Exkluzivní rozhovor: Tomáš Hodan

 

 

FDb: Protože pocházím z Podkrkonoší, příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty znám už od dětství. Ačkoli o Emerichu Rathovi se, bohužel celkem logicky, nikdo nezmiňoval ani po Sametové revoluci. Je pravda, že vy jste se o tomhle silném příběhu dozvěděl až z novinového článku při stém výročí závodu v roce 2013?
Tomáš Hodan: Jména Hanč a Vrbata jsem znal. Věděl jsem, že to byli dva lyžaři, kteří umrzli ve vánici, ale to bylo tak všechno. I proto mě ten zmiňovaný článek tak zaujal, neznal jsem podrobnosti a při jeho čtení (četli jsme si ho s kamarády nahlas) jsem ani nedutal. Hned mi bylo jasné, že je to skvělé drama.

FDb: Co se hraných filmů týče, za těch 109 roků vzniknul kromě Posledního závodu už jenom film Synové hor. Sám Emerich Rath v něm má malou roličku. Tu hlavní ztvárnil Josef Bek, přestože se na ni nejen podle mě úplně nehodil. Vnímáte to stejně?
Tomáš Hodan: Film Synové hor dnes působí trochu naivně, ale mezi fanoušky lyžování a hor stále žije. Až mě překvapilo, jak moc. Nutno ovšem podotknout, že v době svého vzniku, kdy se točili zejména budovatelské slátaniny plné mladých rozesmátých zemědělců, jejichž jedinou touhou je jet na brigádu, působilo drama z hor jako zjevení. A samotný závod je natočen skutečně působivě, dodnes při něm mrazí.

FDb: Svatava Hubeňáková, která ve filmu Synové hor hrála Slávku Hančovou, je stále živá a letos jí bude úctyhodných čtyřiadevadesát roků. Pokusili jste se ji kontaktovat?
Tomáš Hodan: Nepokusili. Konzultoval jsem scénář s historiky a lidmi z Krkonoš, bylo toho příliš. Ale v jednu chvíli jsem přemýšlel, že do filmu zakomponuji i natáčení Synů hor, protože mi ten film neustále všichni předhazovali a od natáčení Posledního závodu nás zrazovali. Nakonec k tomu nedošlo, ale kdyby ano, určitě bych se po pamětnících sháněl.

FDb: Vy sám jste se původně pro roli Slávky Hančové přikláněl spíše k Evě Josefíkové, která ovšem otěhotněla. Takže jste obsadil její kolegyni z filmu Fair Play Judit Bárdos, která je podle mě všestrannější herečka a roli v Posledním závodě zahrála skvěle. Přitom na začátku bylo adeptek několik. Podle čeho jste vybíral nejvhodnější představitelku?
Tomáš Hodan: Tohle je trochu nešťastné. Role se zkrátka občas přeobsazují, ale tady to z pochopitelných důvodů prosáklo na veřejnost. Mě to mrzí kvůli Judit, protože to někdo může vnímat tak, že ona byla „ta druhá“ a to rozhodně není pravda. Eva i Judit byli na castingu výborné a my se jen rozhodovali mezi dvěma rovnocennými variantami. Řekli jsme si, že s Judit se známe z předchozího filmu, takže prostě zkusíme spolupráci zas s někým dalším. To je vše. Judit to zahrála skvěle, máte pravdu.

FDb: S Judit Bárdos jste se znal už díky pohádce Čertí brko. V ní zazní oblíbená písnička Mám takovej pocit. Podílel jste se na jejím textu?
Tomáš Hodan: Nepodílel. Já jsem si chtěl zkusit něco otextovat, ale scénář jsme psali s Robertem Geislerem u našeho kamaráda na chalupě v Kytlicích. A já narozdíl od Roberta běhám, takže jsem odpoledne vyběhl, a když jsem pak šel za Robertem do hospody, tak on už měl všechny texty hotové. Nudil se tam sám, tak se zabavil. Všechny písničkové texty v Čertím brku jsou Robertovy.

FDb: V Čertím brku je peklo rozděleno na podpekla, takže funguje de facto jako policejní stanice, což je výborný nápad. Zároveň se taky řeší politika ... Jaká byla počáteční inspirace při psaní téhle pohádky?
Tomáš Hodan: Původně se pohádka jmenovala Horkou jehlou a v hlavní roli měla být ona horká jehla, která všechno rychle spíchne, ale nic to nevydrží. Takže vlastně narážka na konzum. Potom jsme více rozvíjeli motiv pekla a chtěli jsme, aby tady čerti fungovali jako vykonavatelé spravedlnosti, kteří trestají spravedlivě hříšníky. Tím se nám tam dostalo čertí brko, které se nedá ošálit a zapisuje spravedlivě. Posléze se nám do scénáře dostala i policejní hierarchie pekla.  

FDb: Jak velká je podle vás šance, že někdy vznikne Čertí brko 2?
Tomáš Hodan: Zaznamenal jsem, že pokračování pohádek bývají komerčně úspěšné, ale my jsme se o tom nikdy nebavili.

FDb: S režisérem Markem Najbrtem jste spolupracoval i na seriálu a filmu o oblíbeném politikovi Tondovi Blaníkovi. Jak vnímáte tu současnou snahu o superkorektnost?
Tomáš Hodan: Snažím se tyto trendy při práci moc nevnímat, protože by mě to omezovalo.  Například, když děláte humor, tak prostě nesmíte myslet na to, aby se náhodou někdo neurazil. Naopak. Dobrý humor někoho pobaví, někoho naštve. Komentáře pod Blaníkem byly nadšené, i nám tam lidi psali, že jsme lidské dno a patříme do kriminálu nebo na šibenici. Proto jsme si zpětně říkali, že je dobře, že Česká televize Tondu Blaníka odmítla. Nedokázali jsme si představit, jak bychom realizovali satirický pořad někde, kde se politici dožadují vyváženosti.

 

 

FDb: Zpátky k Poslednímu závodu. Pravnuk Bohumila Hanče vám půjčil deníky svého pradědy, do kterých ale zapisoval spíše básničky, než aby psal, co ten který den dělal. Byly to básničky, které vymýšlel sám, anebo byly přepsané z vypůjčených knih?
Tomáš Hodan: Byli opsané. Tenkrát byl vzácností i časopis a vlastenectví v té době byla hlavně práce. V tom je rozdíl oproti dnešku. Dneska se za vlastence prohlašují lidé, kteří sedí v hospodě, a když se ožerou, tak cestou domů rozkopou popelnici. Údajní vlastenci také neustále křičí, ať sem nikdo neleze, protože by to ohrozilo naší kulturu. Ale nic nenapíšou, nesloží báseň, nevyznačí turistickou cestu, nenazkouší ochotnické divadlo, ani česky moc neumí. A to jim v tom nikdo nebrání! 

FDb: Prozradil vám Aleš Hanč například nějakou málo známou příhodu ze života svého pradědy, kterou jste do scénáře pak zakomponoval?
Tomáš Hodan: To ne. On už znal svého pradědu také jen z vyprávění.

FDb: Pokud mám správné informace, zúčastnil jste se projekcí v některých městech v Krkonoších, včetně Jilemnice, kde je Bohumil Hanč pochovaný. Řekl byste, že tamní diváci a divačky film více prožívali?
Tomáš Hodan: Určitě! To byla zkouška ohněm, postavit se před krkonošské publikum. Musím ovšem říct, že film přijali za svůj. Na některé projekce přišli lidé v dobových kostýmech, s lyžemi i startovními čísly. V Hostinném předvedli i zpěv a scénku. To bylo až dojemné. Když něco děláte devět let, tak jste samozřejmě rád, že výsledek někoho potěší. 

FDb: Říkal jste, že bylo složitější Poslední závod zafinancovat. Je něco, co se právě kvůli rozpočtu nepodařilo realizovat? Například že jste musel vyškrtnout nějakou celou scénu?
Tomáš Hodan: Škrtal jsem hodně. Snažil jsem se film co nejvíce zlevnit. To je v naší kinematografii standard. Ale v jeden moment jsem se zasekl, protože už by ty zásahy byly značně necitlivé. Nakonec film vypadá opravdu tak, jak jsem chtěl. 

FDb: Vy sám hodně sportujete, dokonce běháte maraton. Chystáte se časem zkusit i triatlon?
Tomáš Hodan: O tom uvažuji už několik let. Ale problém, je že bych se musel naučit pořádně plavat a hodně trénovat. Jenže plavecké tréninky probíhají většinou brzy ráno a já mám problém se spaním a potažmo ranním vstáváním.  Třeba se to s věkem změní a k triatlonu se ještě dostanu.

FDb: Poslední závod má výbornou dobovou atmosféru a zároveň skvěle zobrazuje to nadšení v počátcích českého lyžování. Ta doba těsně před první světovou válkou je ve filmovém světě vlastně dost neokoukaná. Když jste studoval různé dobové materiály, natrefil jste na něco, co vás o té době zaujalo nebo překvapilo?
Tomáš Hodan: Především mě trochu překvapilo, že se o tom nedá moc zjistit. Respektive nějaké historické záznamy existují, ale dostat se do atmosféry doby na takzvané sousedské úrovni bylo složité. Česko-německé spory v Krkonoších byly, ale zároveň tam vedle sebe museli lidé nějak fungovat. Tohle je prostě svět, který jako autor musíte vytvořit, názory jsou různé. 

FDb: Ptal jsem se Kryštofa i Judit Bárdos, zeptám se vás taky na hypotetickou otázku. Jak myslíte, že by to s Bohumilem Hančem bylo dál, kdyby tenkrát přežil?
Tomáš Hodan: To záleží na tom, jestli by přežil první světovou válku, která vypukla rok po jeho smrti. Zřejmě by narukoval a posléze šel k legiím. Kdyby se vrátil, zřejmě by dětem v Krkonoších předával svůj lyžařský um. Sportovní celebritou by se ale nestal, na to ještě nebyla doba. 

FDb: A jaký myslíte, že by byl život Václava Vrbaty? Natrefil jsem na názory, že nebýt toho tragického závodu, jeho jméno bychom dost možná ani neznali. Přeci jen na rozdíl od kamaráda Hanče nebyl úspěšný lyžař …
Tomáš Hodan: Jsem přesvědčen, že bychom jeho jméno neznali. Respektive krkonošští patrioti by ho třeba znali jako zakladatele Sokola v Mříčné nebo tak něco. Stihl by zřejmě i další zásluhy, ale širší veřejnosti by byl neznámý. 

FDb: Nakolik je sekvence toho samotného posledního závodu dílem speciálních nebo vizuálních efektů a nakolik vám přímo vypomohlo počasí?
Tomáš Hodan: Speciální i vizuální efekty dnes umí divy, ale musíte na ně mít peníze. Už jsme na to narazili, že náš rozpočet byl velmi napnutý. Naše jediná šance byla odjet na místa, kde se závod odehrál a přizpůsobit se počasí, které na Krkonošských hřebenech panuje. A to jsme přesně udělali. Všichni si to skutečně odžili a z filmu je to znát. Počasí na hřebenech jsme vzali naplno do hry.

 

 

FDb: Krkonoše nejsou vysoké, ale přesto umí být dodnes hodně zrádné. Sám jsem na nich dvakrát zažil prudkou změnu počasí, kdy najednou nebylo téměř vidět na krok. Stalo se vám v Krkonoších, případně klidně i na jiných horách, něco podobného?
Tomáš Hodan: Nám se to stávalo na natáčení. Ale přesně tohle jsme potřebovali. Já se nejvíc bál, že by mohlo být hezky. Zní to divně, ale když jsme ráno vstali, vylezli před Labskou boudu a viděli mlhu, vítr a sníh, … Zkrátka počasí, ve kterém by normální lidé šli zpátky do postele a celý den nevylezli, tak my jsme měli radost, že nás čeká plodný natáčecí den.

FDb: Kvůli té zrádnosti nabízí Krkonoše bohužel více podobných příběhů, jako je tento z března 1913. Například nedaleko Mohyly Hanče a Vrbaty je pomník Jiřího Vrabce a Miloslava Machka, kteří také zahynuli při sněhové vánici v roce 1933. Zjišťoval jste si v rámci příprav více i o jejich příběhu?
Tomáš Hodan: Konkrétně o jejich příběhu ne, na hřebenech je spousta pomníků a spousta tragických příběhů. V jedné knížce o Krkonoších, kterých se během příprav dost přečetl, jsem třeba dohledal historku, že u Dívčích kamenů někdy koncem 19. století umrzla německá rodina na výletě. Bylo to na začátku června. Neuvěřitelné, co ty hory dokážou.

FDb: Je dost režisérů, kteří sami sebe obsazují alespoň do cameo rolí ve svých filmech. Přemýšlel jste, že byste se v Posledním závodě taky objevil před kamerou?
Tomáš Hodan: Já se tam objevil. Zejména kvůli maskérovi Lukášovi Královi, který mě strašně chtěl namaskovat a já mu to slíbil. Pořád jsme to odkládali, ale ke konci na to došlo. Natočil mi vlasy, upravil vousy. Jsem tam i s producenty Martinou Knoblochovou a Ondřejem Beránkem. Ale střihačka Anna Johnson Ryndová nás vystřihla. Nicméně když se někdo bude někdo pozorně dívat, tak nás tam najde. 

FDb: Každopádně v Posledním závodě má cameo olympijská vítězka Eva Samková. Byl váš nápad ji obsadit, anebo s ním přišel její přítel Marek Adamczyk, který hraje mladého Emericha Ratha?
Tomáš Hodan: To vzniklo nějak přirozeně, Eva se byla podívat na Labské boudě a tam jsme se domluvili, že když bude mít čas, tak si zahraje. Nakonec na ní vyšla rolička v padesátých letech, kde obdivuje lyžařské schopnosti Oldřicha Kaisera, což je starší verze Marka.  

FDb: Ve filmu se objevují významné postavy z počátků českého lyžování, tedy Josef Rössler-Ořovský (Jaroslav Plesl) a Jan Buchar (Vladimír Javorský), ale například ženu Emericha Ratha jste do scénáře nezakomponoval. Kvůli tomu, že by postav bylo hodně. Je nějaká další postava s reálným předobrazem, u které vás mrzelo, že jste ji musel vynechat?
Tomáš Hodan: Ne, já měl tolik postav, kterým se nedalo vyhnout, že mě rozhodně nemrzelo, že mi nějaká další chybí. To byla skutečně dřina, tolik postav a vztahů na jeden scénář.

FDb: Příběh Emericha Ratha by vydal na samostatný film. Hrál hokej, běhal, jezdil na kole nebo na kajaku. Vedle toho provozoval krámek s trampskými potřebami, ale taky skrýval za druhé světové války uprchlého žida. Podařilo se vám o této epizodě z jeho života najít podrobnější informace?
Tomáš Hodan: Ano. Historici Petr Koura s Kryštofem Zemanem bádali i v archivu a objevili policejní složky, na základě kterých šel Rath do vězení. Pro mě byla inspirující schůzka s panem Josefem Erlebachem z Jilemnice, který mi vyprávěl, jak se jako malý kluk potkal s Rathem na Luční boudě, když dělal topiče. Nedávno mi přišel dopis od pětaosmdesátileté paní z Ústí nad Orlicí, že se s Rathem také potkala jako studentka na lyžařském kurzu na Luční. Potajmu jim vyprávěl o svém životě, i tom, jak zachraňoval Hanče. S tím, že o tom nesmějí nikomu říct. Dále mi píše, že nikdy neviděla Syny hor, protože jim Rath tenkrát řekl, že tak to nebylo. Zašla si až na Poslední závod. Mělo to smysl. 

FDb: Oldřich Kaiser v Posledním závodu vypadá, že ho běhání po sněhu bos hodně bavilo. Můžete to potvrdit?
Tomáš Hodan: To můžu. Olda je známý tím, že se do věcí pouští po hlavě. My jsme byli připravení, že se dokážeme s kamerou v některých záběrech vyhnout jeho nohám, aby nemusel chodit pořád bos. Ale nějaký záběr jsme přeci jen potřebovali. Šel jsem za ním a poprosil ho, jestli by se párkrát proběhl bos po sněhu. Slíbil jsem mu, že to bude skutečně jen několikrát a pak už se z toho vylžeme. Ale Olda sundal boty a půl dne tam běhal bos. Stejně tak ve filmu dělá shyby, kliky a šlape na rotopedu. Všechno je to doopravdy. Je to frajer! 

 

 

FDb: V divadle Vosto5 je možné zhlédnout hru Slzy ošlehaných mužů, která rovněž vypráví příběh Hanče a Vrbaty. Počítám, že minimálně jedno představení jste si nenechal ujít …
Tomáš Hodan: Viděl jsem to představení dokonce vícekrát. S některými členy divadla jsem kamarád. Také se všichni, kdo v tomto představení hrají, ve filmu objeví.

FDb: Na kontě máte i několik dokumentů. Kdysi jste se podíval na Ukrajinu, do Afghánistánu, Sýrie nebo Angoly. Jaký byl nejsilnější zážitek nebo zážitky z cest po těhle netradičních destinacích?
Tomáš Hodan: Spoustu jsem toho zažil. Ostřelování základny v Afghánistánu. Velikonoční oslavy na Ukrajině. Kavkazskou svatbu v Ázerbajdžánu. V Africe jsem se ocitl na místě, kde nebyla pitná voda a několik dní jsem musel pít pouze Coca Colu a pivo. Celkově ten vojenský život na základnách ve válce mám v sobě stále. Na to, že jsem nikdy nechtěl být dokumentaristou, mi život nadělil opravdu bohatě a zpětně jsem za to vděčný. 

FDb: Režíroval jste také vynikající dokument Filmový dobrodruh Karel Zeman. Vedle trikového specialisty Borise Masníka se vám podařilo získat Tima Burtona a Terryho Gilliama. Jak?
Tomáš Hodan: Prostě jsme je oslovili a oni souhlasili. Věděli jsme, že spousta filmařů ze světa se k Zemanovu dílu hlásí a odkazuje. Jednali jsme i Michelem Gondrym a Wesem Andersonem, kteří také chtěli ve filmu vystoupit, ale z časových důvodů k tomu nedošlo. Od začátku byl cíl představit Karla Zemana jako filmaře světových parametrů. On byl paradoxně ve světě známější než u nás.   

FDb: Lákalo by vás natočit profilový dokument i o nějaké jiné významné osobnosti?
Tomáš Hodan: Mě dokumenty obecně příliš nelákají. Ale kdyby přišla nějaká nabídka, určitě bych ji zvážil.

FDb: Říkal jste, že pracujete nebo máte v plánu napsat scénář k filmu, který se odehrává v padesátých letech. Můžete o tomhle projektu prozradit ještě něco víc?
Tomáš Hodan: Je to film, kde jsem spojil kolektivizaci zemědělství a zestátnění Barrandova. Chtěl bych se na tu dobu podívat novým pohledem, pracovat s poetikou westernu a akčního filmu. Hlavní postava má být žena, která vezme zbraň do ruky. A z toho všeho, co jsem vám teď řekl, je jasné, že do toho zatím nikdo nechce jít. Je to příliš jiné.

FDb: Pracujete v současnosti ještě na nějakém jiném projektu?
Tomáš Hodan: Pracuji na projektu, který se pracovně jmenuje Splatit dluhy. Během natáčení a dodělávání Posledního závodu jsem neměl čas vydělávat peníze, takže to teď musím dohnat. Píšu jeden seriál na zakázku, který mě ovšem dost baví. A snažím se prosadit nějaké věci na VOYO, což je v současnosti jedno z mála míst, kde mají prý zájem o původní náměty. Uvidíme.

FOTO: Bontonfilm, Nikolas Tusl, Naďa Rehová