Recenze: Ennio

 

 

A to i přesto, že není kompletní. Jenže vtěsnejte šedesátiletou kariéru do 150 minut. Kór když se to v ní hemží tolika nádhernými skladbami, které fungují nejen v rámci daného filmu, ale v pohodě se dají poslouchat samostatně. Dokonce i při psaní této recenze. A dokonce i tehdy, kdy je jinak vaším nejoblíbenějším žánrem metal. Co o spaghetti westernech – jenom soundtracku k Tenkrát na západě by se dala věnovat celá uvedená stopáž a není nejmenších pochybností o tom, že by šlo o fascinující podívanou. Právě takovou musely být i Maestrovy živé koncerty a mě hodně mrzí, že jsem žádný nestihnul, přestože do Prahy jezdil opakovaně a rád.

O Enniovi Morriconem vyšla tato kniha, jejíž největší předností je skutečnost, že její autor Jan Šmíd je jeho obrovským fanouškem. V případě publikace nazvané Chyť ten zvuk zpovídal legendárního skladatele jeho vlastní student. Spotřeboval na to skoro 700 stran, nicméně přesto jsme se toho mnoho zajímavého nedozvěděli. Teď ovšem přichází dokument, který režíroval Giuseppe Tornatore, jenž s římským rodákem spolupracoval s výjimkou debutu Profesor na všech svých počinech. To znamená, že je pravděpodobné, že díky přátelství byl jeho slavný krajan otevřenější a sdílnější.

 

foto z filmu Tenkrát na západě

Tenhle projekt začal dávat dohromady už někdy v roce 2014, takže nám Mistr řekne spoustu věcí sám. Před kameru se jinak podařilo dostat řadu známých osobností, včetně Clinta Eastwooda, Daria Argenta, Johna Williamse, Hanse Zimmera, Rolanda Joffého, Bernarda Bertolucciho, Olivera Stonea (historka s Tomem a Jerrym v souvislosti s thrillerem U-Turn je legrační), Enza G. Castellariho, Gilla Pontecorva, Marca Bellocchia, Eddu Dell’Orso, Joan Baez, Raffaellu Leone, jejíž otec Sergio promluví v archivních záběrech, kdežto plachý Terrence Malick, s nímž se Ennio Morricone na Nebeských dnech hodně spřátelil, před kamerou nevystoupí. Na rozdíl od Quentina Tarantina, u něhož se nelze zbavit dojmu, že byl zpovídán v pražském studiu Ve Smečkách, když dohlížel na nahrávání hudby pro svojí podívanou nazvanou Osm hrozných, díky nimž se „v civilu“ vášnivý šachista vrátil k žánru, který jej nejvíce proslavil.

Teprve za tento western si v roce 2016 odnesl svého prvního Oscara (nepočítáme-li toho čestného z roku 2006). Také se to tady hodně řeší a David Puttnam se za to dokonce omluví, protože Ennio Morricone ho měl dostat už dávno. Lépe řečeno jich měl mít na kontě minimálně dvacet, neboť záhy poté, co začal pracovat na filmech, přesáhnul obvyklé představy o filmové hudbě. Jedná se vlastně o podobnou nehoráznost jako v případě Al Pacina mezi herci. Nebál se experimentovat (viz založení Gruppo di Improvvisazione Nuova Consonanza nebo pozdější využívání plechovek, psacího stroje, kádí s vodou, případně kojotího vytí), což chce Tornatore také vyzdvihnout. Zvláštní, že ze společných snímků padne zmínka pouze o Legendě o 1900 a o nejcennější soškou oceněném dramatu Bio Ráj, který přitom Maestro původně dělat ani nechtěl.

 

 

Maléna zůstane opomenuta, stejně jako Chi Mai z Profesionála nebo hlavní motiv z kultovní věci od Johna Carpentera. Tradičně si nelze postěžovat, že spolupráce s Leonem je privilegována, zatímco práce pro klasika Sergia Corbucciho upozaděna. Řeč bude pouze o Velkém tichu. Přitom hudební doprovody ke Křivákům, Vamos a matar, compañeros!, Co my máme společného s revolucí?, Navajo Joe nebo Žoldnéřovi rovněž neměly setrvat někde stranou. No‚ ‚doprovody‘ nebude to nejvhodnější slovo, protože hudba Ennia Morriconeho fakticky často tvoří spíše samostatnou postavu a dokonce v některých případech udávala tempo samotnému bijáku.

Ennio je film, který místy opravdu fascinuje pomalu až nadpřirozenou tvořivostí, jakou byl titulní skladatel obdařen. Nepřekvapivě se začala projevovat velmi brzy, ještě před dokončením studií, kde byl jeho učitelem Goffredo Petrassi, jenž vnímal skládání pro film jako podřadnou činnost, takže jej v současnosti mimo Apeninský poloostrov zná málokdo. Do širokého povědomí vešel i díky skladbě Se telefonando. A tak není divu, že se už v roce 1969 podílel na jednadvaceti počinech, které zamířily do kin! Celkově má na kontě přes 500 kreditů, včetně méně známých titulů, mezi kterými se možná stále skrývají většinově neobjevené hudební klenoty. Není divu, že je od určité doby všechny přehrával manželce Marii, jelikož sám by coby autor nebyl objektivní. Získal řadu obdivovatelů a napodobovatelů. Přitom pro stříbrné plátno chtěl prapůvodně skládat jen do roku 1970. Nakonec to dopadlo tak, že jej mnozí považují za vynálezce filmové hudby, který „sloučil prózu s poezií“. Quentin Tarantino, když za něj přebíral Zlatý glóbus, se nebál Ennia Morriconeho dát na roveň Mozarta, Beethovena či Schuberta. Sám vyznamenaný podotknul, že tohle jeho prohlášení dostane své opodstatnění až za 200 roků. Ale to by bylo, aby budoucí generace neznaly jeho nadčasovou tvorbu i v tom 23. století!!!

FOTO: kinolucerna.cz, ceskatelevize.cz