Exkluzivní rozhovor: Kryštof Hádek

 

 

FDb: Už víc jak týden se hodně mluví o oscarovém incidentu mezi Willem Smithem a Chrisem Rockem. Jaký je tvůj názor?
Kryštof Hádek: Vtip Chrise Rocka mě nerozesmál a reakce Willa Smithe mně přišla přehnaná.  

FDb: Protože pocházím z Podkrkonoší, příběh Hanče a Vrbaty znám už od doby, kdy mně bylo šest nebo osm roků. Ale kdy ses o něm poprvé dozvěděl ty?
Kryštof Hádek: Taky jako malý kluk. Tenkrát jsem byl v Krkonoších na škole v přírodě nebo na nějakém lyžařském výcviku pro děti. A jeden večer tam přišel pán z horské služby a o tom příběhu nám vyprávěl. Od té době mě to provázelo. A když jsem pak soukromě jezdil do Krkonoš na výlety nebo na lyže, tak jsem jezdil kolem Vrbatovy boudy a kolem toho pomníku.

FDb: Kdyby za tebou přišel režisér s tím, že by chtěl, abys hrál Václava Vrbatu nebo Emericha Ratha, souhlasil bys?
Kryštof Hádek: Asi jo. Mně se tam líbí všechny postavy. Ale přišel s tím, abych hrál Hanče.

FDb: Je pravda, že zrovna v tomhle případě je to tak, že hrdina nebyl jenom jeden. A to nadšení pro ten sport taky měli všichni …
Kryštof Hádek: Právě. Já si myslím, že je to o celé té partě, o té době a o tom počasí. Ale je pravda, že ta Rathova linka mě dost baví.

FDb: Vzpomeneš si na svoji bezprostřední reakci, když jsi dočetl scénář Posledního závodu?
Kryštof Hádek: To si asi nevzpomenu, ale určitě si vzpomenu, že tam nebyl žádný osten pochybnosti. Od začátku jsem byl do toho projektu velký fanda.

FDb: Ve svojí kariéře jsi hrál už jak fiktivní, tak reálné postavy. Přistupuješ k té roli jinak, když se zakládá na reálném předobrazu?
Kryštof Hádek: Je to intuitivní. Když člověk hraje podle reálné předlohy, tak je to pro něj určitá osnova. Ale zároveň tam nebývá prostor pro různé srandy, protože život té postavy je daný. A životopisné filmy navíc většinou nebývají komedie. A naopak, když je ta postava smyšlená, tak ten prostor pro nějaké „výhybky“ bývá větší. Navíc je to předepsané od scenáristy ... Asi to úplně nerozlišuju.

 

 

FDb: Zároveň ses objevil v několika historických filmech. Například v Hlasu pro římského krále jsi hrál Karla IV., Krycí jméno Holec se zase odehrává v roce 1968, Tmavomodrý svět za druhé světové války. Zaujalo tě nějak výrazněji některé z těchto historických období? Třeba až natolik, že by sis o něm po natáčení začal sbírat další informace?
Kryštof Hádek: Na těch dobových filmech mě baví právě to, že se člověk může přesunout v čase. Třeba tady na Posledním závodu bylo úžasné, že si člověk mohl prožít skoro minutu po minutě průběh toho závodu. A navíc na reálných místech. Kdo to má? (smích) U Tmavomodrého světa nám zase nad hlavou létaly reálné spitfiry. To jsou věci, které člověk zažije jenom na natáčení.

FDb: Tmavomodrý svět je pro mě jeden z deseti nejlepších českých porevolučních filmů. Pro tebe to musel být po všech stránkách nezapomenutelný zážitek. Když třeba běží v televizi nebo teď na Netflixu, podíváš se na něj? Anebo to máš obecně tak, že se pak vlastně na sebe ve filmech nebo seriálech nerad díváš, zrovna jako brácha Matěj?
Kryštof Hádek: Občas to tak mám. Většinou musím mít nějaký časový odstup, abych se na ten film podíval. Zrovna u Tmavomodrého světa problém nemám, protože to už je tak dávno, že nemám pocit, že koukám na sebe.

FDb: Režisér a scenárista Tomáš Hodan se přes pravnuka Bohumila Hanče dostal přímo k Hančovým osobním deníkům. Měl jsi možnost do nich taky nahlédnout?
Kryštof Hádek: Tím, jak se na film sháněly finance, probíhala moje příprava dost dlouho. Ale vím, že Hanč si do nich přepisoval spíše různou poezii a že měl krásný rukopis. Takže to nebyl deník v pravém slova smyslu, že by si v nějak velké míře zapisoval svoje pocity. Nic ve stylu „Dneska jsem vyzdil metr zídky a utkal metr tkaniny.“ Spíše tam byly jeho oblíbené básně nebo úseky z literatury. Nebyl to žádný facebook. (smích)

FDb: Bohumil Hanč slíbil svojí manželce, že nechá závodění a zůstane s ní doma, protože byla podruhé těhotná a o první dítě přišli. Nakonec ale vyhrála jeho touha závodit a jeho nadšení pro lyžování. Bylo pro tebe složité tohle jeho rozhodnutí pochopit? Třeba i s ohledem na to, že jsi sám táta?
Kryštof Hádek: Já bych to asi se mnou neporovnával. Určitě ke svojí ženě měl hluboký vztah a miloval ji. Ale to jeho vlastenecké pnutí a láska k těm hřebenům v ten moment vyhrála.

FDb: Jak náročné bylo natáčení toho samotného závodu? Přeci jen ve filmu tahle sekvence vypadá, že o žádnou pohodu rozhodně nešlo. Na druhou stranu, ty jsi na lyže zvyklý a snad ses chodíval i v zimě otužovat ven do studené vody …
Kryštof Hádek: To jsme chodili všichni, abychom byli připravení. Určitě to bylo náročné, ale já vlastně nevím, jestli není víc náročné být deset hodin zavřený ve studiu, kde je horko od světel. Není náhodou lepší být na čerstvém vzduchu na hřebenech Krkonoš? I když je tam občas trochu zima?

FDb: Jaké bys teda řekl, že bylo z tvého pohledu nejnáročnější natáčení, jaké jsi kdy zažil?
Kryštof Hádek: Každé natáčení je něčím specifické. Tím, že je to moje práce, tak to tak ani nevnímám. Ale co se týče Posledního závodu, řekl bych, že byl fyzicky asi nejnáročnější.

 

 

FDb: Říkal jsi, že do Krkonoš jezdíš i soukromě. Zažil jsi tam někdy sám prudkou změnu počasí?
Kryštof Hádek: Zažili jsme. Z plánované trasy jsme se museli vrátit zpátky do chalupy. A jednou, když jsem jel sám, tak mně cestou došel cukr, protože jsem se zapomněl nasnídat. Nemohl jsem udělat krok, tak jsem od kolemjedoucího běžkaře vyžebral čokoládu, abych vůbec dojel do chalupy. (úsměv)

FDb: Od roku 1913 se tímhle silným příběhem Hanče a Vrbaty zabýval v podstatě akorát film Synové hor. Proč myslíš, že těch projektů nebylo víc?
Kryštof Hádek: Nevím. Zkrátka to téma muselo dozrát. A shodou okolností to dozrálo v Tomášovi Hodanovi. Prostě to přišlo teď a ne dříve. (smích)

FDb: Hypotetická otázka, zkoušel ses zamyslet nad tím, jak by to s Hančem bylo dál, kdyby ten závod přežil?
Kryštof Hádek: Těžko říct, co by s ním udělala ta turbulentní doba pozdějších let. Myslím, že by dělal instruktora, učil by lidi lyžovat. Možná, že by se mu narodilo druhé dítě. Asi by zažil i dvacátá léta po vzniku Československa, kdy nastal rozkvět republiky …

FDb: Ono bylo asi docela pravděpodobné, že by musel narukovat do první světové války, která začala v následujícím roce po tom závodu. Protože s Vrbatou se potkali už předtím na vojně v Sarajevu. A v té válce by se bohužel zase mohlo stát cokoli …
Kryštof Hádek: To je pravda, on by asi musel jít do války. Na to jsem zapomněl.

FDb: Mimochodem, Hančovi bylo tenkrát šestadvacet. Ty ho hraješ ve čtyřiceti a vypadá to naprosto uvěřitelně. Až jsem si vzpomněl na Leonarda DiCapria, kterému bylo skoro třicet, když natáčel Chyť mě, když to dokážeš, kde hraje šestnáctiletého kluka, a taky to vypadá autenticky …
Kryštof Hádek: No, já si myslím, že Hanč byl ve svých šestadvaceti v ledasčem serióznější, než jsem já teď, takže to tak úplně nemusí působit. (smích)

FDb: Bohumil Hanč byl původně zedník. Jak jsi na tom ty s manuálními pracemi?
Kryštof Hádek: Baví mě to. Někdy neznám ty technologie, ty postupy, což je zásadní. Ale levý nejsem. Když mně někdo ukáže, jak mám co dělat, tak to udělám.

 

 

FDb: Nemůžeme nezmínit Modeláře, kde hraješ postavu, která nemá problém říkat každému přesně to, co si myslí, přestože to někdy může být naprosto nevhodné. Potkal ses někdy ve skutečnosti s někým takovým?
Kryštof Hádek: Asi všichni máme kolem sebe lidi, kteří pro pravdu nejdou daleko a rádi říkají, co si doopravdy myslí. Takže takové jsem určitě potkal, ale nevzpomenu si teď na žádný konkrétní příklad.

FDb: Letos uplynulo deset roků od premiéry podle mě nedoceněného filmu Signál. Jak bys tenhle film přiblížil lidem, kteří ho ještě neviděli?
Kryštof Hádek: Myšlenka toho zasíťování signálem je vlastně furt aktuální. Tam se asi nic nezměnilo. A v tom filmu si na tom ti dva moulové snaží trochu přivydělat. (úsměv)

FDb: V jakých projektech tě budeme moct vidět příště?
Kryštof Hádek: Na podzim letošního roku bude mít premiéru film Honzy Prušinovského s názvem Grand Prix, pro který budeme v květnu dotáčet na Velké ceně Barcelony. A příští rok bude v České televizi čtyřdílná minisérie Volha v režii Honzy Pachla.

FOTO: Bontonfilm