Minirecenze: 6 filmů Febiofestu (2022)

Filmy jsou tradičně seřazené k nejpovedenějšímu.

HOVORY O POČASÍ

 

Clara pochází ze své vsi ve východním Německu, avšak dost možná to jako jediná někam dotáhla. V Berlíně přednáší na univerzitě o věcech, jejichž vysokou intelektuální úroveň nemůže nikdo zpochybnit. I mimo školu se intimně stýká s jedním ze svých studentů. Tak trochu zanedbává svoji dospívající dceru. Pobyt ve městě jest ovšem v rámci tohoto počinu spíše jenom takovým nutným zlem. Jakmile s Clarou vyzvedneme dceru a zajedeme za matkou/babičkou na vesnici, linka se vykrystalizuje a s ní dostaneme i ucelenější pohled na hlavní hrdinku. Svou výraznou úlohu v tom zřejmě sehrála úsměvná důchodcovská „Ein Kessel Buntes“ oslavička.
Za největší nedostatek Hovorů o počasí (tedy kromě toho, že o počasí se tady mluví jen v jedné scéně), bude ta zvláštně beztvará atmosféra. Největším plusem naopak scéna, kde se v hospodě setká Clara s hostinským, se kterým evidentně měla kdysi pletky. Jen tak mezi řečí zmíní, že by se jí docela líbilo, kdyby ji – ač ženatý otec od rodiny – znovu povalil na kulečníkovém stole. A my můžeme jen s napětím sledovat, jestli se tak doopravdy stane. Tohle je vlastně jediný moment, kdy se podařilo vytvořit působivou atmosféru. Anne Schäfer se postarala o to, abychom si průběžně pokládali o její postavě otázky, které se patrně nikdy netýkaly témat, jako jsou zodpovědnost a dospělost. Přesto Hovory o počasí zanechávají více než dobrý dojem.

HODNOCENÍ: 7/10

ZÁPAD SLUNCE

 

 

Pan Neil Bennett je na dovolené v Mexiku. Nejprve to vypadá, že je s ním jeho žena Alice a jejich dvě děti, ale později se ukáže, že jde o ségru a synovce s neteří. To znamená, že svůdné Mexičance Berenice (Iazua Larios - Nebeský květ z Apocalypta) nelhal. Jenže než si s ní začne, dojde k neveselé události, která vyžaduje pohodový pobyt v zemi Aztéků a Mayů ukončit. Jemu se však řešit rodinné záložitosti vůbec nechce, a tak si vymyslí, že zapomněl pas a přestěhuje se do jiného hotelu. Takového, před kterým se nachází pláž, na které vám voda při přílivu zaplaví nohy po kotníky a na které klidně může dojít k vraždě. Opodál na silnici zase hrozí únos ozbrojenými „bandity“. Mnoho z nich už je zavřených ve vězeňské cele, kam se taky podíváme …
Západ slunce pravdivě ukazuje poměry v současném Mexiku, přičemž režisér/scenárista Michel Franco servíruje řadu scén se specifickou atmosférou. Charlotte Gainsbourg se sice po úvodu objevuje pouze příležitostně, ale Tim Roth si stejně vystačí sám. Nebo s Iazuou Larios, u které si nemůžeme být jistí, o co jí doopravdy jde. Jeho apatické, znuděné chování zprvu působí, že souvisí s tím, že spolu se ségrou zdědili prosperující firmu, která se zabývá chovem prasat. Takže si může dovolit všechno, co chce. Později bude důvod jeho chování vysvětlen, čímž se dění stočí úplně nešťastným směrem, což opravdu, opravdu zamrzí. Jinak by se Západ slunce nepochybně zařadil na roveň jiných dvou precizních mexických bijáků, jaké byly na Febiofestu k vidění v roce 2016, totiž El Jeremías a Tenká žlutá linie. Kvůli tomuto v podrazu na diváky však nechal vzpomenout na méně povedené mexické drama Kup mi pistoli.

HODNOCENÍ: 7/10

SPRAVEDLNOST BUNNY KINGOVÉ

 

Titulní hrdince se zrovna nevede úplně dobře. Na ulici myje okna aut a je ráda, když jí systém dovolí setkat se se svými malými dětmi. Není totiž jisté, jestli to nebyla právě ona, kdo v nějakém afektu přivodil dcerce těžká zranění. Teď jí slíbila, že společně oslaví její narozeniny. Situace se po určitých peripetiích, zahrnujících její vychytralost, resp. zoufalost, docela zamotá. S téměř dospělou neteří vyrazí na cca osmdesátikilometrovou štreku, aby splnila slib. Ve svém odhodlání neváhá překročit hranice toho, co je ještě legální. A to se jí může krutě vymstít, přesto není v oblasti porušování zákona žádnou profesionálkou.
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Bunny a Tonya nejsou Thelma a Louisa, byť jejich představitelky jsou neméně pozoruhodné. Essie Davis jsme viěli nedováno v Nitramovi, kde se jí podařilo vzbudit divácké sympatie u postavy, s jakou bychom se za normálních okolností kamarádit nechtěli. Pro Bunny bychom měli mít větší pochopení. Jenže způsob, jakým si vynucuje svoje požadavky, budou schvalovat snad jenom matky, jaké se ocitly v podobné situaci. Navíc tedy nemůžeme s určitostí říct, že své dceři neublížila a teď ji trápí výčitky svědomí. Thomasin McKenzie má v současnoti ve světě hvězdnější status než její starší kolegyně, ale tady rozhodně netouží po tom si uzurpovat pozornost. Předvedla další kvalitní herecký výkon a potvrdila správnou intuici při výběru rolí (jedinou kaňkou v její kariéře zůstává Čas). Spravedlnost Bunny Kingové vyvrcholí vskutku napínavou sekvencí ze sociálky, jaká pomohla a celkové skóre o něco vylepšit.

HODNOCENÍ: 8/10

PRÁZDNINY (neplést s komedií Prázdniny)

 

Saša je sexy, ale blondýna. Navíc se pohybuje ve společnosti nesprávných lidí, což pro ženu jako je ona může být nebezpečné. Však už za svoje přehmaty opakovaně dostala facku. To je do značné míry dáno tím, že její přítel Michael si hraje na velkého gangstera a přítom jde víceméně o nýmanda, který si na holky troufne, ale kdyby mělo dojít na konfrontaci s jiným, opravdickým gangsterem, velmi pravděpodobně by se raději běžel schovat. Chvíli to vypadá, že by se Saša mohla tady na dovolené u Středozemního moře z nepříjemné situace dostat díky novému kamarádovi, co si užívá svobodu na svojí loďce. Právě tam se vrátí po setkání s namistrovaným Michaelem. Saša přijde za ním, jenže už jí nebaví, když se k ní všichni chovají nehezky …
Přetože v Prázdninách zažijeme více velice zajímavých scén, v paměti mnohých asi uvízne hlavně ta, ve které dojde na znásilnění hlavní hrdinky. A to pro její nekompromisní explicitnost, jaká se v nepornografických počinech jen tak nevidí. Stejně jako celý film je skvěle zrežírovaná, až se nechce věřit tomu, že Isabella Eklöf předtím žádný celovečerák nenatočila. Už aby se pustila do dalšího, ideálně znovu s Victorií Carmen Sonne, na kterou nejenže se dobře dívá, ale zároveň jde o výbornou, byť u nás zatím nepříliš známou herečku. Jenom se nabízí otázka, jestli nepůjde o jednu z těch, které skvěle zvládají jeden charakter. V tomto případě tedy lehce naivní a nepříliš bystrou krásku, jakou by zřejmě nejen všichni chlapi chtěli dostat do pelechu a jaká si často neuvědomuje možné důsledky svých rozhodnutí.

HODNOCENÍ: 8/10

DOBRÝ ŠÉF (neplést s otřesným Dokonalým šéfem)

 

Zatímco vidět Západ slunce pro mě bylo povinností vzhledem k mojí zálibě v Mexiku, u Dobrého šéfa nešlo o účast Javiera Bardema, nýbrž o jméno režiséra. Fernando León de Aranoa se totiž podepsal pod Perfektní den, což je jeden z mých TOP 10 nejoblíbenějších filmů. Navíc i Escobar a Princezny mají taky hodně co do sebe. A tady opět dokazuje, jak skvěle má zvládnutou technickou stránku. Co se příběhu týče, tentokrát sledujeme majitele továrny na výrobu vah, který chce, aby všechno bylo naprosto v pořádku, jelikož se blíží termín příjezdu důležité komise. Jenže někteří zaměstnanci mají problémy, které by mohly ohrozit dobré jméno podniku. Jeden řeší synka, který se chytnul pochybné bandy. Dalšího podvádí manželka, což logicky nemá dobrý vliv na jeho psychiku. Další byl propuštěn a teď táboří u vjezdu do areálu a dožaduje se toho, aby byl opětovně přijat. Neváhá k tomu využít rýmujících se sloganů, svých vlastních „zubožených“ dětí a na svou stranu už přetáhnul snad i vrátného!
Jinak spořádanému člověku, jakým pan Blanco bezesporu je, dokáže pořádně zamotat hlavu i přitažlivá mladá stážistka (Almudena Amor). Dobrý šéf vlastně nevyžaduje nějak jó velký rozpočet. Tak by se jistě nikdo nezlobil, kdyby podobný biják vzniknul taky u nás. Ačkoli patří spíše k těm, které musí po zhlédnutí několik dnů dozrát. I když ti, kdož rozhodují o předávání španělských Českých lvů, tedy cen Goya (kdysi jednu získal i Miroslav Táborský), měli jasno zjevně hned – filmu jich právem přiřkli šest! Ke všem postavám si prakticky okamžitě vytvoříme nějaký vztah, resp. si o nich uděláme nějaký úsudek, přičemž budeme rádi za tu jejich rozličnost. Díky ní se zdaleka ne pokaždé pohybujeme v komediální rovině. Zamrzí, že závěr jest zbytečně uspěchaný. To na jednu stranu naruší plynulost vyprávění, ale na tu druhou si, snad až na jednu výjimku, můžeme elipsy v pohodě domyslet sami. Každopádně několik minutek navíc bychom ve společnosti těchto postav určitě zvládli. Inu, jak se říká, někdy holt musíte váze pomoct, aby vážila správně.

HODNOCENÍ: 8/10

MÉDIUM

 

 

Isan je severovýchodní provincie Thajska. Na jedno obydlené místo u řeky se snáší mlha a déšť. Sem přijíždí filmový štáb natočit dokument o šamance Nim (), do které vstoupila hodná bohyně Ba Yan. V rodině bylo zvykem, že se ženy stávají médiem. Jenže Nimina sestra Noi () v tradici pokračovat nechtěla, stejně tak její moderní dcera Mink (). Právě ona začne brzy vykazovat známky divného chování. Možná za něj může bolest, která ji občas přemáhá. Ačkoli kamery v náborovém centru, kde pracuje, ukazují něco jiného. Ledacos začíná nasvědčovat tomu, že ji posednul zlý démon. Toho bude zapotřebí vyhnat speciálním rituálem …
Třebaže synopse může znít povědomě, je třeba si uvědomit, že tohle není hollywoodský horor. Postaral se o něj Bamjong Pisanthanakun, jehož Clonu v Továrně na sny zremakovali. Tvůrce, jenž je mimo jiné zodpovědný za komerčně nejúspěšnější thajský snímek všech dob, ve své tvorbě (Smrtící spojení nevyjímaje) nešetří nečekanými twisty. Klidně jej můžeme označit za revizionistu, což dokazuje i v této podívané. Mnohými horory už spíše opotřebovaný Found Footage formát upgradeoval, ačkoli referencím na Paranormal Activity nebo Záhadu Blair Witch se vyhnout zřejmě ani nedá. V Médiu nechybí čůrání na stole, požírání kameramana, nemalá dávka pověrčivosti, ba ani odhalená ženská prsa, což v počinech z jihovýchodní Asie věru není zvykem. Na rozdíl od většiny současných hororů, postavy v tomto se chovají iracionálně pouze během čekání na vymítací obřad. Nejzvláštěnější věc na Médiu představuje skutečnost, že vlastně nikdy pořádně neděsí, přestože z technického i režijního úhlu pohledu jest precizní, neboť sází jak na fyzický, tak na psychologický aspekt. Proč ale nesedíme zaražení do sedačky a hrůzou si neokusujeme nehty? To je veliká záhada, kterou se patrně podaří rozlousknout až při opětovném zhlédnutí.

HODNOCENÍ: 9/10

Letošní Febiofest tedy znovu nabídnul vynikající tituly, přestože probíhal pouze po dobu sedmi dnů. Tak snad se za rok dočkáme obvyklých devíti. Příznivci a příznivkyně hororů budou doufat, že Thajsko bude mít zase svého zástupce, jelikož tamní tvůrci se toho prostě nebojí. Dodejme, že vítězem tohoto devětadvacátého ročníku a držitelem Amnesty International Febiofest Award 2022 se stal debut Jsi jako já od režisérky Diny Amer. Zvláštní uznání poroty, kterou tvořili Isabella Eklöf, režisérka Emer Reynolds a Olmo Omerzu, připadlo projektu Kanibalové. Mezi komediemi uspěla ta s názvem Je to jen úlet, miláčku. Čerstvými držiteli ceny Kristián se stali ukrajinský filmař (v době konání festivalu bojující za svou vlast) Oleh Sencov, a také Karel Roden, jehož pochopitelně netřeba představovat. Po pražské části tradičně následovaly regionální ozvěny, tentokráte ve městech Děčín, Otrokovice, Valašské Meziříčí a Ostrava. Už teď se těšíme na jubilejní třicátou přehlídku!

FOTO: febiofest.cz, cinema.de