Minirozhovor: Zdeněk Svěrák

Nedávno se v jednom knihkupectví na pražském Smíchově uskutečnila autogramiáda vskutku renesančního člověka, který je mnohými (mě nevyjímaje) považován za národní poklad. Před domem se vytvořila snad kilometrová fronta lidí, kteří si přišli pro podpis či společnou fotku. Oproti původním předpokladům se „na scéně“ objevil i Jaroslav Uhlíř, díky čemuž byl poslední čekající odměněn až po dvou a půl hodinách, během kterých jsem trpělivě čekal na svou příležitost. Není divu, že po takové době byl scenárista, herec, spisovatel, textař, a také otec nejen syna Jana a dcery Hanky, ale třeba i génia Járy Cimrmana, poměrně unavený.

Mojí původní žádost o rozhovor dokonce odmítl, jelikož už předtím jeden po autogramiádě přislíbil osobám z jedné internetové televize, přičemž v něm padla i otázka typu: „Co léto, těšíte se?“. Uchýlil jsem se tedy ke lsti a požádal jsem pana Uhlíře, aby mi Zdeňka Svěráka pomohl ke kratšímu rozhovoru přemluvit. „Ne, ne. Jakmile to domluví, mizíme,“ řekl něco v tom smyslu. Velmi nemile mě to překvapilo, a tak jsem šel znovu žádat samotného Mistra českého filmu, podepsaného mimo jiné pod klenoty Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero!, Trhák, Rozpuštěný a vypuštěný, Jára Cimrman, ležící, spící, Tři veteráni, Vrchní, prchni nebo Vesničko má středisková, s tím, že původní plánovaný počet šesti až deseti otázek mírně zredukuju. A tady je výsledek:

FDB: Ve své knížce Po strništi bos se vracíte do doby svého dětství. Nepřemýšlel jste o tom, že byste napsal i takové, řekněme, klasičtější memoáry, jako to nedávno udělal kupříkladu Jiří Menzel se svými Rozmarnými léty?
Zdeněk Svěrák: Už to po mě někdo chtěl, ale mně se do toho pořád nechce a kdo ví, jestli se mi do toho vůbec někdy bude chtít. Víte proč? Protože já většinu toho, co je z mého života zajímavé, dávám právě do knížek. Čili myslím, že tam je to uplatněné lépe, než v memoárech. Například kdybych psal o dětství, tak by tam bylo to, co je v Po strništi bos, anebo co je v Obecné škole.

FDB: Zmínil jsem pana režiséra Menzela, kterému jsem položil stejnou otázku, na jakou se teď zeptám i vás. Máte některý z vašich filmů, na kterých jste se podílel – ať už jako scenárista a herec, nebo jen jako scenárista či herec – nejraději?
Zdeněk Svěrák: No, tak z těch, které jsme dělali se synem, s Honzou, mám nejraději Obecnou školu. To je naše první spolupráce a snad i proto je mi pořád nejmilejší. A s Jiřím Menzelem, tam vzpomínám hodně na Na samotě u lesa. Tam mi dal pěknou roli takového toho Pražáka, oholil mě ... A je tam zase zachycena část našeho života, protože my jsme opravdu v takové chalupě žili a takhle jsme chtěli, aby nám ji ten pan Komárek prodal.

FDB: Váš syn Jan Svěrák je známý a úspěšný režisér. Vás nikdy nelákalo vyzkoušet si filmovou režii?
Zdeněk Svěrák: Já to neumím. Opravdu ne. Když jsem byl učitel, tak jsem zkoušel na vesnici režírovat divadlo a bylo to dost žalostné. Já jsem třeba hercům nedokázal říct, že to nedělají správně a furt jsem je jenom povzbuzoval. To nejde.

FDB: V srpnu má premiéru film Tři bratři, který jste napsal a který opět režíroval váš syn. Co od tohoto počinu mohou diváci čekat?
Zdeněk Svěrák: Bude to film pro rodinu. Myslím, že tři generace by si tam mohli přijít na své – děti, rodiče a prarodiče. A jsou tam hezké melodie, které dostaly nový kabát. My jsme to skládali s Jaroslavem Uhlířem pro děti – pro třídu, která to nacvičí. A Honza to najednou natočil s Českým národním symfonickým orchestrem. My jsme se tam byli s Jaroslavem podívat a viděli jsme, že se tam sešli dva hudební mistři – skladatel Uhlíř a skladatel Michal Novinský, který právě dal těm Uhlířovým melodiím ten nový kabát, přičemž jeden druhého pořád chválí, jak dobře to mají udělané. To se málokdy takhle přihodí.

Více otázek už z uvedených pochopitelných důvodů umožněno nebylo, nicméně i tak patří toto setkání k těm nezapomenutelným. Předčilo totiž veškerá očekávání. A to musím přiznat, že už jsem dělal rozhovor s kdekým, ale vždycky jsem si přál vyzpovídat právě Zdeňka Svěráka – opravdu slušného a mimořádného člověka, který svými filmy rozdával, rozdává a bude rozdávat radost, a který by býval určitě byl skvělým prezidentem (v různých občanských anketách na otázku hlavy státu se často objevoval na předních příčkách). No co, když už mohl být Ronald Reagan prezidentem, Arnold Schwarzenegger guvernérem, či Tomáš Töpfer senátorem … Škoda, neboť by to určitě bylo velmi zajímavé. Nicméně i tak má Zdeněk Svěrák na svém kontě právem řadu prestižních ocenění, ke kterým v červenci přibude další. Není vůbec pochyb o tom, že také Cena prezidenta Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech bude v těch nejsprávnějších a nejpovolanějších rukou.