Recenze: Muž bez stínu

 

 

Z celé řady filmů už víme, že nikdy není dobré hrát si na boha. Ať už klonujete, vyvíjíte, machrujete nebo vynalézáte. Sebastian Caine (Kevin Bacon) se svým týmem vyvíjí sérum neviditelnosti, přičemž zadavatelem naštěstí nejsou čínské triády nebo jiná mafie, nýbrž americká armáda. Ačkoli je to opravdu naštěstí? No, kdyby si alespoň mohl prohlédnout svlékající se pohlednou sousedku, jenže ona si vždycky včas zatáhne závěsy! Přesto ho trkne, jak učinit reverse, tj. jak vrátit neviditelný subjekt do původního stavu. Na gorile to fungovalo, tak proč by nemohlo na lidské bytosti? Kolegům v čele se Sebastianovou bývalou přítelkyní Lindou a s Mattem (Josh Brolin) se to příliš nelíbí, nicméně jakožto vědci ho chápou, a tak se stane prvním neviditelným člověkem. Avšak unáhlená rozhodnutí se někdy nevyplácejí a ve vědě to platí dvojnásob.

Není pochyb, že scenárista Andrew W. Marlowe měl hodně nakoukáno, takže mu nedělalo problém stvořit scénář s nějakým tím klišé a s trochou nelogičností. Především díky tomu vzniknul v podstatě béčkový biják s áčkovým rozpočtem. V ten se Muž bez stínu zvrtne až během závěrečného rozuzlení, protože do té doby se zabývá jednoduchými, ale přesto velice pozoruhodnými tématy jako jsou lidská šikovnost nebo svoboda, která se naskýtá při možnosti být neviditelný. V závěru se sází, podobně jako v případě Horizontu události, na akci. Z psychologické sci-fi roviny se přesuneme ke slasheru, přičemž jedna z postav při tom běhání a lezení zapomíná na svoje nedobře vyhlížející probodnutí, k jakému došlo o několik minut předtím. A taky zapomíná na to, že v hororu nestačí záporáka jednou přetáhnout tyčí přes hlavu.

 

 

No, kameraman Jost Vacano a režisér Paul Verhoeven nakonec stejně dokázali učiit z Muže bez stínu nadprůměrnou podívanou, jejímuž závěru by stoprocentně místo té serióznosti slušela ironie, kterou obsahují finále Total Recallu či Hvězdné pěchoty. Zásluha patří také týmu, který měl na starosti vizuální efekty, které vycházejí z anatomie a tím pádem jsou prostě jiné. Samozřejmě nelze nevyzdvihnout přínos H. G. Wellse, neboť původní příběh vychází z jeho nadčasového románu z roku 1897, který se stal za ty dlouhé roky pro díla uváděná na stříbrném plátně inspirací už několikrát.

Naposledy s letošním Neviditelným. Je docela překvapivé, jak moc si je s Mužem ve stínu podobný. Někdy to až působí dojmem, že Leigh Whannell pořád podvědomně myslel na tenhle Verhoevenův titul, a tudíž si neuvědomoval, že si z něj vlastně vypůjčuje. Někdo dokonce vyčíhnul, že v obou filmech hrají hlavní roli blonďaté herečky s křestním jménem Elisabeth a s příjmením na čtyři písmenka – Elisabeth Moss a Elisabeth Shue, přičemž druhá uvedená tu první, co se hereckých dovedností týče, jednoznačně přehrává.

Ovšem v obou snímcích můžeme vysledovat dva podstatné rozdíly. Neviditelný se s béčkovým rozpočtem snaží stát áčkem. A zatímco tam je jisté, že Adrianovi hráblo kvůli tomu, že byl vyšinutý maniak, co si prostě zamanul, že Cecilii v žádném případě nemůže mít nikdo jiný, tady není zcela zřejmé, jestli je to čistě kvůli Lindě nebo jako vedlejší efekt séra neviditelnosti, které je vlastně dost schýzoidní. Tím spíše pro někoho tak hrdého, resp. až namyšleného, kdo se považuje za boha. Na jednu stranu ztrácíte identitu, ale na tu druhou vám to umožňuje nechat průchod zvířecím instinktům (člověk se přece vyvinul ze zvířat).

 

 

Můžete si dělat, co se vám zlíbí. A když odstraníte ty, kdož by vám v tom mohli zabránit, nic vám nehrozí. Proto je kupříkladu strašně dobrý moment, kdy Sebastian mizí a ostatním nedochází, že se svým charakterem pro ně představuje hrozbu. Vlastně nejen pro ně, nýbrž i pro sousedku Rhonu Mitru, kterou šmíruje, vystraší a nakonec i znásilní. A to v nejdecentněji podaném znásilnění v tvorbě Paula Verhoevena. Tak decentním, že se vlastně ani nedá s určitostí napsat, že k němu došlo. Proč tomu tak je? Protože znásilnění neviditelným by na plátně údajně vypadalo hloupě. Existuje drsnější verze sázející na křik a pláč oběti, ovšem ta zůstala na základě zkušebních projekcí opomenuta. Při zmínce o tvorbě holandského režiséra nelze nepřipomenout zrcadla, která v takovémto projektu symbolicky nemůžou chybět.

Muž ve stínu na rozdíl od RoboCopa, Total Recallu, Základního instinktu, Showgirls, Hvězdné pěchoty a Černé knihy možná není perfektní, nicméně přesto by ve filmografii Paula Verhoevena neměl zapadnout, přestože sám režisér se k němu příliš nehlásí. Snad i proto, že oproti všem předchozím v USA realizovaným filmům prošel tenhle už na první dobrou při MPAA schvalování s „erkovou“ přístupností, zatímco všem ostatním byl napoprvé přidělen punc NC-17, tedy úplně nejpřísnější přístupnost. Přestříhávání se záměrně vyhnuly pouze Showgirls. Proti ostatním je tedy očividně mírnější, ale to přece není důvod k nějakému zatracování.

FOTO: cinema.de