Kategorie: Kino
Recenze: Domestik
Autor: Tomáš Kordík -
Jen v rychlosti – dalšími dvěma kandidáty jsou složitě zařaditelný snímek Všechno bude a 
drama o Janu Palachovi. Nemá cenu diskutovat o tom, jestli v minulém roce náhodou nevznikly lepší počiny. Ale musí se uznat, že Domestik se rozhodně nebojí a díky tomu vlastně není pro každého. Aby naplno fungoval, musel by scénář být ucelenější. Schopný dramaturg by jistě dokázal zajistit, aby film šlapal i bez toho, aby se stopáž musela vyšplhat na dvě hodiny. Docílit by se toho dalo třeba tím, že by scenárista v některých ohledech přitlačil na pilu a poněkud dýchavičně nedoklopýtával k některým jevům, jaké jsou zřejmé už od doby, kde je někdo poprvé zmíní (např. hranice 3000 metrů v kyslíkovém stanu).
O co jde? Roman je zarytý cyklista (s největší pravděpodobností jako režisér a scenárista Adam Sedlák), a tak chrlí cyklistická moudra. Kolo pro něj znamená opravdu hodně, a proto se chce
zase rychle dostat do formy. Jezdí na trenažeru, koupil ten stan, snaží se žrát zdravě, tedy pokud zrovna žere, ale pořád mu to je málo. Začne tedy docházet za lapiduchem, který by klidně mohl být součastí té bandy z Martyrs a který svými metodami totálně rozhaší jeho organismus. Žena Šarlota, jež by ráda potomka, z toho je pochopitelně smutná, nicméně ani ona není ryze kladná a sympatická.
Přesně tak. V podstatě oba mají svou úchylku, ba až posledlost. Tvůrci po nás tedy
chtějí, abychom dvě hodiny sledovali postavy, která nám bude nepříjemné sledovat, protože dělají věci, k jakým by se snad žádný normální člověk nesnížil. Taková trochu prvoplánová provokace, leč na druhou stranu u nás málokdy vídaná. Roman se svým přístupem musí být absolutní idiot, když nevídí, že se chystá vykročit někam, odkud už nemusí být návratu. Šarlota zase nad jeho počínáním přivírá oči, jelikož sleduje svůj vlastní zájem. A taky si tam občas strká předměty.
Většina dění se odehrává v jedné místnosti, avšak rozhodně to není tak, že by veškerá tíha
prosakovala čtvrtou stěnou na diváky. Totiž dlouhé, vesměs statické záběry v temnější místnosti na osobu, která se chová jako po lobotomii, a to vše za doprovodu „znepokojivé“ hudby, o kterou se postaralo „uskupení" Vložte kočku (to fakt není ani trochu vtipný název!) … Nic z toho psychologický efekt rozhodně jen tak neprohloubí. A to ještě nesmíme opomenout ty hrátky s ostrostí, které jsou spíše na efekt, než aby nějakým způsobem vyjadřovaly rozpoložení postav.
Domestik je takový minimalistický festivalový pokus, co se snaží provokovat (jak diváky, tak postavy vůči sobě navzájem) a psychologicky zapůsobit. Místy se mu to docela daří. Ovšem od nezapomenutelnějšího zážitku odrazuje vedle scénáře způsob, jakým je film natočený, a také herecký výkon představitele Romana. Svým konceptem má Domestik blíže než k Fair Play, které se mně hodně libílo, k projektům typu Útěk do divočiny, který považuju za jeden z nepřeceňovanějších filmů nového tisíciletí. V obou nejde o zdravé posouvání hranice svých možností, nýbrž o ryzí hloupost. A oba taky ukazují, že nic se nemá přehánět.
FOTO: CinemArt
drama o Janu Palachovi. Nemá cenu diskutovat o tom, jestli v minulém roce náhodou nevznikly lepší počiny. Ale musí se uznat, že Domestik se rozhodně nebojí a díky tomu vlastně není pro každého. Aby naplno fungoval, musel by scénář být ucelenější. Schopný dramaturg by jistě dokázal zajistit, aby film šlapal i bez toho, aby se stopáž musela vyšplhat na dvě hodiny. Docílit by se toho dalo třeba tím, že by scenárista v některých ohledech přitlačil na pilu a poněkud dýchavičně nedoklopýtával k některým jevům, jaké jsou zřejmé už od doby, kde je někdo poprvé zmíní (např. hranice 3000 metrů v kyslíkovém stanu).O co jde? Roman je zarytý cyklista (s největší pravděpodobností jako režisér a scenárista Adam Sedlák), a tak chrlí cyklistická moudra. Kolo pro něj znamená opravdu hodně, a proto se chce
zase rychle dostat do formy. Jezdí na trenažeru, koupil ten stan, snaží se žrát zdravě, tedy pokud zrovna žere, ale pořád mu to je málo. Začne tedy docházet za lapiduchem, který by klidně mohl být součastí té bandy z Martyrs a který svými metodami totálně rozhaší jeho organismus. Žena Šarlota, jež by ráda potomka, z toho je pochopitelně smutná, nicméně ani ona není ryze kladná a sympatická.Přesně tak. V podstatě oba mají svou úchylku, ba až posledlost. Tvůrci po nás tedy
chtějí, abychom dvě hodiny sledovali postavy, která nám bude nepříjemné sledovat, protože dělají věci, k jakým by se snad žádný normální člověk nesnížil. Taková trochu prvoplánová provokace, leč na druhou stranu u nás málokdy vídaná. Roman se svým přístupem musí být absolutní idiot, když nevídí, že se chystá vykročit někam, odkud už nemusí být návratu. Šarlota zase nad jeho počínáním přivírá oči, jelikož sleduje svůj vlastní zájem. A taky si tam občas strká předměty.Většina dění se odehrává v jedné místnosti, avšak rozhodně to není tak, že by veškerá tíha
prosakovala čtvrtou stěnou na diváky. Totiž dlouhé, vesměs statické záběry v temnější místnosti na osobu, která se chová jako po lobotomii, a to vše za doprovodu „znepokojivé“ hudby, o kterou se postaralo „uskupení" Vložte kočku (to fakt není ani trochu vtipný název!) … Nic z toho psychologický efekt rozhodně jen tak neprohloubí. A to ještě nesmíme opomenout ty hrátky s ostrostí, které jsou spíše na efekt, než aby nějakým způsobem vyjadřovaly rozpoložení postav.Domestik je takový minimalistický festivalový pokus, co se snaží provokovat (jak diváky, tak postavy vůči sobě navzájem) a psychologicky zapůsobit. Místy se mu to docela daří. Ovšem od nezapomenutelnějšího zážitku odrazuje vedle scénáře způsob, jakým je film natočený, a také herecký výkon představitele Romana. Svým konceptem má Domestik blíže než k Fair Play, které se mně hodně libílo, k projektům typu Útěk do divočiny, který považuju za jeden z nepřeceňovanějších filmů nového tisíciletí. V obou nejde o zdravé posouvání hranice svých možností, nýbrž o ryzí hloupost. A oba taky ukazují, že nic se nemá přehánět.
FOTO: CinemArt
