Kategorie: Kino
Recenze: S láskou, Rosie
Autor: Tomáš Kordík -
Rosie a Alex se znají už řadu let. Jsou nejlepší kamarádi a jako takoví si svedou dát pusu pouze v o 
jejích osmnáctých narozeninách. A ještě k tomu musí být opilá natolik, že si to jistojistě nebude už druhý den pamatovat. I na středoškolský ples nakonec půjdou každý s někým jiným, přestože je naprosto jasné a zřetelné, že minimálně jeden (jedna) z nich si to ve skutečnosti nepřeje. Nicméně, on doprovodí Bethany Williamsovou, kterou Rosie nasnáší, a naopak na ni samotnou zbyde Greg, se kterým se záhy vyspí. A to, prosím pěkně, ve scéně, která kandiduje na vítězství v kategorii „nejhůře natočená a nejméně přesvědčivá milostná scéna v historii kinematografie.“ Dá-li se tedy vůbec milostnou nazvat. Ochrana navíc jaksi zůstane uvnitř, tudíž nepřekvapí, že Rosie nedlouho poté zjistí, že je těhotná …
Jenže zmíněná scána je opravdu natočena tak nešikovně (a mládeži maximálně přístupně), že bychom
spíše uvěřili, že je Rosie „v tom“, kdyby ji jen políbil či dokonce pouze chtil za ruku. Znovu jsem si vzpomněl na slova Julie Delpy a přemýšlel, jestli náhodou nemají tihle dva být z jiné planety, díky čemuž by byla takhle romantika teprve jiná! Ještě nepříjemnější na tom všem je, že právě tahle scéna přestavuje v podstatě klíčovou událost celého následujícího děje, protože nebýt jí, nic z toho, co dále ve S láskou, Rosie uvidíme, by se s velkou pravděpodobností nestalo. A že toho není zrovna málo.
A tady se dostáváme k té drobné, byť pro většinu diváků zřejmě až druhořadé odlišnosti, a sice, že
tahle romatická komedie, která vlastně ani není příliš komedií (i proto výše jen to označení ‚romantika‘), jako spíše sledem pravděpodobných, méně pravděpodobných i zcela nepravděpodobných výjevů ze života (z tohoto pohledu by souboj s o poznání uvěřitelnějším Chlapectvím ale prohrála), nastoluje taky nějaké ty filozofické otázky. Co by kdyby? V podstatě říká, že život je o dělání rozhodutí. Méně důležitých i nesmírně důležitých, mezi něž nepochybně patří třeba právě správný výběr té nejvhodnější partnerky, se kterou byste potom měli následujících několik desítek let strávit v atmosféře vašeho rodinného krbu.
Skoro bych se vsadil o nemalý peníz, že v knižní předloze hraje toto velice zajímavé téma ještě
významnější roli. Mimochodem, ona kniha má zvláštní název Kde končí duha. Zvláštní, protože se říká, že právě na konci duhy mají trpaslíci zakopaný poklad. Ovšem ani ten filmový (pod nímž se taky u nás objeví předloha na pultech knihkupectví) nebyl zvolen úplně nejoptimálněji, jelikož nějaký ten dopis se tu sice napíše, ale daleko více se „esemeskuje“, přičemž text se vždycky objeví napsaný v obraze. Tento výrazový prostředek, nebo v tomto případě možná spíše jenom „tato vychytávka“, se v poslední době objevuje v audiovizuálních dílech poměrně často. Jenže s každým dalším už začíná být poněkud otravnější. Tedy, pořád může být cool, ale musí mít své opodstatnění, neměla by být jen na efekt, jako se tomu děje třeba právě ve S láskou, Rosie.
Zase se ale musí nechat, že alespoň vztahy mezi postavami a jejich vývoj jsou celkem poutavé, ačkoliv
občas až dráždivě nepochopitelné. Za to může do značné míry podivný způsob vyprávění. A to ‚podivný‘ nemyslím zrovna v dobrém slova smyslu. Tvůrci nechávají v několika důležitých momentech na divácích, aby si vše domysleli (elipsy nejsou nikdy optimálně využity). A někdy jako by ani sami nemysleli (kolik roků by teda správně mělo v závěru filmu být Rosiině holčičce Katie?). A zase jindy, když by naopak bylo lepší domýšlení, ukážou všechno (ne)pěkně na férovku. Na druhou stranu by se ale právě (a pouze) o těchto momentech dalo mluvit jako o těch komediálních.
Film S láskou, Rosie by možná mohl někomu připomenout i dílo Nicolase Sparkse, resp. filmy
natočené podle jeho děl. Některé možná lehce (a některé více) zavánějí kýče, což pro S láskou, Rosie naštěstí neplatí, ale zase jí chybí větší hravost. Teď nemyslím využívání nadpřirozených prvků, nebo když už nic jiného, tak alespoň věčně prosluněné obrazy pro navození neutuchající pohodové atmosféry. Kdepak, tomuto dílu německého režiséra Christiana Dittera by bohatě stačila kupříkladu nelineární střihová skladba. Ačkoliv když nad tím teď tak přemýšlím, tak kupříkladu loňská Nekonečná láska měla k tvorbě zmíněného spisovatele určitě mnohem, mnohem blíž.
Ovšem, stejně jako v případě adaptací Sparksových děl (Mandy Moore, Rachel McAdams, Amanda Seyfried, Taylor Schilling, Julianne Hough), i ve S láskou, Rosie, hraje pohledná herečka. Lily Collins
(příznivci Sněhurky a Mortal Instruments jistě dobře vědí, že se jedná o dceru zpěváka Phila Collinse), rozhodně vládne nejen krásou (opravdu, opravdu, opravdu, pěkně se na ni dívá, zvláště tehdy, když má na sobě ten kostým uklízečky :-) ), ale i talentem. Sama celý film, jehož děj se odehrává v rozmezí dvanácti let, evidentně vcelku s přehledem utáhne. Ale jak je možné, že i v těch třiceti vypadá pořád asi tak na patnáct? Což mimo jiné znamená, že její dcera působí spíše dojmem mladší ségry. Že by tedy přeci jen měla ta její postava být z jiné planety? No, když už ve filmu padne zmínka o Vetřelci … Ale na druhou stranu vlastně i o Titaniku. A na ten koukají mimo planetu Zemi patrně jenom na Pandoře. Rosie navíc není modrá … Ne, raději už toho nechme a nepouštějme se v této souvislosti do žádných větších akcí!
S láskou, Rosie je film určený v první řadě holkám okolo patnácti let věku, nicméně zaujmout může určitě i divačky a diváky z některých dalších cílových skupin (kromě skalních příznivců italských giallo hororů, ti by se měli tomuto bijáku vyhnout obloukem). Jde totiž o jeden z těch počinů, které vyloženě neurazí, ale za svůj oblíbený jej asi považovat taky nebudete. Pokud tedy nepatříte do té cílové skupiny. Ale pozor – i z ní jednou vyrostete. Zkrátka a dobře, hned první měsíc letošního roku ještě nabídne celou porci lepších, nebo minimálně ambicióznějších titulů, mezi kterými by si každý z nás klidně mohl nějaký svůj oblíbený vybrat.
FOTO: Bontonfilm
jejích osmnáctých narozeninách. A ještě k tomu musí být opilá natolik, že si to jistojistě nebude už druhý den pamatovat. I na středoškolský ples nakonec půjdou každý s někým jiným, přestože je naprosto jasné a zřetelné, že minimálně jeden (jedna) z nich si to ve skutečnosti nepřeje. Nicméně, on doprovodí Bethany Williamsovou, kterou Rosie nasnáší, a naopak na ni samotnou zbyde Greg, se kterým se záhy vyspí. A to, prosím pěkně, ve scéně, která kandiduje na vítězství v kategorii „nejhůře natočená a nejméně přesvědčivá milostná scéna v historii kinematografie.“ Dá-li se tedy vůbec milostnou nazvat. Ochrana navíc jaksi zůstane uvnitř, tudíž nepřekvapí, že Rosie nedlouho poté zjistí, že je těhotná …Jenže zmíněná scána je opravdu natočena tak nešikovně (a mládeži maximálně přístupně), že bychom
spíše uvěřili, že je Rosie „v tom“, kdyby ji jen políbil či dokonce pouze chtil za ruku. Znovu jsem si vzpomněl na slova Julie Delpy a přemýšlel, jestli náhodou nemají tihle dva být z jiné planety, díky čemuž by byla takhle romantika teprve jiná! Ještě nepříjemnější na tom všem je, že právě tahle scéna přestavuje v podstatě klíčovou událost celého následujícího děje, protože nebýt jí, nic z toho, co dále ve S láskou, Rosie uvidíme, by se s velkou pravděpodobností nestalo. A že toho není zrovna málo.A tady se dostáváme k té drobné, byť pro většinu diváků zřejmě až druhořadé odlišnosti, a sice, že
tahle romatická komedie, která vlastně ani není příliš komedií (i proto výše jen to označení ‚romantika‘), jako spíše sledem pravděpodobných, méně pravděpodobných i zcela nepravděpodobných výjevů ze života (z tohoto pohledu by souboj s o poznání uvěřitelnějším Chlapectvím ale prohrála), nastoluje taky nějaké ty filozofické otázky. Co by kdyby? V podstatě říká, že život je o dělání rozhodutí. Méně důležitých i nesmírně důležitých, mezi něž nepochybně patří třeba právě správný výběr té nejvhodnější partnerky, se kterou byste potom měli následujících několik desítek let strávit v atmosféře vašeho rodinného krbu.Skoro bych se vsadil o nemalý peníz, že v knižní předloze hraje toto velice zajímavé téma ještě
významnější roli. Mimochodem, ona kniha má zvláštní název Kde končí duha. Zvláštní, protože se říká, že právě na konci duhy mají trpaslíci zakopaný poklad. Ovšem ani ten filmový (pod nímž se taky u nás objeví předloha na pultech knihkupectví) nebyl zvolen úplně nejoptimálněji, jelikož nějaký ten dopis se tu sice napíše, ale daleko více se „esemeskuje“, přičemž text se vždycky objeví napsaný v obraze. Tento výrazový prostředek, nebo v tomto případě možná spíše jenom „tato vychytávka“, se v poslední době objevuje v audiovizuálních dílech poměrně často. Jenže s každým dalším už začíná být poněkud otravnější. Tedy, pořád může být cool, ale musí mít své opodstatnění, neměla by být jen na efekt, jako se tomu děje třeba právě ve S láskou, Rosie.Zase se ale musí nechat, že alespoň vztahy mezi postavami a jejich vývoj jsou celkem poutavé, ačkoliv
občas až dráždivě nepochopitelné. Za to může do značné míry podivný způsob vyprávění. A to ‚podivný‘ nemyslím zrovna v dobrém slova smyslu. Tvůrci nechávají v několika důležitých momentech na divácích, aby si vše domysleli (elipsy nejsou nikdy optimálně využity). A někdy jako by ani sami nemysleli (kolik roků by teda správně mělo v závěru filmu být Rosiině holčičce Katie?). A zase jindy, když by naopak bylo lepší domýšlení, ukážou všechno (ne)pěkně na férovku. Na druhou stranu by se ale právě (a pouze) o těchto momentech dalo mluvit jako o těch komediálních.Film S láskou, Rosie by možná mohl někomu připomenout i dílo Nicolase Sparkse, resp. filmy
natočené podle jeho děl. Některé možná lehce (a některé více) zavánějí kýče, což pro S láskou, Rosie naštěstí neplatí, ale zase jí chybí větší hravost. Teď nemyslím využívání nadpřirozených prvků, nebo když už nic jiného, tak alespoň věčně prosluněné obrazy pro navození neutuchající pohodové atmosféry. Kdepak, tomuto dílu německého režiséra Christiana Dittera by bohatě stačila kupříkladu nelineární střihová skladba. Ačkoliv když nad tím teď tak přemýšlím, tak kupříkladu loňská Nekonečná láska měla k tvorbě zmíněného spisovatele určitě mnohem, mnohem blíž.Ovšem, stejně jako v případě adaptací Sparksových děl (Mandy Moore, Rachel McAdams, Amanda Seyfried, Taylor Schilling, Julianne Hough), i ve S láskou, Rosie, hraje pohledná herečka. Lily Collins
(příznivci Sněhurky a Mortal Instruments jistě dobře vědí, že se jedná o dceru zpěváka Phila Collinse), rozhodně vládne nejen krásou (opravdu, opravdu, opravdu, pěkně se na ni dívá, zvláště tehdy, když má na sobě ten kostým uklízečky :-) ), ale i talentem. Sama celý film, jehož děj se odehrává v rozmezí dvanácti let, evidentně vcelku s přehledem utáhne. Ale jak je možné, že i v těch třiceti vypadá pořád asi tak na patnáct? Což mimo jiné znamená, že její dcera působí spíše dojmem mladší ségry. Že by tedy přeci jen měla ta její postava být z jiné planety? No, když už ve filmu padne zmínka o Vetřelci … Ale na druhou stranu vlastně i o Titaniku. A na ten koukají mimo planetu Zemi patrně jenom na Pandoře. Rosie navíc není modrá … Ne, raději už toho nechme a nepouštějme se v této souvislosti do žádných větších akcí!S láskou, Rosie je film určený v první řadě holkám okolo patnácti let věku, nicméně zaujmout může určitě i divačky a diváky z některých dalších cílových skupin (kromě skalních příznivců italských giallo hororů, ti by se měli tomuto bijáku vyhnout obloukem). Jde totiž o jeden z těch počinů, které vyloženě neurazí, ale za svůj oblíbený jej asi považovat taky nebudete. Pokud tedy nepatříte do té cílové skupiny. Ale pozor – i z ní jednou vyrostete. Zkrátka a dobře, hned první měsíc letošního roku ještě nabídne celou porci lepších, nebo minimálně ambicióznějších titulů, mezi kterými by si každý z nás klidně mohl nějaký svůj oblíbený vybrat.
FOTO: Bontonfilm
