevila i ve filmech věhlasných režisérů a ztvárnila na pět desítek filmových rolí, prakticky nikdo nedokáže žádnou jinou jmenovat.

Michèle Merciér psala o i tom, že je přesvědčena, že až bude zvolena nová Angelika, stane se její předstvitelka také pro mnohé velkou hvězdou. V případě Nory Arnezeder to však zcela jistě platit nebude, naopak účast na tomto filmu jí může spíše uškodit, byť asi jako jediná ze všech k celému projektu přistoupila velmi zodpovědně. A její herecký výkon spolu s tím, který předvádí Gérard Lanvin coby Joffrey, patří k těm nemnoha věcem, které se nadmíru povedly. Jo, k takovým samozřejmě patří ještě Jiří Pomeje v roli největšího raubíře!!! Ale dál. Angelika přece musí být krásná, což Nora určitě je, ale Michèle Merciér byla opravdu, jak také mimochodem zpívá Jarek Nohavica ve své písničce o jedné bývalé fotbalové rozhodčí, „růže mezi trny“. Navíc, dnes pětasedmdesátiletá herečka se, jak je mi známo od těch, kteří onu sérii dobře znají, nikdy neukázala zcela nahá, byť v Evropě byla už tehdy nahota v módě. I díky tomu si vlastně uchovala kultovní status, přestože diváky (a možná i některé divačky) tímto krokem nepochybně nesmírně dráždila a dráždí. To v nové verzi si nahou Noru užijeme v delší milostné soft-pornografické scéně!

Angelika je předvídatelná filmová extravagance, jejíž tvůrci sem tam absolutně nevhodně a nepochpitelně využívají prvky, které viděli v jiných, i žánrově zcela odlišných filmech, ale líbily se jim, tak proč je nezařadit, že ano?!? (Třeba ve finále začne dramaticky hrát majestátní hudba, jako by se měla objevit nějaká vymazlená pointa – v ten moment jsem si vzpomněl na závěr Saw, ale v Angelice se pochopitelně žádná taková pointa nekoná.) Prazvláštní kombinace, která by se fakt určitě lépe vyjímala na televizní obrazovce. Když už tedy musela vzniknout. Nedivil bych se, kdyby to bylo na popud Luca Bessona, jehož jméno také najdeme v titulcích, protože jeho společnost EuropaCorp., se kterou si v Paříži hraje na Hollywood (tedy včetně natáčení nepotřebných remaků, které mimo jiné drze využívají i hudební motivy z původních verzí), film koprodukovala, a také jej distribuuje. V podstatě je to do jisté míry i jeho chyba, že byl vybrán zrovna takhle neschopný režisér (soudě podle toho, že právě na tom už ztroskotalo několik Bessonových velmi ambiciózních projektů). Třeba ale tento přehmat napraví v další části (ano, v závěrečných titulcích se skutečně píše, že tahle je první). I když je otázka, jestli opravdu vznikne, protože ne všichni mají pro takovéto absurdity pochopení, ne všichni je považují za specifický druh „zábavy", a zdaleka ne všichni jsou k nim tak tolerantní.