Recenze: Falcon Lake

 

 

Ve vynikajícím historickém životopisném dramatu Anthropoid si zahrála Marii Kovárníkovou, tedy přítelkyni Jana Kubiše, který spolu s Jozefem Gabčíkem provedl 27. května 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tahle podívaná snad ani nemůže být od této odlišnější. Jakkoli se na první pohled může zdát, že autorka zpracovala – tak jako Jonah Hill v Mid90s nebo Greta Gerwig v Lady Bird – svoje vlastní zážitky, není tomu tak. Na počátku stála komiksová předloha Bastiena Vivese, podle jehož předlohy vzniklo třeba i tohle dílko.

Hlavní hrdina Falcon Lake, tedy Sokolího jezera (což, pravda, nemá žádný zvláštní význam), se rovněž jmenuje Bastien a je mu třináct roků. Po příjezdu se setkává s o tři roky starší dívkou Chloé, která mu učaruje. Málokdy vynechá příležitost, aby mu ukázala svoji náklonnost, ale zároveň je dosti pravděpodobné, že se z její strany jedná o manipulativní hru, kdy využívá jeho nezkušenosti. Ačkoli se nabízí otázka, jestli tak skutečně činí vědomě, jelikož v šestnácti přece rovněž ještě nemá patent na to, jak to na tom světě chodí. Takže ani netuší, že její počínání se může stát zcela zásadním zlomem v jeho životě. Kór když na ni žárlí, když ji vidí s jinými, a když se za ní neváhá vypravit v noci, jelikož mu popletla hlavu natolik, že veškeré obavy jdou stranou.

Obavy především z toho, že se traduje, že se v jezeře kdysi utopilo děcko, jehož duch na březích stále přebývá. Sám plavat nechce i z toho důvodu, že se před časem málem utopil. Ale kdyby ho požádala, určitě by poslechnul. Rád se pohybuje v její přítomnosti, když může sledovat její ve větru vlající vlasy či vodu stékající po jejích zádech při společné koupeli ve vaně. A postupně mu nepřekvapivě dovolí víc, přičemž Charlotte Le Bon servíruje romantické momenty s velkou citlivostí, že si až sami vzpomeneme na svoji první lásku. Překvapivě účinně jsou zachyceny taky ty hororové okamžiky. Dokonce natolik, že snadno předčí podobné z těch, které v současnosti vídáme v projektech, které spadají čistě do hororového žánru.

 

 

Na tom má velikou zásluhu kameraman Kristof Brandl, díky jehož práci si film po celou dobu udržuje v dobrém slova smyslu zvláštní atmosféru (nesouvisí se zúženým formátem, ten byl naopak zvolený celkem nešťastně), až jsem si vzpomněl na rovněž kanadský počin nazvaný Hladoví. A vzhledem k tomu, jak to všechno dopadne, vystvává myšlenka, jestli se náhodou nejedná o místo nacházející se kdesi mezi prostorem a časem. Bohužel pomalejší tempo vyprávění, jakkoli na jednu stranu zvolené příhodně, s sebou zároveň přináší několik nudnějších pasáží. I ten vývoj vztahu Bastiena a Chloé, které hodně přesvědčivě ztvárňují Joseph Engel a Sara Montpetit, se zanedlouho stane značně předvídatelným.

Falcon Lake je pěkný komorní příběh, v jehož závěru však tvůrci volí nedoslovný alibismus na úkor svého vlastního názoru, což nefunguje a zbytečně to film posouvá blíže k těm, co se lépe vyjímají na festivalech, než v běžné distribuci. „První láska je ten nejkrásnější i nejděsivější přízrak.“ Tak zní slogan Falcon Lake, který má podle všeho mít hlubší význam, ale patrně nemůže být dále od pravdy, jelikož se zdá nepravděpodobné, že by svoji první lásku vnímali mnozí současně jako něco děsivého a tak na ni také vzpomínali. Opravdu vzpomínali, jelikož se nejedná o titul, ze kterého by měli být nadšení diváci a divačky ve věku těch dvou nejdůležitějších postav. Pro skutečnou cílovou skupinu, která by teoreticky nemusela být neširoká, naštěstí platí, že ty povedené věci jsou natočeny opravdu natolik povedeně, že ty méně povedené přeci jenom zastíní.

FOTO: Artcam