Speciál: O knize Jak číst film

Vyučuje totiž na Michiganské univerzitě a v minulosti vydal knihy Jak číst romány jako profesor a Jak číst literaturu jako profesor, která se dokonce stala velice úspěšnou. Jednu kapitolu (plus několik dalších stránek navíc) tady proto věnuje adaptacím, přičemž neopomene zmínit to, co já uvádím v recenzích pokaždé, když je nějaká kultovní beletrie přenesena na stříbrné plátno, a sice že film jakožto audiovizuální médium funguje úplně jinak, a proto jsou změny a úpravy v podstatě nevyhnutelné. A sám dodávám, že tudíž fakt není nutnost číst předlohu, abyste mohli hodnotit podle ní vytvořený snímek.

 

 

Takže, dva lidi vycházejí z kina … Těmilo slovy, která opravdu znějí jako začátek nějakého vtipu, začíná autor naši cestu za (snad) novými postřehy a poznatky či dokonce šiframi. Těmi lidmi se rozumějí Dave a jeho kamarádka Lexi, kteří právě zhlédli Šíleného Maxe: Zběsilou cestu. Zatímco on dokáže říct jen to, jestli se mu film líbil nebo ne, ona vše zasazuje do širších souvislostí, hledá v něm a čte. Proč? Protože je to zábava. Protože na filmy kouká kromě křováků ve Středoafrické republice, indiánů v Amazonském deštném pralese a eskymáků v Grónsku patrně úplně každý. Může to tedy být vítané téma k hovoru.

A proč ještě? Inu, třeba proto, že některé příběhy jsou opravdu larger-than-life. A to ani nemusejí být natočeny podle skutečné události. Navíc není bez zajímavosti, že fungují, i když jen hrstka byla celá natočena ze subjektivního pohledu dané postavy. Tomuto se ale autor vůbec nevěnuje, byť tedy upozorňuje na fakt, že existuje nepřeberné množství možností, jak natočit konkrétní scénu či záběr. Kde má být kamera, co všechno má zabírat, jak to má herec či herečka zahrát nebo z kolika záběrů má daná scéna sestávat? Stejně jako na dalších místech v odlišných souvislostech, i tady Foster uvádí příklady. Podrobně kupříkladu rozepíše scénu z Agenta bez minulosti, ve které se Jason Bourne rve v pařížském bytě se záporákem za účasti Marie. Později se zase soustředí třeba na projev Jiřího VI. v Králově řeči. A rozhodně tím přinutí k zamyšlení.

Samozřejmě má také nějaké oblíbené počiny, žánry i tvůrce, takže na nich rozbory provádí, ať už jde o rámování, význam dveří, využití té či oné velikosti záběru, nebo o trademarku konkrétních režisérů. Řeč bude ve větší míře o filmech Přepadení, Shane, Občan Kane, Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, Butch Cassidy a Sundance Kid, Mr. Turner, Argo (fuck yourself), Maltézský sokol, Casablanca, Avengers, The Artist, Lawrence z Arábie, a také o Woodym Allenovi, Johnu Fordovi, Lawrenci Kasdanovi, Alfredu Hitchcockovi, Quentinu Tarantinovi … Zkrátka vybírá bijáky a osobnosti, u nichž se předpokládá, že je budeme znát. Počítá ovšem s tím, že se nám tato díla nemusí za každou cenu líbit. Některá významná sice opomene, ale zase zmíní ta méně známá, leč přesto s velkou pravděpodobností pozoruhodná a za zhlédnutí stojící (viz Biskupova žena, Křídla, V žáru vášně, …). A to samé platí i o některých jménech. Kromě toho přidá v závěru jakýsi seznam doporučených počinů.

 

V některých z nich posouvají činy postav zápletku, v jiných zase zápletka odhaluje jejich charakter. Poukáže i na klasické scenáristické paradigma o třech dějstvích (expozice, konfrontace, rozuzlení) se dvěma plot pointy. Podtrhne úlohu kostýmu a využívání hudby, která ve filmech mnohdy hraje vskutku podstatnou roli, ačkoliv pointa celé kapitoly spočívá ve strohém prohlážešení, že „hudba musí film vylepšit“. Tak to by čekal málokdo, co? Dále předloží některé všeobecně známé věci (avšak málokdy přiloží pro lepší představu fotku) a několikrát se vrátí k Daveovi a Lexi, přičemž jeden z nich projde takovým pěkným vývojem, jakým jsme měli projít i my jako čtenáři knihy Jak číst film.

Svoje další postřehy a úvahy předkládá tak, aby je pochopil faktiky každý, což je samozřejmě veliké plus. Zadá úkoly, ponechá své asociace i vtipné poznámky. Nesází na cizí, odborné či dokonce smyšlené (!) výrazy, jen aby učinil svou knihu intelektuálnější. Přesně tak to udělal Luděk Hudec ve své monografii o Samu Peckinpahovi, která byla jinak na počátku rozhodně výbornou myšlenkou, protože tenhle filmaři si ji zaslouží. Také třídění kapitol má v Jak číst film svůj význam, i když se určitě dalo uspořádat ještě efektivněji. Na druhou stranu, ani takový Marvel Cinematic Universe není naprosto precizně propracovaným celkem.

Ale jak už bylo trochu naznačeno, zásadní problém s touto analýzou představuje ta věc, že de facto ani ne ve dvou třetinách z těch 360 stran přestává autor jít do hloubky, takže spousta důležitých prvků a postupů, které se objevují ve spoustě bijáků, zůstane víceméně ignorována. To máte přední plán, zadní plán, standardní situace, klišé a snaha o jejich obrácení, užití symbolů, metafory, eufemismy, parafráze (pravda, kupříkladu zmínka o remakách nechybí) … Ani ten průřez dějinami kinematografie nemusel být tak stručný. Zkrátka stejnojmenná kniha od Jamese Monaca, která vyšla v roce 2006 a teď už je obtížněji k sehnání, byla podle mnohých pro filmové fandy, teoretiky a možná i odborníky v ledasčem přínosnější.

 

Ale co si budeme povídat, psát publikaci zrovna na tohle téma nepochybně vyžaduje odvahu, odhodlání a nadšení, které autorovi naštěstí nechybí. Ale jedná se o nadšení člověka, který má nějaké pevné, smysluplné a přínosné názory, což je férovější než diletantský přístup v případě westernové legrácky Tenkrát na západě, jejiž autor by nejen u některých pojmů, nýbrž vlastně u celkového formátu (včetně zjevně opsaných teoretických úvah) zasloužil důrazně domluvit! Kniha není internetový článek!!! Nicméně i to na druhou stranu podtrhuje skutečnost, že si každý vždycky při sledování filmu všímá něčeho jiného, neboť do toho vnáší své vlastní zkušenosti a znalosti. Ale z popisu lidí jako Thomas C. Foster se určitě dá něčemu užitečnému přiučit, byť toho asi nebude tolik, jako kdyby podobnou knihu napsal Peter Travers nebo Quentin Tarantino, což se klidně za několik roků může stát. Těšme se!

FOTO: cinema.de, wikipedia.org