Recenze: Princezna na hrášku

 

 

Na přelomu května a června 2024 šly do kin hned dva české bijáky, jaké si nezískaly náklonnost ani veřejnosti, ani kritiky. V případě Lásky na zakázku to možná bylo i oprávněné, avšak Princezna na hrášku rozhodně nepředstavuje pokračování destrukce domácí pohádkové školy, jaká v minulosti snad nikde jinde ve světě neměla obdoby. Asi nikdo nemohl čekat, že tato záležitost dosáhne až kvalit skvostů typu S čerty nejsou žerty, Princ a Večernice, Princezna ze mlejna, Pyšná princezna, Honza málem králem, Tři oříšky pro Popelku, Byl jednou jeden král, O statečném kováři, Kouzelný měšec, Obušku s pytle ven! nebo Lotrando a Zubejda, případně že v ní budou k vidění maximálně opulentní efekty á la hollywoodské velkoprodukce.

Rozpočet by v dolarech do milionů patrně ani nešel, ale když vím, že peněz není nazbyt, musím si vypomoct kreativitou, díky které bych z nízkorozpočtového projektu udělal na pohled takový, který by nedostatek finančních prostředků zakryl. Jenže tvůrců, kteří jsou tohoto schopní, existuje i ve světě poměrně málo. Tady budou nejkreativnějším nápadem „meziscény“, ve kterých ruce, které patří Alexi Dowisovi, kreslí do písku události, k jakým došlo, především tedy při putování princezny z Francie do Čech, a které nás tudíž posouvají v čase. Takže z počátku takovéto výjevy přerušují hereckou akci často, později logicky ubývají, jelikož se nehneme z jednoho místa, tj. ze zámku. Vlastně se jedná o výborný postup, který stoprocentně funguje a který rozhodně nezasluhuje žádnou mohutnou kritiku!

 

 

Současná Francie představuje v podstatě jeden obrovský melting pot (nejen viz Bídníci či Nežádoucí), nicméně nepokoje a revoluce byly téměř národním sportem zřejmě už za dob Agnès de Sully de Montana Bleue, která byla vznešenou princeznou s českým původem. Chůva jí poradí, aby se vrátila k nám, protože v Zemi galského kohouta jí pšenka už nepokvete. A tak doputuje až na Červený Škvořec, kde se všem dobře daří. Syn hraběte a hraběnky se do princezny zakouká, jenže jak věřit jejím slovům o svém vznešeném původu? Co když je to podvodnice, která chce i díky své nadpozemské kráse jen využít příležitosti, aby se nemusela pachtit? Jediným řešením bude patrně šoupnout hrášek pod matraci. Když se dobře vyspí, lže. Když se nedobře vyspí, nelže.

Tady se trochu projevuje fakt, že původní pohádku má na svědomí Dán. U nás by přece nevadilo, že dívka je neurozená a chudá. Hlavně, že je hodná a šikovná a k tomu třeba pracovitá. A kdyby se do ní princ zamiloval, určitě by se to s případným nevyhovujícím původem nějak zaonačilo. Nicméně, pro současnou společnost, kde jsou hodnoty poněkud pokřivené (proč některým při volbě nevadilo mít za prezidenta někoho, kdo prokazatelně lže, v dané zemi se ani nenarodil, si myslí, že Měsíc a Slunce jsou planety a vůbec netuší, co je napsáno na oponě NÁRODNÍHO DIVADLA?), je potřeba vznešené rovnosti asi příhodnější. Tohle bude pravděpodobně jediná – byť výrazná – výchovná kaňka na jinak nezávadném příběhu.

 

 

Nezávadném i proto, že si zbytečně nechce nic komplikovat, a to ani ve smyslu kamerových švenků, jelikož většina záběrů je statická (kameraman David Ployhar, ač uvedený na plakátu, na filmu pracoval jenom jeden natáčecí den, konkrétně v knihovně na kroměřížském zámku). Dokonce se tady vlastně nevyskytuje žádná záporná postava. A jestli, bude – a to je zajímavé – nedobře zahraná a tak nevýznamná, že si na ni nevzpomeneme ani tři dny po zhlédnutí. Vlka si sice pamatujeme, ale ten ničím a nijak neintervenuje.

Na koho si naopak vzpomeneme dozajista, je Lucie Vondráčková, neboť nám v úloze Trdla připomíná, že jí neschází komediální nadání. S režisérkou se zná zřejmě ještě z Kanady, takže nepřekvapí, že s ní už natáčela, a tím pádem taky věděla, co od ní očekávat, což jde vždycky ku prospěchu. Trochu matoucí může být snad akorát fakt, že čte svému dítěti o událostech ze zámku, přestože jich je sama součástí. V případě takového dědečka v podání Petera Falka v Princezně nevěstě nic takového přece neplatilo. Pořád si to ale můžeme nějak odůvodnit, přičemž u leckterých jiných českých současných filmů platí, že odůvodňování si právě zhlédnutých událostí zdaleka tak snadné není.

 

 

Vedle Jasmíny Houf, jaká dokonale splňuje představy o pohádkových princeznách, představuje největší přínos pro Princeznu na hrášku určitě Zuska Velichová, jejíž veselá roztomilost jest v roli komorné Jitřenky de facto až nebezpečně nakažlivá! Tahle postava si evidentně nikdy neprošla žádnými špatnými životními zkušenostmi, ale tím spíše by přece bylo fajn vidět o ní samostatný spin-off, jaký by poodkrýval její backstory. Ostatně původní Andersenova pohádka je až příliš stručná, jasná a výstižná, takže bylo nutné ji zaobalit. Pavla Krečmerová to udělala tak, že sledujeme prakticky jenom sled epizodek, jaké pojí jednota místa (méně už času a děje) a jaké bylo nutné natáhnout alespoň k těm osmdesáti minutám. To samozřejmě samo o sobě není chyba, nicméně máme pádný důvod se domnívat, že takový Marek Epstein dal pohádce o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém podle Karla Jaromíra Erbena ve svém scénáři ucelenější kontury. Kéž by se někdy natočila!

Princezna na hrášku je fakt pěkná pohádka, což je myšleno bez jakékoli ironie. Veliké „hejty“ rozhodně nejsou namístě, protože se o ní nedá tvrdit ani to, že by byla „campy“, přičemž právě počiny splňující definici této specifické disciplíny bývají většinou tak špatné, až jsou vlastně dobré. Tahle podívaná je ale opravdu dobrá! A kdo si myslí, že ne, ten ať si ji dá coby double feature s Láskou na zakázku, která zaostává i z technicko-audiovizuálního úhlu pohledu. Jediné, co přeci jen trochu zaráží, je, že při sledování Princezny na hrášku můžeme mít často dojem, že režisérce, která může zmást používaným pseudonymem Tina Adams, bude kolem třiceti, což není pravda. Nicméně, to samozřejmě neznamená, že by nevěděla, co má dělat, a že by nenaplnila svou režijní vizi. A komu by vadily kupříkladu texty písní, ten by si měl uvědomit, že se jedná o pohádku. A ty jsou přece v první řadě určené dětem, nikoli dospělým. Navíc, nazpívat písničku z pohledu hrášku je přece pěkný nápad.

P. S.: Nějaký „hejtr“ někde napsal, že se ty události kreslí do mouky, nikoli do písku. Tak ještě, že nenapsal, že se kreslí do kokainu.

FOTO: Bontonfilm