Recenze: Fremont

 

 

Tak určitě, ta šance tady je, protože mainstreamovému diváctvu má co nabídnout, neboť se jedná o příjemnou a chytrou komedii. Na druhou stranu si nefestivalové obecenstvo zbytečně proti sobě poštvává ani tak ne černobílým provedením, jelikož to Fremontu opravdu sluší, jako tím de facto čtvercovým formátem, který byl nešťastně zvolený i u Grandhotelu Budapešť, přestože Wes Anderson si jej dokázal obhájit, jelikož jeho filmy nepostrádají výraznou stylizaci, ke které klidně může patřit také experimentování s formátem. Ale do kina přece chodíme kvůli velkému plátnu, takže kupříkladu vyjádřit rozpoložení hlavní hrdinky se jistě dalo i jinými výrazovými prostředky.

Jmenuje se Donya a je sympatická Afghánka, která ve své domovině tlumočila pro americkou armádu (zamrzí, že chybí retrospektivní scéna, ve které bychom se na ni podívali při téhle práci). Po útěku ze své země, kde nechala rodinu, pracuje v továrně, kde se nevyrábí ani stěrače, ani PET lahve, ba ani plyšové hračky. Není to ani továrna na sny, které by přitom potřebovala, pročež si zajde za terapeutem, jenž by zřejmě sám potřeboval pomoc, protože jeho posledlost Bílým tesákem zachází do extrému. To je velká škoda, neboť tohle karikování ubírá na uvěřitelnosti toho, že sledujeme příběh, který se klidně mohl v Kalifornii takhle odehrát. Nicméně abychom to nezamluvili, tak aby hlavní hrdinka nějakého filmu pracovala v továrně na koláčky štěstí, to se rozhodně nevidí často. A nahlédnout do výrobního procesu jest rozhodně zajímavé.

Kór když nám o něm něco prozradí Donyin šéf, který představuje oproti tomu terapeutovi takovou úsměvnou figurku, která třeba tvrdí, že „jíst sušenky je stranda.“ Zato o jeho manželce toho mnoho dobrého napsat nelze. Na rozdíl pána, který s velkou oblibou sleduje afghánskou telenovelu, dokud si nezačne být nejistý tím, jestli ji sleduje proto, že je tolik zajímavá, anebo z toho důvodu, že jeho život jest nezajímavý. Tohle je od ve Varech oceněného režiséra Babaka Jalaliho takový vzkaz divákům a divačkám nekonečných seriálů. Režisér je evidentně dobrým pozorovatelem, protože nejde o jediný zrcadlo nastavující moment, jakého se tady dočkáme.

 

 

Za záměrnou satiru patrně nemůžeme považovat poměrně dlouhé terapeutovo pokládání otázek, včetně bezpředmětných. Fremont totiž prakticky od tohoto okamžiku zapadne do jisté míry do opakujícího se stereotypu, který zažívá hlavní postava a který vlastně děj nikam neposouvá, takže se párkrát ocitneme na hraně nudy. Z ní vytrhnou až dva důležité body. Prvním je Donyino povýšení, jaké následuje po tragické události, podané ovšem velmi komickým způsobem. Od té doby bude sama psát štěstíčka, přičemž moudra typu „štěstí, které hledáš, je v jiné sušence“ jednoho dne vymění za dosti odvážné řešení, jelikož svoje vlastní štěstí vidí v nalezení nové lásky. Ta se může nacházet v nedalekém San Francisku, o kterém svého času jednak zpíval Scott McKenzie (potažmo Jan Kalousek), jednak se v něm proháněly opice, Godzilla i Frank Bullitt, a jednak cestou klidně může dojít na ten neočekávaný a přitom tuplem hluboce lidský moment, na který de facto celou dobu čekáme.

Fremont byl dáván do souvislosti s tvorbou Akiho Kaurismäkiho a Jima Jarmusche. Co se prvního jmenovaného týče, nějaká podobnost – kromě toho, že tam máme místo Afghánky Syřana – s Druhou stranou naděje by se našla třeba v tom celkově optimistickém vyznění. V případě druhého se nabízí zmínit Patersona, kde hraje původně z Íránu pocházející Golshifteh Farahani, avšak tam se v líbivé poetice a zobrazování situací všedního dne zachází ještě dál. O Fremontu se dá tvrdit, že příjemně překvapil – i co hereckého projevu Anaity Wali Zady týče. Jenže po projekci jsem se před kinem o filmu bavil s Ivou Pazderkovou. A kromě toho, že mně řekla, že koláčky štěstí původně nejsou vynázelem asijským, nýbrž patrně právě fremontským, si taky v závěrečných titulcích všimla něčeho docela zvláštního. Nakonec jsem se ale rozhodnul tuhle skutečnost v hodnocení nijak nezohlednit.

FOTO: Aerofilms