Recenze: Štěstí

 

 

I tentokrát režiséra zajímají lidé, kteří v podstatě nežijí, nýbrž pouze přežívají. Eventuálně jim k žití stačí opravdu málo. To je případ dobrosrdečného Tondy, který s tetou bydlí v rozpadajícím se baráku, kde každý den spolehlivě otravuje vzduch nedaleká elektrárna. Přesto tohle místo nechce opustit, protože ho nazývá domovem. Naopak se chystá rekonstrukce – bude vana, bude střecha … Prostředí není zrovna valné a svým způsobem ho lze vnímat jako metaforu Tondova života, který se dá buď opravit, nebo rovnou zbourat (a začít znovu).

Tonda totiž mijule obětavou Moniku, která má přítele v Americe a plánuje, že za ním brzy vyrazí. Kamarádka (?) Dáša má dvě malé děti a poměr s ženatým, jenž jí slibuje, že se rozvede. Brzy se z ní stane duševně chorá osoba, která potřebuje čistit uši, podezřívá nejbližší z toho, že jí chtějí ublížit, ve výtahu klidně vykouří známému a v zaměstnání svého milence se naloží oblečená do vany. Během jejího pobytu v psychiatrické léčebně (jistě bez McMurphyho a náčelníka) se o děti musí někdo postarat. A kdo jiný by to asi tak měl vzít na sebe, než právě Tonda a Monika?

 

 

Zatímco v akčňáku jde především o akční scény, v dramatu jsou nedůležitější vztahy mezi postavami. Ve Štěstí nejsou načrtnuté nejoptimálnějším způsobem. Tedy v tom smyslu, že se nepodaří naplno rozklíčovat kdo s kým je nebo není příbuzný, nikoli z toho úhlu pohledu, že by nám nebylo jasné, proč ta daná postava reaguje právě tímto způsobem na to, co řekla nebo udělala jiná. Přitom k jednoznačnému vysvětlení bylo moře času, neboť se dá směle tvrdit, že expozice u Štěstí trvá těch dobrých 50 minut.

To znamená, že oproti klasickému scenáristickému paradigmatu zasahujeme dvacet minut do konfrontace. Jenže už Divoké včely naznačily, že Bohdan Sláma v tomto směru na nějaké obecné poučky nedá, že si pojede to svoje. Díky tomu má jako režisér osobitý rukopis, ke kterému patří mimo jiné dlouhé záběry, které zvláště v případě Štěstí občas působí, jako by kameru držela Helena Třeštíková a akorát pracovala na dalším časosběrném dokumentu. Zároveň to pak vypadá, že se režisér nevyhýbá možnosti improvizovat. Jako by byl scénář spíše bodový a zbytek se dovytvářel přímo na place, což je samozřejmě možné, když máte k dispozici vynikající herce a herečky typu Pavla Lišky, Marka Daniela, Táni Dykové/Vilhelmové a Ani Geislerové.

Zmínit pochopitelně musíme i Bolka Polívku, Simonu Stašovou nebo Martina Hubu v rolích rodičů, kteří ke vzniklé krizi rozhodně taky budou chtít vcelku trefně něco říct. Tedy pokud nejsou zrovna opilí. K obsazení nutno podotknout ještě jednu věc. Z knihy Povolání režisér je dobře znát, že Bohdan Sláma k tvorbě Miloše Formana vzhlíží a že je rád, že se s ním mohl setkat a vyzpovídat ho. Oba mají rádi lidi, takže v něčem je jejich pohled na svět podobný. Nicméně jejich způsob práce se poněkud liší. U oscarového tvůrce prakticky nepoznáme, kdo je a kdo není neherec, kdežto v případě Štěstí to lze poměrně dobře odhadnout.

 

 

Pořád ale platí, že osobití tvůrci, kteří se neohlížejí doprava/doleva, a u kterých většinou už podle hrstky záběrů poznáte, že se jedná o jejich film, rozhodně zasluhují obdiv. Zvláště v současnosti. Opakuju, že Bohdan Sláma k nim nepochybně patří, ačkoli zrovínka oceňovaná Krajina ve stínu se v jeho filmografii jaksi vymyká. Tady rozjede nějakou tu potencionálně zajímavou vedlejší příběhovou linku, resp. potencionálně zajímavý twist (např. Dášino těhotenství), ovšem pak se k němu už nevrací. Tím nám vznikají drobné trhliny ve vyprávění, jaké nepotěší. Tím spíše, že se dočkáme takového závěru.

Štěstí totiž patří k té sortě filmů, které nekončí, nýbrž takzvaně přestávají. Tady nebylo nijak složité uhádnout, že nebude všechno doslovně řečeno. Současně se dá podotknout, že tento počin nemá právo mít takový název, tak jako kupříkladu Dějiny násilí. Každopádně po naskočení závěrečných titulků stejně vyprovokuje různé pocity a emoce, i když zřejmě zdaleka ne u všech. Takže nebude vzhledem k oné „přestávající“ skutečnosti od věci ocitovat Miloše Formana z této knihy: „Nejvíc ovlivní divákův dojem konec filmu. Koncem ho můžeš úplně rozladit, rozčílit. Říká si: Co to mělo znamenat? Film skončil, aniž nabídl nějaké východisko, aniž něco vyřešil. Když divák nemá zaručeno, že odejde z filmu s nějakou katarzí, tak do kina raději vůbec nepůjde. Ze zkušenosti vím, že můžeš na plátně klidně zabít lidí, kolik chceš, musíš ovšem divákovi umožnit projít na konci nějakou katarzí, pocitem, že to mělo nějaký smysl.“ Tohle přece stojí za zamyšlení.

FOTO: FDb.cz