Recenze: Vandráci na ostrově lidojedů

 

 

Protože mají rádi motorky, vzali si s sebou … motorky, což samozřejmě vyžadovalo si při přepravě na letišti pořádně připlatit. Zkušenost měli už ze střední Ameriky, nicméně tentokrát byla cílová destinace teoreticky ještě nebezpečnější. Starší z herců si vzal loutku se vzezřením cestovatele Miloslava Stingla, který jim v minulosti udělil několik dobrých rad. Tímto způsobem mu chtěli splnit přání, což se místy malinko vymklo kontrole a zabíhalo do jakési transcendentální oblasti mezi nebem a zemí. Navíc, ještě nedávno se o tomhle ostrově hovořilo prakticky jako o poslední baště kanibalů. Došlo při cestování z tohoto úhlu pohledu na nějaké zádrhele?

Kanibalských záběrů se sice nedočkáme, ale přesto si vzpomeneme na Cannibal Holocaust, neboť i v něm se doopravdy zabíjela zvířata. Obyvatelé velmi, velmi, velmi odlehlé vesnice, kam nevedou ani ty hliněno-kamenné cesty, natož klasické fajnové silnice, zkrátka musí rohnout prase, aby se mohly najíst. A trio protagonistů to do finálního sestřihu zahrnulo poměrně naturalisticky. Čili zašlo ještě dál než tvůrci Mordu. Je pravda, že v momentě, kdy se konala „rada starších“ s představiteli vesnice, to chvíli vypadá, že když nebudou splněny jejich požadavky, kdy na oplátku za pohostinnost a možnost natočit si záběry vesnice, vesničanů a vesničanek požadují, aby Vandráci vypomohli se zviditelněním vesnice na mapě mezinárodního turismu, aby se stala vyhledávanou atrakcí a následné příjmy by jejím obyvatelům přinesly větší blahobyt, může se celá situace zvrtnout.

Nakonec to pro Lišku, Révaie a Bernarda dobře dopadlo. A tahle „něco za něco“ scéna představuje vlastně tu úplně jedinou, která neukazuje domácí v tom nejlepší a nejochotnějším světle. Skutečně – i když snadno získáme dojem, že se zrovna nacházíme na tom nejvíc nejzapadlejším místě světa, často se na Papuy Nové Guineji stává, že se odkudsi z roští vynoří člověk. A navíc, když se třeba musí upravit břeh pro postavení alternativní cesty kvůli spadlému stromu, neváhá tenhle z džungle se vynořivší „místňák“ bez váhání a pobízení přiložit ruku k dílu. Jestli to nějak souvisí s tím, že očekává, že od bílých lidí dostane nějakou odměnu, se nedozvíme. Ostatně se ani nedozvíme, jestli dostal chlapík-zahradník James nějakou odměnu za to hlídání a vypulírování fichtla motorky, ze které Pavel Liška stačil kvůli nadměrnému množství zavazadel a nedobrým cestám několikrát spadnout. Naštěstí ne na tom proděravěném mostě.

 

 

Kromě toho, že protagonisté tvořili v podstatě videology, tj. během výpravy natáčeli sami sebe (někdy i při činnostech, které jsme snad ani nepotřebovali vidět), natočili pro úplnost ještě zpětně svoje komentáře ke konkrétním situacím, do jakých se dostali. Kupříkladu Pavel Liška hovoří o vlivu loutky Miloslava Stingla, což působí dvojsečně – s ohledem na fakt, že se jedná o herce, kterému tudíž nelze všechno věřit a bývali bychom se bez těchto filozofujících úvah asi obešli, jakkoli se zařazení transcendentálních souvislostí na místě, kde stále silně věří na magii, nepochybně nabízelo. Kdyby vyrazili natáčet do Švédska nebo do Itálie, patrně by to tolik nefungovalo.

V poslední zmíněné zemi hrály tamním obyvatelům a obyvatelkám činoherní divadlo tehdy ještě tři ženy z Divadla MALÉhRY, tj. Nikola a Daniela Zbytovské a Bára Seidlová. Jan Révai a Pavel Liška posunuli působení českých umělců v zahraničí na vyšší úroveň tím, že na Papue Nové Guineji hráli rovněž s velikým úspěchem tamním lidem loutkové divadlo na téma Miloslav Stingl. Sledovat reakce diváků a divaček je docela zážitek. A jenom to dokládá, u nás jsme nejen z hlediska kulturního vyžití o dost napřed. Ačkoli taky v zapadlých obcích státu spadajícího do Oceánie už mají mobilní telefony, sem tam i nějaký ten tablet a začátek nového dne neoznamuje kohout, ale pán hrající na kytaru. Takže ano, rádi si najdeme na mapě místa, která Vandráci navštívili a sledovat tohle jejich dobrodružství je jistě zábavné. Ale že by nás přesvědčilo, abychom se sami do daných končin vypravili, tak to se napsat nedá (na hodnocení to samozřejmě nemá vliv).

Vandráci na ostrově lidojedů není svého druhu ojedinělý cestopisný dokument, jelikož těch z exotických krajin v současnosti nepřekvapivě díky technologickým vymoženostem vzniká dost. Vždycky záleží nejen na lokacích, nýbrž i na protagonistech. A výsledek může být přece povedený, i když se nejedná o veřejně známé osobnosti, jak dokazuje například Namasté Himaláj. Ve Vandrácích na ostrově lidojedů můžeme sledovat dramatické přechody přes řeku (kde může číhat kdejaká havěť), nevyzpytatelné noční pochody, dojatého Pavla Lišku, českého osadníka Vojtěcha, nedůvěryhodné přepadení, až kouzelný přelet nad džunglí v malém letadélku, haldy odpadků, situaci kolem klobouku (vyvolá reminiscenci na Rebely), shazování a rozsekávání kokosových ořechů, nevšední festival, užívání betele (nikoli jetele, ale opravdu betele, co kupříkladu s ayahuascou podle všeho nelze srovnávat) a jedno vtipné přirovnání k Brnu. Právě toho vtipu bývalo určitě mohlo být víc, včetně třeba nějaké úsměvné tečky za závěrečnými titulky.

P. S.: Spolu s filmem vyšla i tato kniha.

FOTO: Falcon