Recenze: Zlý časy v El Royale

 

 

Dalo by se napsat, že je to do značné míry jeden z těch případů, kdy zájem přitáhne vizuálně atraktivní plakát, na kterém nechybějí známé tváře. Zlý časy v El Royale jsou doopravdy strhující thriller plný napětí a nečekaných zvratů, jak uvedeno na DVD i Blu-ray obalu. Scénáře a režie se ujal Drew Goddard, který začínal se psaním (podobně jako jmenovec Pearce, který však s Hotelem Artemis totálně pohořel) a v jehož režijním debutu Chata v horách převažují zápory nad klady. Tentokrát se vydává o dost jiným směrem, ačkoli démonické síly se tady prostřednictvím jedné z postav svým způsobem také objevují.

El Royale je hotel, který leží na hranicích dvou států – Kalifornie a Nevady. Zajímavý nápad zakládající se na skutečné události, protože takový u Lake Tahoe skutečně existuje. Jmenuje se Calneva Resort a v dobách největší slávy, tj. v 50. a 60. letech jej vlastnil Frank Sinatra spolu s Deanem Martinem nebo mafiánem Samem Giancanou. Jenže v tomhle filmu se s tímhle nápadem vlastně nijak zvlášť nepracuje. Jádro spletitého příběhu spočívá v něčem docela jiném a je jedno, jestli to postavy zrovna řeší v Kalifornii nebo v Nevadě. Zamrzí, protože se z toho dalo vytřískat více zajímavého než to, že se pouze v jednom ze států, a tím pádem jenom na jedné straně hotelu, smí konzumovat alkohol. Pak v té rozdílnosti zbývají akorát barevné odlišení a skutečnost, že ve státě, ve kterém leží Mekka filmového průmyslu, nás čeká vřelost a sluneční svit, zatímco v tom, kde se nachází Las Vegas, sídlí naděje a příležitost. A co na tom, že jukebox se nachází přesně na hranici? Alespoň, že dojde v úvodu na ten zábavný pokec dvou postav, z nichž jedna stojí tam a druhá zase tam.

Těmi postavami jsou reverend Daniel Flynn a afroamerická zpěvačka Darlene Sweet, kteří se právě potkali. Píše se rok 1969, nicméně vyprávění začíná kratší sekvencí už o deset roků dříve. V hotelu totiž zřejmě někdo cosi ukryl, jenže potom byl nemilosrdně zastřelen. Reverend a zpěvačka se ubytují v pokojích vedle sebe. Už před jejich příjezdem se ve vstupní hale pohybuje podomní prodejce vysavačů Laramie Seymour Sullivan. A následně se ukáže také Miles Miller, jediný zaměstnanec kdysi slavného hotelu. Později dorazí ještě Emily Summespringová a – jak se ukáže díky tajné šmírovací chodbě – nebude sama.

 

 

Asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat na to, že El Royale není neobyčejný jenom tím, že se rozkládá na hranicích dvou států. Asi netřeba naléhavě prozrazovat, že každá z postav má nějaký svůj problém, každá má svoje tajemství a o každé víme, že jí nemůžeme plně důvěřovat. A všechny mají dobrý důvod k tomu, že se sešly právě v tomhle hotelu, přestože by raději byly už někde úplně jinde. Tím spíše, že má dorazit Billy Lee, což je vůdce sekty, jakých začalo v USA značně přibývat už v padesátých letech. Předobrazem evidentně nebyl L. Ron Hubbard jako spíše Charles Manson.

Pamatujme, že je rok 1969 a Richard Nixon právě vstoupil do prezidentského úřadu, který za necelých pět roků po aféře Watergate zase hezky opustí. V Hollywoodu se ledacos začíná měnit. Sharon Tate je zatím pořád živá, nicméně už ví, že je těhotná. Ricka Daltona a Cliffa Bootha zanedlouho čeká italská štace, mj. ve Spaghetti Westernech Sergia Corbucciho. Tím se dostáváme nejen k Tenkrát v Hollywoodu, se kterým sdílí Zlý časy v El Royale kromě vročení také některé společné písničky na soundtracku (Twelwe Thirty, Hush,…), ale rovněž k samotnému Quentinu Tarantinovi.

S jeho posledním opusem toho tento bude mít podobného více, včetně výborně zachycené dobové atmosféry. Většinu času sice strávíme za zdmi hotelu, nicméně každá z postav nabízí svou backstory, díky které se dostaneme do nahrávacího studia, do velikým ohněm ozdobeného doupěte sekty, do Washingtonu D.C., do městečka Stockton (kterým určitě někdy projížděli Bonnie a Clyde), ale i na jiná místa. Dokonce na taková, jaká se nacházejí mimo USA. V tomto ani žádném jiném směru nechci více spoilerovat, protože Zlý časy v El Royale jsou filmem, jehož autor si prostě chce hrát a chce pobavit. Jak sebe, tak především diváky.

 

 

Hra, kterou s námi rozehrává, je v některých ohledech ještě účinnější než v Tarantinovkách. I když co se dialogů týče, tam je Quentin opravdu precizní, zatímco většina replik, které pronáší Laramie Seymour Sullivan, je dosti zcestná a za uši tahající. Skutečnost, že to může být do jisté míry úmysl, na tom nic nemění. Ani později neznějí tak zvukomalebně a cool. Ačkoli Drew Goddard patrně ví, že angličtinu tarantinovským způsobem ovládat úplně nedovede (byť nějaké v tomto směru vskutku povedené větičky i dialogy tady přeci jen zazní), takže se ve větší míře snaží vyprávět i obrazem. A k tomu potřebuje jednak stopáž přesahující dvě hodiny, a jednak natáčet na „pětatřícu“. To mají se „Šílencem z videopůjčovny“ taky společné.

Podobnost s Osmi hroznými se týká z určitého úhlu pohledu zápletky: jednak jsou tu neznámí cizinci a neznámé cizinky v uzavřeném prostoru. A jednak se to neobešlo bez rozdělování do kapitol, přičemž tady neobsahují jména, nýbrž číslo pokoje, ve kterém daná osoba bydlí. Zároveň tu samou událost vidíme v podání vícero postav, takže podobnost bude i s Tarantinovými počiny z 90. let minulého století (a některými dalšími nezávislými snímky té doby). A co se ještě Tenkrát v Hollywoodu týče, je třeba si uvědomit, že šel do kin až necelý rok po Zlých časech v El Royale, nikoli naopak.

Další výraznou inspirací byl samozřejmě také film noir, což je pro takovou hru s diváky velice vděčný žánr. A bijáky v něm natočené stojí a padají s kvalitou scénáře. Respektive takhle, v tom „zlatém noirovém období“, tj. od Maltézského sokola (1941) do Doteku zla (1958) snad ani žádný opravdu špatný noirový biják nevzniknul. To se začalo „dařit“ až s přechodem na neonoirové počiny. Zlý časy v El Royale zároveň nestaví do svého středu žádného Humphreyho Bogarta (byť Sullivan se tak v úvodní padesátiminutovce tváří), ale razí cestu kolektivního (anti)hrdiny, což myslím tak, že máme sedm silných charakterů, z nichž každý dostane svůj prostor, jaký v podstatě naplno využije a skoro každý je ovlivňovaný tím, co dělají skoro všichni ostatní.

 

 

Scénář Zlých časů v El Royale jest opravdu kvalitní. Autor ho psal o samotě v hotelu, ale přesto se nechce věřit tomu, že vzniknul za pouhé tři týdny. Nicméně to v tomhle případě neznamená, že by Drew Goddard coby scenárista ušetřil práci Drew Goddardovi-režisérovi, protože obsahuje některé na realizaci dosti záludné momenty a situace. Zřejmě by se našli režiséři, kteří by si na jeho zfilmování troufli až poté, co by měli na kontě tak pět šest celovečeráků. Výsledek nakonec vypadá možná ještě lépe, než sám autor předpokládal a očekával.

Ten scénář sice obsahuje nějakou tu nadbytečnou repliku – kór když jsme to, o čem se mluví, předtím normálně viděli – a občas sklouzne k předvídatelnější akci, ale jinak si troufám tvrdit, že se mnoho dalších nedokonalostí nedá najít ani při dalších zhlédnutích. Rychle budeme vtáhnuti do děje, což se ještě znásobí poté, jak spatříme, že jedna z postav kope v pokoji díru v podlaze, jiná zpívá, třetí zřejmě unesla čtvrtou a pátá to všechno sleduje. Goddard, byť tedy v menší míře, volí zároveň postup jako při seriálových cliffhangerech, kdy jedna epizoda skončí v tom nejlepším, aby nás přinutila těšit se na další. V tom nejlepším, těsně před důležitým odhalením, se vracíme do minulosti k retrospektivě (protože jde ofilm, takže nejedeme na epizody), jaká ledacos osvětluje. Celou dobu jsme přitom napjatí, jak se bude dění dále odvíjet v současnosti. Až takovéto prodlužované napětí se dnes ve filmech moc nevidí (teoreticky s výjimkou Anny) a o to je vítanější.

 

 

Vítané je rozhodně i to prvotřídní obsazení herců a hereček, které si režisér záměrně vybral tak, aby „byli schopní ho překvapit svými nápady.“ Všechny figury jsou do hloubky velice propracované. Jejich jednání se dá vždycky logicky vysvětlit, jakkoli se na první pohled zdá být nelogické. Sem tam udělají nějaké gesto nebo zásek nebo „vychytávku“, což jejich charakter ještě podtrhuje. Během expozice se jako bonus ještě nabízí myšlenka, že by se z tohoto projektu mohla vyklubat upgradovaná Identita. A že se tak nestane? To přece vůbec nevadí! I tak má film přece hodně co nabídnout.

Všichni víme, že Jeff Bridges zahraje skvěle všechno a všechny. Tentokrát, jak sám přizná, ztvárňuje postavou, s jakou během svojí kariéry ještě neměl tu čest. Tohoto reverenda však zajímá víc něco jiného než Bůh. Jon Hamm by s takovými replikami sám celý film patrně neutáhnul. Jeho přítomnost má speciální význam, který dostane zásadní trhlinu při intervenování do cizích záležitostí. Cynthia Erivo jako herečka vlastně pořád teprve začíná, nicméně přesto stihla už dvě nominace na Oscara za životopisné drama o Harriet Tubman. Za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (to patrně i proto, aby si nikdo nemohl stěžovat, že v hereckých kategoriích chybí Afroameričanky), a také za Nejlepší píseň. Ve Zlý časech v El Royale zazpívá taky. Song The Old Heart of Mine musela dokonce kvůli různým úhlům pohledu v dané scéně opakovat sedmadvacetkrát! Zpívá nádherně a naživo, tj. žádný playback ani postsynchron, jak jsme slyšeli třeba už v Bídnících. Nicméně celkově vzato je toho zpívání přeci jen až moc.

 

Recepční v podání Lewise Pullmana (viditelně obsazeného proto, že Tom Holland tuhle roli odmítnul) možná nemá nejvěhlasnější herecké jméno, přesto sehraje velice podstatnou úlohu. A snad nikdo by neuhádnul, na co v jeho případě odkazuje číslo 123. Dakota Johnson rozhodně není jenom zamilovaná Ana z trilogie Padesáti odstínů, jak ostatně ukázaly už tituly Black Mass: Špinavá hra, Oslněni sluncem, nová Suspiria a vlastně také Jak přežít single. Tady představuje figuru, která zažila ledacos a vůči jedné konkrétní osobě se chová protektivně, téměř jako nějaká superhrdinka. Cailee Speany zase ztělesňuje jasný příklad toho, jak to dopadá, když někdo v evidentně mladém věku propadne víře v sektu vedenou Chrisem Hemsworthem – komplikovaným i jednoduchým zároveň.

Zlý časy v El Royale jsou důvodem, proč zbožňujeme filmy! Scénář, režie, herecké výkony, kamera, masky, kostýmy a výprava … všechny složky jsou v téměř dokonalé harmonii. Hotel, který byl speciálně postavený a vyprojektovaný, byl postavený a vyprojektovaný skvěle, že až tvoří další postavu. Rozhodně by nebylo od věci, kdyby bylo možné se do něj vyrazit podívat, jako se dá kupříkladu vyrazit do kulis ve španělské Almerii, kde se natáčely Spaghetty Westerny, nejen ty z dílny Sergia Leoneho. Vždycky pomůže, když v příběhu jde o prachy či nějaký MacGuffin, kterým je v tomto případě jistý film, obsahující kompromitující materiál na jistého senátora, který v roce 1969 není mrtvý déle než jeden rok (který to asi může být?). Pozorně sledovat Zlý časy v El Royale jest i při tutovém opakovaném zhlédnutí o to příjemnější, že nevznikly ani na základě knihy/komiksu, ani na základě divadelní/počítačové hry, a už vůbec ne na základě skutečné události. Tahle podívaná rovněž nabízí v určitých směrech vícero možností interpretace. Jedna zní, že celé tohle místo je předpeklí. A to se mně libí.

FOTO: CinemArt