Speciál: O filmu Avatar: The Way of Water

 

 

Poté, co se stal s Titanikem „Králem světa“, dal si James Cameron od natáčení hraných filmů na nějaký čas pauzu, aby se v roce 2005 začal naplno věnovat projektu, který si vymyslel ještě v první polovině devadesátek, ale nemohl jej realizovat, protože nebyla dostupná potřebná technologie. První Avatar byl nesmírně očekávaný, a proto jsme se mu věnovali v jednom, dvou, třech, čtyřech, pěti, šesti, sedmi, osmi speciálech. Na dvojku jsme si museli počkat třináct roků. Jak kvůli pandemii, tak kvůli moudrému rozhodnutí nic neuspěchat. A pochopitelně také kvůli náročné postprodukci, kterou komplikovala očekávaná skutečnost. Jaká? Taková, že zatímco zvířata jako Hammerhead Titanothere, Thanator či Prolemuris se objevují na povrchu, my tentokrát spolu s postavami zamíříme pod hladinu oceánu.

V roce 2154 lidé drancovali měsíc Pandora. Zajímal je minerál zvaný unobtainium, jehož největší ložisko se nacházelo pod Rodným stromem, který byl posvátný pro původní domorodé obyvatele – rasu Na’vi, kteří mají modrou barvu a dosahují výšky okolo tří metrů. Před velkolepou bitvou přeběhnul mariňák Jake Sully, jemuž jeho avatar poskytnul možnosti, o kterých se mu ani nesnilo, na opačnou stranu barikády, neboť se zamiloval do místní krásky Neytiri. Postavil se do čela mimozemských tvorů, když zkrotil obrovského Toruka, a dovedl je k vítězství, načež prošel speciálním rituálem, po kterém už svoje rozbité lidské tělo nepotřebuje … Od té době uběhlo patnáct pozemských let. Jake a Neytiri mají tři vlastní děti plus jedno de facto adoptivní a daří se jim dobře. Ale vypadá to, že jasná hvězda na obloze zřejmě nebude tak docela hvězda.

 

 

Okolnosti je tedy přinutí přesídlit ke klanu Metkayina, který obývá korálové útesy a v jehož čele stojí Ronal a Tonowari, které si zahráli Kate Winslet a Cliff Curtis, protože tento klan inspirovali Maorové. Také museli podstoupit trénink potápění, který vedl specialista na tuhle disciplínu Kirk Krack. A zmíněná herečka, která s režisérem spolupracovala už před čtvrt stoletím na legendárním Titaniku, dokázala pod vodou zadržet dech na 7 minut a 14 sekund, čímž překonala Toma Cruise, jenž ji možná bude chtít vyzvat k souboji, aby si vzal rekord zpátky. Anebo místo toho předvede v rámci franšízy Mission: Impossible další zběsilý kaskadérský kousek.

Lidé se tentokrát nespokojí pouze s těžbou unobtania, jelikož planetu Zemi už prakticky zničili. A tak si na Pandoře založili vlastní město Bridgehead, což ve vojenské terminologii odkazuje na základnu uvnitř nepřátelského území. Na odporné kolonizaci či zřejmě lépe řečeno invazi, se bezohledně podílí generál Frances Ardmoreová (Edie Falco), které budou pomáhat tzv. rekombinanti neboli rekomové, což jsou vojáci, kteří díky avatarům znovu ožili, přičemž si zachovali svoje lidské vzpomínky. Takže mohlo dojít na návrat vpravdě záporáckého plukovníka Milese Quaritche, jehož pochopitelně předehrál Stephen Lang a jenž toho asi má s malým chlapcem Spiderem společného více, než by se na první pohled mohlo zdát.

 

 

Ovšem setkáme se s dalšími známými postavami, které opět ztvárňují stejní herci/ herečky – Joel David Moore, Giovanni Ribisi, CCH Pounder a po Vetřelcích a originálu z roku 2009 si s režisérem zopakovala spolupráci Sigourney Weaver, tentokrát jako čtrnáctiletá na’vijská holka Kiri – zázračný potomek Grace Augustinové, jehož zplození bude patrně vysvětleno v další části. „Potěšilo mě, že jsem tuhle nabídku dostala, protože jsem ještě nikdy takovou roli nehrála. A musela jsem pracovat úplně jinak, než jsem kdy předtím pracovala. James říkal: ‚Je jí čtrnáct roků, ale to je vlastně i tobě, protože všichni víme, jak seš pořád nedospělá.‘“

Dalo se čekat, že nás bude James Cameron chtít vzít pod vodu, neboť už od roku 1969, tedy od svých patnácti, je nadšeným potápěčem. V knize Tech Noir prezentoval a popsal svoje náčrty pro nejrůznější filmy, ale teď přenechal veškerou kreativitu na duo architektů, kterými se stali Ben Proctor a Dylan Cole. Zatímco první jmenovaný měl za úkol se zaměřit na lidi, ten druhý vymýšlel prostředí a vychytávky pro Na’vi. Právě on tedy do značné míry rozhodnul o tom, že členové klanu Metkayina budou mít pleť světlejší modré barvy, budou mít širší hrudník a jejich ruce budou připomínat ploutve, jelikož jejich domovem je moře. Čili i tady zafungovala evoluce. Také oni mají svoje posvátná místa a zachovávají si duchovní vztah k tulkunům, což jsou obří inteligentní velryby, se kterými lze komunikovat znakovou řečí. Tenhle způsob dorozumívání jsme viděli už v nové trilogii Planeta opic, takže by nemělo překvapit, že pod scénářem k Avataru: The Way of Water jsou podepsaní stejní scenáristé, totiž Rick Jaffa a Amanda Silver.

 

 

Hlavní strůjce a jeho už od dob Titaniku producentský parťák Jon Landau se spolu s dalšími tvůrci sešli už v únoru 2010, jelikož viděli, že z Avataru bude masivní blockbuster. Došlo jim, že pakliže by měl James Cameron sám projít svých 1 500 stran poznámek, které nabízely více příběhových linií a tím pádem i nutnost natočit více filmů, trvalo by to zřejmě ještě déle, než třináct roků. A tak přizval ke spolupráci čtveřici scenáristů, kteří měli se sci-fi žánrem zkušenosti. O Rickovi Jaffovi a Amandě Silver už šla řeč. Shane Salerno se podepsal pod Armageddon a Aliens vs. Predator: Requiem. A Josh Friedman má na kontě kromě Války světů jak seriál Terminátor: Kronika Sáry Connorové, tak biják Terminátor: Temný osud, tudíž se dalo čekat, že ho v roce 2024 sedmdesátiletý Kanaďan ke spolupráci taky přizve. Všichni se v roce 2013 potkávali sedm měsíců, nicméně až poslední den se dozvěděli, kdo si vezme na starosti kterou ze čtyř částí. „Kdybych jim už na začátku řekl, kterou část budou psát, nedávali by při povídání o těch ostatních pozor,“ komentoval svoje rozhodnutí legendární filmař.

A dodal: „Věci, se kterými nyní pracujeme, jsou ve srovnání s prvním filmem neskutečně pokročilé. Je čístě díky tomu film z diváckého hlediska lepší? Samozřejně, že ne. Obecnější publikum zajímá pouze příběh, postavy a to, jak na ně film zapůsobí. To jsou věci, na které primárně myslím každý den, když na filmu pracuju.“ Je pravda, že Avatar: The Way of Water ještě nepřinesl pokrok v podobě 3D technologie bez nutnosti mít na nose 3D brýle, ani se nepodařilo realizovat myšlenku, že plátno v kině nebude pouze vpředu, nýbrž i po stranách. To by vyžadovalo podobně zběsilé úpravy, jako tomu bylo onehdy v případě předělání sálů na 3D, aby vůbec bylo kde promítnout první část.

 

 

Zato se dostavila revoluce v podobě snímání performance capture pod vodou. Jistě si budete pamatovat, jak Jake v jedničce skákal před Thanatorem ze skály do vody. Stejně jako v jiných počinech, také tahle scéna se natáčela ve studiu (konkrétně v Playa Vista v Los Angeles) s tím, že kaskadér visel na laně a ve vzduchu rukama pohyboval, jako kdyby plaval pod vodou. Následně nad žíněnkou předstíral, že je unášený proudem. Po „vynoření“ se své role znovu ujal Sam Worthington, jenž připlaval „na břeh“ ke konstrukci, která imitovala větve stromu. Voda se přidala digitálně. Fungovalo to velmi dobře. Ale teď nadešel čas znovu posunout hranici neuskutečnitelného.

Jak uvedeno, tentokrát se herci a herečky museli naučit zadržovat dech, protože se sice natáčelo znovu ve studiu, konkrétně na Manhattan Beach v Los Angeles, neboť právě tam sídlí společnost Lightstorm Entertainment Jamese Camerona. Nainstalována byla poměrně prostorná, devět metrů hluboká nádrž, jejíž hladina se kvůli odrazům kompletně pokryla neprůhlednými míčky. A potápění s výstrojí nebylo možné, protože za takových podmínek přece pořád vydechujete bublinky, které by rušili herecké výkony. Jen minimálně se natáčelo před greenscreenem. Zatímco při scénách na souši byly motion capture, resp. performance capture kamery pro zachycení pohybů herců/hereček, kteří na sobě za tímto účelem měli speciální obleky, rozeseté po stropě studia (pár kameramanů, resp. nezřídka i sám režisér, akci také snímali z ruky), v případě těch podvodních byly jak přímo nad nádrží, tak po jejích stranách. Obličej pak měli herci/herečky potečkovaný a cca 20 centimetrů před ním jej v případě dvojky nesnímala pouze jedna, nýbrž hned dvě malé kamerky pro ještě detailnější zachycení obličejové mimiky a emocí.

 

 

Pořád ale platí, že měl každý a každá svého potápěče, který dohlížel na jejich bezpečnost. Tenhle postup si James Cameron ozkoušel už při práci na Propasti, ačkoli tam se mu vinou zádrhelu na výstroji málem stal osudným – podrobnosti viz tato kniha. Ti, které vidíme před kamerou, dostali rovněž lekci z parkouru a Zoe Saldana se dál učila střílet z luku, přičemž Neytiri používá zcela jiný styl, než jaký můžeme vidět kupříkladu u sportovců na olympijských hrách. Stejně jako tenkrát, vizuální efekty měla znovu na starosti společnost WETA Digital, kterou spoluzaložil Peter Jackson, nikoli společnost Digital Domian, jejíž vznik v první polovině 90. let inicializoval sám James Cameron.

Série Avatar se liší od trilogií Pán prstenů a Hobit, které stvořil v předchozím odstavci zmíněný Novozélanďan. Především v tom, že první i druhý díl na sebe přímo nenavazují, ale přinášejí prakticky ucelený příběh. Určitá podobnost spočívá rovněž ve faktu, že v rámci trilogie, jejíž části šly do kin v letech 2012, 2013 a 2014 bylo možné zvolit pro zhlédnutí HFR, neboli vysokorychlostní frekvenci, při které nesledujeme standardních 24 snímku za sekundu, nýbrž 48. „Je to tak, že 3D vám ukáže okno do reality, ale vyšší snímková frekvence z toho okna vyndá sklo,“ přibližoval manžel někdejší herečky Suzy Amis.

 

 

A propós, ten třetí rozměr. Na suchu bylo jeho špičkového provedení dosaženo díky zbrusu novým Sony Venice kamerám, zatímco pod vodou bylo využito vynálezu Australana Pawla Achtela, který nese název DeepX. Ten není zdaleka tak těžký jako IMAX kamery, nicméně přesto s ním lze obraz optimalizovat pro uvedení v IMAXu. Na rozdíl od původního počinu a Ality: Bojového anděla, tentokrát tedy James Cameron nevyužil 3D Fusion Camera System, který umožňuje natáčení ve stereoskopickém 3D a který spoluvynalezl s Vincem Pacem. A když už jsme uvedli tuto sci-fi, kterou nakonec režíroval Robert Rodriguez, můžeme zmínit, že nabídku zahrát si v Avatar: The Way of Water odmítnul Edward Norton, jelikož chtěl hrát některého z domorodců Na’vi a ne člověka. Ale snad se alespoň v jedné z následujících čtyř částí dočkáme Arnolda, o jehož účasti se vzhledem ke kamarádství s hlavním strůjcem celé franšízy svého času hodně nahlas mluvilo.

Přes všechny technologické vychytávky, mezi které patří i virtuální kamera, umožňující už na place sledovat záběry tak, jak se objeví ve finálním sestřihu, bylo pořád nutné dodržovat některé typické atributy pro natáčení filmů. Třeba správné svícení (neplést se svítivostí projektoru v kině!). „Nasvícení hraných scén muselo dokonale zapadnout do jakéhokoliv prostředí filmu, ať už šlo o hustou džungli, scény pod vodou nebo scény v interiérech RDA (zlotřilá lidská organizace Resources Development Administration – pozn. aut.). Jim chce, aby všechno – barvy, nasvícení, kontrast – působilo na diváka, aby to určitým způsobem stimulovalo neurony zrakového centra našeho mozku. Proto jsme barvám, detailům, pohybu kamery věnovali velkou pozornost, abychom diváka lépe vtáhli do děje,“ komentoval kameraman Russell Carpenter, jenž se podílel už na potopení Titaniku, za kterého si právem odnesl Oscara, tak jako Mauro Fiore za původního Avatara.

 

 

Borci z Weta Digital údajně podle návrhů stvořili 57 nových mořských tvorů. Do výčtu patří třeba výše vzpomínaní tulkunové, kteří můžou dorůstat až do devadesáti metrů. Nejznámějším z nich bude nespravedlivě exkomunikovaný Payakan, jehož jméno by se v na’vijšině dalo přeložit jako „mořský bratr.“ Skimwingové jsou jiní – obojživelní a osedlávají si je v podstatě výhradně bojovníci. Jejich vznik podnítila tzv. létající ryba, čímž se vlastně dostáváme zpět k Pirani II: Létající zabijáci. Ostatně v Avatar: The Way of Water můžeme najít několik odkazů na Jamesovy předchozí režijní skvosty. Stvoření nazvaná ilu připomenou ikrany, leč pohybují se ve vodě a pouto s jezdcem není na celý život. Do výčtu můžeme zařadit i živočišnou říší inspirované krabí obleky, které měly být reakcí na AMP Suit z originálu. Umožňují vykonávat těžké práce ve vodě i mimo ni. Není pro ně nikterak obtížné dostat se do korálů a rostlin a proplétat se jimi, případně můžou využívat okolních předmětů k odrážení. A ve filmu vypadají hrozně moc cool!

Ale hrozně moc cool je vlastně celý Avatar: The Way of Water, jehož název bude hned dvakrát vysvětlen. Nabízí takřka všechno, co si můžeme od hollywoodského blockbusteru přát. Nejenže přesně sedí na pojem ‚eskapismus‘, současně taky nastoluje důležitá témata, která díky prvotřídnímu zpracování mezi lidmi jistě zarezonují. Proto maximálně potěší, že třetí část bychom měli vidět už v prosinci 2024. Poprvé nebudou za záporáky jenom lidé, což trochu zamrzí. Na druhou stranu nutno i tady číst mezi řádky, jelikož každá dobrá sci-fi má přece nějakým způsobem reflektovat současnost. To ví málokdo líp, než James Cameron, byť série Avatar spadá spíše do žánru fantasy. Každopádně, tihle Ash People (Lidé popela) jsou klanem, který uctívá oheň. A ten, jak známo, je dobrý sluha, ale zlý pán. Je možné, že se stalo něco, patrně přírodní katastrofa, co zapříčinilo přerušení jejich spojení s všeobjímajícím přírodním božstvem zvaným Eywa. A proto sešli na zcestí – eventuálně až do takové míry, že jsou schopní se paktovat s lidmi. Vést by je měla Oona Chaplin (Charlieho vnučka). Ovšem to všechno se zatím rovná jenom spekulacím. Naprosto jisté však je, že „Nezáleží na tom, ze které části Země pocházíte. Kdykoli uvidíte Pandoru, má to uchvacující efekt.“

RECENZE KNIHY JAMES CAMERON: RETROSPEKTIVA JE K DISPOZICI TADY

FOTO: CinemArt, cinema.de