Rozhovor: Jana Plodková … část PRVNÍ

 

 

FDb: Který z předchozích filmů Ireny Pavláskové se vám nejvíc líbí?
Jana Plodková: Čas sluhů.

Po přečtení scénáře k Vánočnímu příběhu jste si k postavě Marcely, kterou ve filmu hrajete, přidala nějaké další vrstvy. O jaké konkrétně šlo?
Když mi Irena nabídla tuto roli a scénář jsem si přečetla, Marcela na mě působila jako nepříjemná ženská, která nedbá svého okolí a ve své zaujatosti si užívá s milencem. Ta černobílou mě nijak neoslovovala, navíc si myslím, že to takhle v životě nechodí. Dokážu si představit, že ženská, která žije s takovým typem muže, který na ni absolutně nemá čas a dává přednost práci, že najednou potká kluka, do kterého se zamiluje, je do něj úplně zblblá a vůbec jí nedochází důsledky, jaké by takový vztah mohl mít. A i tím, že se jedná o žánr vánoční romantické komedie, o to víc jsem hledala zábavné možnosti v její zamilovanosti, která z ní spíš učinila trdlo. A velmi mě Irena překvapila v tom, jak na moje výtky či nápady reagovala a byla otevřená všem možným změnám.
Dokonce jsme ještě přimyslely, jak na chatě Marcela vychází ven a jde je (svého mladého milence Jakuba a chůvu svých dětí Romanu – pozn. aut.) hledat…. Kam zmizeli? Kde jsou? Jsou někde zapadlí? A ona to nevezme po silnici, ale štráduje si to sněhem. Irena je skvělá v tom, že mi v ničem nebránila, naopak ještě podporovala (smích). A kdyby tehdy řekla ne, že tu roli chce hrát tak, jak byla napsaná ve scénáři, tak to bych asi nevzala. Ale takhle se otevřely dveře společné tvůrčí práci a ty už jsem zavřít nechtěla.

Nakolik jste ve sněhu opravdu padala vy?
Z kopečku padala kaskadérka, protože se báli, abych si něco neudělala. Irena potřebovala takový ten pád, jak při něm vyletí nohy a dopadne se z výšky na zem. Ve filmu to nakonec možná není tolik vidět.

Myslíte, že Marcelin manžel prokouknul nevěru hned v bytě, anebo mu to došlo, až když na chatě chtěla s Jakubem odjet pro to červené víno?
Tak to by vám asi nejlépe řekl Hynek Čermák, jaké měla jeho postava myšlenkové pochody. Ale kloním se víc k variante chata, podivné chování jeho manželky a poslední kapka červené víno.

Trochu odbočíme a vrátíme se k filmu Bábovky, kde vaši postavu nutí Marek Taclík k prostituci. Je tam scéna, kdy společně jdete na Vltavu na šlapadla a vy řeknete repliku: „Já nechci šlapat.“ Je pravda, že nebyla ve scénáři a že jste si ji vymyslela sama?
Ano. Jak jsem přišla na plac a viděla jsem tam šlapadla, napadlo mě to. Jistá jsem si nebyla a radši se Rudy (režiséra Rudolfa Havlíka – pozn. aut.) zeptala. A on souhlasil. V tu chvíli jsem ovšem netušila, že ta replika tolik zarezonuje.

Vybavujete si ještě nějaký jiný film, kde jste si takhle přimyslela vlastní repliku?
To už si asi nevybavím. Pro mě to vlastně není podstatné. Mám ráda, když se tvoří. Teď jsme třeba točily s Jitkou Rudolfovou také takovou romantickou komedii. A jak už se spolu dobře známe, tak to z nás texty padaly jedna radost.

V Bábovkách je taky pěkná scéna, ve které se pohybujete na římse vysoko nad zemí. Řekla byste, že šlo o nejakčnější scénu, jakou jste kdy hrála?
Tak samozřejmě proběhla velkolepá příprava na ten pád. S kaskadérem jsme se potkali v tělocvičně, kde jsme skákali do molitanu. Nejdříve z metru, pak ze dvou, pak ze tří … A když mě kaskadér viděl, že skáču ze tří metrů a zacpávám si nos, jako když skáču do vody, tak říkal, že tohle nezvládnu. (smích) Tak to byla moje velká příprava na tuhle scénu. Ruda říkal, že samozřejmě budeme kurtované, ale když člověk najednou vyleze v šestém patře na římsu, a já navíc měla vysoké štekle, tak jsem si myslela, že to nedám. Nebylo to nic příjemného, přestože jsem vyrostla v sedmém patře a na výšku jsem zvyklá. Byly jsme kurtované ze shora a z pokoje, do kterého když jsem se podívala a viděla, jak tam kaskadéři stojí a mají tam lano na volno, tak jsem říkala: „Hele kluci, držte nás.“ Samozřejmě nás jistili, jen to berou levou zadní. Několikrát jsme to sjeli, pak nás na chvíli dali dovnitř, a pak zas. A nakonec přišel ten pád do zelené, vzduchem nafouknuté duchny. To bylo víc, jak tři metry, než jsme zkoušeli v tělocvičně. Ale daly jsme to. Člověk to nakonec vždycky nějak dá.

Když se podíváme na celou tu dlouhou řadu režisérů a režisérek, se kterými jste během vaší kariéry pracovala, komu byste řekla, že se nejvíce podobá styl Ireny Pavláskové?
To nedokážu říct. Irena je jako režisérka jedinečná, stejně jako každý režisér je. Liší se v tom, do jaké míry dokáže ošéfovat celý plac, jak pracuje s herci, s kamerou, se vším.

 

 

Vánoční příběh se natáčel za těch přísných koronavirových opatření. Zdá se mně to, nebo byste řekla, že jste během pandemie, možná paradoxně, měla ještě víc práce, než třeba těsně před ní?
Pandemie paradoxně přinesla filmařům jedinečnou možnost točit a obsadit herce, aniž by měli závazky. Protože většinou je to fakt problém, dát nás dohromady, když má každý v divadle několik představení. Takže covid přinesl producentům volnou ruku. Proto jsme se tehdy sebrali a jeli jsme s Radkem Bajgarem točit Kurz manželské touhy na Vysočinu do Svaté Kateřiny. Tam jsme mohli být měsíc.
Vánoční příběh byl začátkem roku 2021, první týden v lednu. Dojeli jsme do hor, kde jsme natočili poměrnou část našeho mikropříběhu. Tam byl jenom sníh, my, štáb a majitelé chaloupky, takže jsme tam opatření úplně nepociťovali.

Je pravda, že ono známé heslo „Moje rouška chrání tebe“ pochází od vás?
Ano, to jsem vymyslela já. Lidi to začali sdílet z mého Instagramu a chytly se toho agentury, což je v pořádku. Nelpím na tom, že se jedná o moje logo.

Během pandemie vás bylo možné vidět třeba i na billboardech Českého rozhlasu Vltava. Teď v listopadu a v prosinci vás můžeme vidět na plakátech k akci pro seniory. O co konkrétně se jedná?
To je pro Breakfaststory. Spolu s Jirkou Lábusem, Pepou Trojanem a Jitkou Schneiderovou jsme se staly patrony této charitativní předvánoční akce. Každý z nás představoval jeden balíček plný dárků, který si lidé mohli zakoupit. A tím, že ho zakoupili, pořídili ten samy seniorovi, který vánoční svátky tráví sám.

 

 

Zpátky k Vánočnímu příběhu. Bavil vás víc byt v Modřanech nebo chalupa v Jizerských horách?
Chalupa v Jizerkách. (úsměv) Když jsem měla volno, tak jsem vzala sáňky a šla jsem sáňkovat. To v Praze jen tak neudělám.

Na té chalupě napadnul potřebný sníh šťastně až den před natáčením. Vybavujete si naopak nějaké natáčení, kde jedna překážka střídala druhou?
Ne. Někdy se třeba stane, že jedna scéna se točí na začátku natáčení, kdy je slunečný den, a pak se musí dotočit jindy, protože se to ten den nestihlo a najednou je mlha. To jsou věci, se kterými se režiséři vždycky musí popasovat. Ale nějaké extrémní překážky jsem nezažila. Vždycky to nějak jde.

Jiřina Bohdalová říkala, že pro ni bylo nejnáročnější mluvit ve Vánočním příběhu francouzsky. Co byste řekla, že bylo nejnáročnější pro vás?
Na tomto filmu jsem žádnou velkou výzvu neměla. I tím, že jsem tam měla kaskadérku na pád.

Vánoční příběh má vynikající obsazení, ve kterém najdeme samé výborné české herce a herečky. Nemrzí vás, že jste si s některými v tom filmu nezahrála?
Nemrzí, protože to, co mně bylo nabídnuto, to jsem přijala. A vlastně je hezké už jen být s těmi lidmi na plakátu. (úsměv)

Další z filmů, na kterých jste pracovala během pandemie, byl Gump – Pes, který naučil lidi žít. V tom filmu jste hodně potetovaná. Dovedete si představit, že byste se takhle nechala i normálně?
V žádném případě! Zaprvé, mám strach z jehel, takže bych si ani tečku nenechala vytetovat. A zadruhé, je to nepříjemné. Já nenosím ani šperky, protože je na těle vlastně nesnesu. Že by to měla být součást mého každodenního života, tak to vůbec ne. Tohle byly nálepky, ale i tak jsem z toho byla neklidná. (smích)

V tom případě netrvalo dlouho to tetování takhle namaskovat …
Ne. Měla jsem to jenom po dobu natáčení. Když se to odmylo, tak mi to znova obtiskli ... 

 

 

Častokrát právě slýcháme, zvláště u hollywoodských herců a hereček, že namaskování trvalo třeba tři čtyři hodiny. U které z vašich postav to trvalo nejdýl? U Lichoradky v Hodinářově učni?
Ne, tam jsem byla za půl hodiny namaskovaná. To Jirka Vyorálek, jak hrál toho chlupatého, zarostlého muže, byl v maskérně asi čtyři hodiny, protože mu maskérka lepila jeden chlup po druhém. To byla puntičkářská práce. A pak tam další dvě hodiny seděl, aby mu to sundala. Ten si opravdu užil. Já jsem nikdy nebyla v maskérně takhle dlouho. Když jsme točili Protektora, tam jsem byla přes hodinu. Ale nic tak extrémního, abych tam trávila tolik času, jsem nedělala.

A na jakém projektu jste měla nejmíň pohodlný kostým?
Hm, musím říct, ze žádný kostým mě zatím příliš neomezoval. Vzpomínám si na kostým ze seriálu Kosmo, kdy díky bujnému poprsí jsem se musela učit prostorovému vnímání. Narážela jsem do futer a během obědové pauzy jsem ho raději odkládala, aby jídlo neskončilo na něm.

Předehrával vám F. A. Brabec na Gumpovi vaši hereckou akci?
Ani ne, herecky ne. Prostorově, to jo, ale jinak ne. Možná jsem to nebrala tak, že by mně předehrával. Na Gumpovi měl štáb složený ze studentů, kteří se učili, jak to chodí. Takže to nebyl klasický štáb a fungovalo to trochu jinak.

Jestli se nepletu, vy přitom máte jinak radši kočky než psy. Máte jich víc?
Máme dva kocoury. A není to tím, že bych je mela radši, spíš to bylo praktické rozhodnuti. Naše pracovní vytížení nám nedovolilo mít doma psa. Kocouři přece jen nemají problém být pres den doma sami. Vyvenčí se sami na svém WC, granulí mají dostatek, a pak už jen stačí naše postel a jsou spokojení.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

FOTO: FDb.cz, CinemArt