Recenze: Poklad

 

 

Dvacátý listopad roku 1511. Z přístavu Malaka vyplouvá portugalská loď Flor de la Mar, totálně narvaná ukořistěnými cennostmi. Zlato, diamanty, rubíny, smaragdy, ba ani úchvatný unikátní náramek nechybí. Kapitán Alfonso de Albuquerque tímto skutkem upevnil portugalskou nadvládu v regionu, jenže loď se v silné bouři po nárazu na skalnatý útes rozlomila a potopila, čili poklad zůstal s největší pravděpodobností ztracený v bahnitém dně. Po staletí se mnozí dobrodruzi snažili jej najít. Marně. Je možné, aby se to podařilo panu Karlovi z České republiky a jeho tříčlennému týmu, ke kterému by se ideálně měla přidat i jeho odcizená, v michelinské restauraci pracující dcera Julie, jejíž matka se utopila? Hledání pokladů může být finančně náročný koníček, ale když se u ostatních vyvolá stejné nadšení a když se šikovně zahraje na rodinnou strunu, posedlost a odhodlání by v této tropické oblasti mohly přinést ovoce. Pozor ale na chamtivost!

Příběh lodi je skutečný, akorát ji Rudolf Havlík, jenž psal scénář tentokrát sám, potopil místo v Malackém průlivu nedaleko Bali, kde byly pro natáčení o poznání vhodnější podmínky. I tak si Poklad drží ten primát, že se na turisticky profláklém indonéském ostrově natáčelo v kaňonu, kam noha filmařova ještě nikdy předtím nevkročila. S místními se ostatně nepřekvapivě blízce spolupracovalo. Do toho jsou záběry parádně prosluněné, což vypadá na velkém plátně vizuálně skvěle, tak jako technicky precizní podmořské záběry. Dokonce natolik, že si i ten, kdo obvykle preferuje hory a sníh, při sledování může říkat, že by se tam možná asi klidně zaletěl podívat. Prostředí tvůrci využili skoro na výbornou a zároveň nutno dodat, že se neopakují, ačkoli postava Marie, ztvárněná Kateřinou Marií Fialovou, se, pravda, charakterově docela podobá Alici, kterou hraje Jana Plodková v Ostrovu. Ale tohle představuje skutečně jedinou výjimku.

Sám Rudolf Havlík podle očekávání přiznal, že si znovu hodně nakoukával dobrodružné a potápěčské filmy, přičemž je zjevně sledoval pozorně, a proto opět pečlivě opisuje. Zároveň si ovšem byl dobře vědom svého rozpočtu, který mohla „opticky“ navýšit větší porce kreativity, leč na ni zrovna nedošlo. Vzpomínám si, jak mně kdysi dávno říkal Petr Nikolaev, že mu někteří nepochopitelně vyčítali, že jeho středověká detektivka Jménem krále „není velkolepá jako Pán prstenů“. Poklad pochopitelně taky nerovná se Pirátům z Karibiku (jakkoli se dá tvrdit, že Jiří Langmajer není horší herec než Johnny Depp, jenom je prostě typově jiný). A onu dobrodružnou linku můžeme považovat za vskutku líbivou a zábavnou, dokud se v závěru nezvrtne v cosi nechtěně vtipného, co nám káže obrátit oči v sloup a nevěřícně kroutit hlavou. Dosavadní celkově velice dobrý dojem rázem ztroskotá jako Flor de la Mar.

 

 

Do té doby film přitom fakticky šlape obstojně. Díky obsazení si k postavám prakticky okamžitě vytvoříme vztah, přestože rozhodně nejsou hluboké, jenom se hluboko potápějí, resp. někdy si to jen myslí. O výtvarné stránce byla řeč. Ta řemeslná by se pomalu dala označit slovem znamenitá, až si nejeden může při sledování říkat, jak je fajn a zajímavé sledovat, kterak tvorba Rudolfa Havlíka v tomto směru zraje (víceméně) s každým dalším projektem. Obsahová stránka také funguje, dokud se drží dobrodružné linky, která mně až připomněla hry z dětství s LEGO® na hledání pokladu v obýváku pod pokojovou palmou obrovnanou kamením. Jenže v momentě, kdy se dopředu začne drát pokřivený příbuzenský vztah otce a dcery, přicházejí tuctové repliky (později na ně dojde i při samotném hledání – patrně pouze proto, aby prostě nebylo dlouho ticho, které by přitom v daném prostředí dodalo všemu napětí) a rozčarování (protože přece víme, že režisér je zastáncem lidovosti, která zahrnuje taky pravidlo o tom, že všechno musí dobře dopadnout).

Poklad je biják, o kterém by se dalo psát ještě dlouho, nicméně mnozí i mnohé už zřejmě v tuhle chvíli učinili rozhodnutí, jestli na něj vyrazit. Naivita finálních cca dvaceti minut zamrzí, avšak exotické lokace v ní tvůrcům do určité míry slouží jako alibi, přestože autor točí v zahraničí – když se bavíme čistě o hraných počinech – už počtvrté (Zejtra napořád/Čína, Minuta věčnosti/Island, Ostrov/Thajsko), takže by jej nemělo jen tak něco zaskočit. Jinak si poprvé od Pohádek pro Emu zopakoval spolupráci s Petrou Bučkovou, která postavu dobrodružné Anny dostala svým projevem co do zajímavosti v podstatě na roveň té hlavní ženské. Každopádně, podzimní čas by měl být pro uvedení filmu tím nejsprávnějším, neboť si obecenstvo jistě rádo zavzpomíná na léto. Nelze neocenit, že se i tenhle další odvážný výjezd tvůrců na druhý konec světa, kde číhají lecjaké nástrahy, takže rozhodně nešlo o žádnou natáčecí pohodičku, jak to na první pohled může vypadat, povedlo dotáhnout do zdárného finále, tj. na plátna kin. Jenom je zkrátka zase třeba přidat na toleranci a počítat s tím, že s žánrem se pracuje jaksi na český způsob.

FOTO: CinemArt