Recenze: Padesát odstínů svobody

 

 

Ana a Christian se vzali. A byla to velká svatba, jak se na miliardáře patří. Na to, že na ni nestrávíme mnoho času, byla pečlivě vyzdobena, čehož si povšimneme hlavně díky bonusovým materiálům. Pak odlétají na líbánky do Paříže. Lze si vůbec představit něco tuctovějšího? Odpovím si sám: „Ne, nelze.“ Hlavní město Francie je tak profláknuté, že by si hollywoodští filmaři už mohli uvědomit, že v Evropě existují i jiné metropole. Nebo malá přímořská městečka jako kupříkladu Roquebrune-Cap-Marin, které by se klidně mohlo nacházet v Řecku nebo na Sicílii. Bohužel tady nestrávíme příliš mnoho času a razíme zpět do Seattlu.

Protože tam došlo ke vloupání do Greyovy společnosti. Udělal to Jack Hyde, který dříve byl Aniným šéfem. Tenhle týpek si totiž vzal jenom mizernou kšiltovku, aby mu bylo na bezpečnostních kamerách alespoň trochu vidět do obličeje. Zatkli ho, jenže tím to nekončí. Mezím Anu v nepřítomnosti povýší (a bude mít dál asistentku Amy Price-Francis). Společně s manželem koupí barák, o který se stará architektka Gia (Arielle Kebbel), na kterou Christianova novomanželka žárlí a dá jí to na férovku najevo, což možná je a možná není dobrý nápad. Následuje zběsilá honička (automobilová, šmarja!). Pak si vyrazí do Aspenu. On pak udělá věci, které se jí nelíbí, takže se dohadují. Ona pak udělá věci, které se jemu nelíbí, takže se hádají a bude se jí chtít pomstít v červeném pokoji. A to ještě zdaleka není všechno.

Asi nemá vůbec smysl upozorňovat, že si recenzujeme o pět minut delší odhalenou edici. Docela by mě ale zajímalo, v jakých konkrétních bodech se liší od kinoverze. Možná, že si užijeme o něco více ňader Dakoty Johnson. Jinak jde o to, že když začíná jít „do tuhého“, hledá Christian povídací útěchu u Eleny, kterou ztvárňuje zcela oblečená Kim Basinger, přičemž na ni kamera dohromady míří asi tak patnáct sekund. Opravdu záhada, v čem tkví ten pětiminutový rozdíl. Protože bych se moc divil, kdyby třeba epický závěrečný sestřih té epické cesty, jakou spolu ti dva od Šedi přes Temnotu až po Svobodu urazili, v kinoverzi chyběl.

Ono to hodně svádí si dělat z Padesáti odstínů čehokoli srandu. Ale musí se podotknout, že zvláště třetí díl je velice profesionálně natočený. Tedy po řemeslné stránce. Po té obsahové to už tak suprové není. Nicméně i na základě Temnoty to působí dojmem, že režisér James Foley na rozdíl od své předchůdkyně Sam Taylor-Johson pochopil, že na stříbrné plátno bude nutné servírovat adaptace knih E L James s určitou nadsázkou, která možná v knihách chybí. Pro sichr přiznávám a připomínám, že jsem je nečetl, protože jak říká Stephen King (který rovněž nemá na kontě jenom samé skvosty): „Filmy a knihy jsou jako jablka a pomeranče. Obojí je velice chutné, ale rozhodně to nechutná stejně.“

 

 

Takže jelikož vychází počin z takové předlohy, o které kolují nejrůznější zvěsti, nabízejí se dvě varianty. Buď je to vskutku přístupem Foleyho, třebaže to asi ne všichni uvidí, díky čemuž si teoreticky mohl nadobro oddělat kariéru. Anebo je to tím, že každá kniha jest sama o sobě o něco vyzrálejší než ta předchozí. Vzhledem k naivně řešené zápletce ve druhé polovině Svobody bych na druhou variantu příliš nesázel. A samotné finále? To dost připomene poslední část Hunger Games. Akorát tady je přeci jen přijatelnější, protože je logickým vyústěním vztahu dvou mladých lidí, kteří nemusí v aréně se zbraněmi válčit o svůj život. 

Chemie mezi Jamiem Dornanem a Dakotou Johnson existuje a vcelku obstojně funguje. I když rozhodně ne tolik jako kupříkladu mezi hrdinou a hrdinkou v adaptacích romanťáren od Nicholase Sparkse. Je legrační, jak autorka nadšeně mluví v bonusech o tom, jak pro Anu bylo obtížné se vyrovnat s tím, že má najednou k dispozici to, co předtím neměla. A že se musela naučit v tom luxusu žít. Kdyby nebyl miliardář (jakkoli jsou ti bodyguardi a bodyguardky fajn), kdyby všichni nevypadali tak hezky (zvláště u Any prošly kostýmy razantnější obměnou) a kdybychom se nedočkali tolika naivních událostí, ale místo toho bychom prostě sledovali obyčejného mladého týpka a obyčejnou hezkou mladou holku, tak by byly ty filmy pravděpodobně snesitelnější pro všechny, neboť by se dalo s postavami snáze identifikovat.

Padesát odstínů svobody je nejpohádkovější část této trilogie. Chudá myška ke štěstí přišla, protože si vzala boháče, který jí koupí všechno, má o ni strach a dokáže ji ochránit. K tomu se společně samozřejmě sexuálně vyžijí tak, jak by ji nikdy nenapadlo. Líbí se jí to a je spokojená (i když o těch erotických scénách se rozepisovat raději nebudu, poněvadž i nová Angelika zachází v tomto ohledu dál), byť se v jejich vztahu nějaký ten šraloupek, nějaká ta neshoda objeví, aby to nebylo úplně dokonalé. E L James prostě trefila dobu, byť z filmových verzí jejích románů obecenstvo zrovna zběsile nejásalo. Trefit dobu jest velice důležité. Své o tom ví (tehdy ještě) bratři Wachowští s digitálním Matrixem, James Cameron s ekologickým Avatarem nebo J. K. Rowling s pohádkovým Harrym Potterem. Jasně, v souvislosti s erotickými Padesáti odstíny to nejsou možná nejoptimálnější příklady, ale ta pointa je vám určitě jasná. Ještě asi nebude od věci zmínit Twilight ságu, jelikož Fifty Shades občas nepatrně působí jako její dospělácká verze. No, s touto sérií bychom se mohli rozloučit tak, že zatímco tvůrci udělali z jedné knížky o Hobitovi tři filmy, je dobře, že tedy nikoho nenapadlo udělat devět příběhů o Christianovi a Aně. Už takhle u tří to vypadá, že autorka byla místy docela bezradná. Díky tomu však mohlo dojít na husarský kousek, protože dostat telenovelu do kin, to se jen tak nevidí (ačkoli u nás se to už taky povedlo).

FOTO: CinemArt