Jiří Krejčík

Známí - neznámí KREJČÍK Jiří (1918 - 2013) Thumbnail image for img/znami/JKrejcik.jpg Filmový režisér, scenárista a příležitostný herec... Z našich krátkých setkání jsem nikdy nevěděl, kdy si dělá legraci, anebo kdy se něčím naštval. Když jsem psal před osmi léty knížku Werichův Golem a Golemův Werich, chtěl jsem, aby mi vyprávěl jak došlo k tomu, že byl z filmu Císařův pekař nečekaně odvolán a nahradil ho Martin Frič. V telefonu byl nesmírně ochotný, slíbil mi, že mi rád všechno poví a hned na druhý den si se mnou dal schůzku v cukrárně nedaleko svého bytu. Když jsme se tam posadili a já vytáhl kazeťák, najednou byl oheň na střeše. Striktně odmítl, abych si jeho vyprávění nahrával a teprve pak mi začal celou tu historii vyprávět. Nedovolil mi ani abych si dělal poznámky! Po hodině mi nakonec řekl, že mi to všechno do dvou dnů raději napíše sám. Za dva dny jsme se setkali opět v cukrárně, kam mi donesl to, co na stroji napsal, a vynadal mi, že prý musí furt někomu něco sepisovat. Když se nakonec uklidnil a zvedli jsme se k odchodu, ve dveřích jsme se srazili s jakousi maminkou a její malou dceruškou, která před sebou tlačila kočárek pro panenky. Maminka povídá holčičce: "Pozor, ať pána nepřejedeš!" A až do té chvíli zamračený pan Krejčík se pojednou na holčičku mile usmál, neuhnul, nýbrž jí naopak pobídl: "Ale jen si mě, holčičko, klidně přejeď." Musím přiznat, že jsem nevěřil svým uším. Venku se pak se mnou stejně tak mile rozloučil... Jiná vzpomínka: Někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem panu Krejčíkovi zavolal, zda by nechtěl být hostem v tehdejší ostravské televizní Kavárničce dříve narozených. Přivítal to a pozval mě k sobě domů, že se domluvíme na tom, o čem by si on přál hovořit. Návštěva u něj byla milá, vymínil se některé otázky, které by mu daly příležitost k jakýmsi kritickým odpovědím, domluvili jsme konkrétní datum a já odcházel nadšený. Z Ostravy mu pak poslali scénář, nu a když jsem mu v týdnu natáčení kontrolně zavolal, jestli platí, že za tři dny se setkáme v Ostravě, rozzlobený mi sdělil, že nemůže, protože točí a zrovna v těchto dnech čeká na okamžik, kdy na Žofíně začnou žloutnout listy. Na chvilku jsem zaváhal, jestli jsem se náhodou zrovna nestal obětí jeho nějakého žertu, ale ihned jsem pochopil, že ne. Co jsem mohl říct na to, že do tří dnů má začít na Žofíně žloutnout listí a ten okamžik nelze promeškat? Protože jsem se ho bál, tak jsem zalhal, že to chápu. A začal jsem narychlo shánět někoho, kdo by byl za něj ochoten do tří dnů jet do ostravské televize. Nicméně když byl pan Krejčík v dobré náladě, byla radost mu naslouchat! Do mé knížky o Janu Werichovi a jeho filmovém Golemovi mi podrobně popsal, jak se to mělo s jejich spoluprácí... Vzpomíná Jiří Krejčík: "S Janem Werichem jsem se poprvé osobně setkal v březnu 1949 v kinu Alfa, kde se konala premiéra mého filmu Svědomí. Werich mi vyjádřil veliké uznání: ,Co vy jste udělal s Nedbalem, to je neuvěřitelné. Já Nedbala znám!' (Byl to herec Osvobozeného divadla.) Werich měl na mysli, jak byl Nedbal v mém filmu zbaven expresivních grimas a šklebů. Následně mi navrhl, abych režíroval jeho připravovaný film, veselohru podle námětu hry Osvobozeného divadla - Golem! Přijal jsem tuto nabídku s velikou radostí. V té době mě to zaštítilo před úděsnými nabídkami, abych realizoval filmy "ze současnosti". To byly ony takzvaně budovatelské eposy s poúnorovou tematikou. O tom, jak zlý průmyslník vykořisťoval ubohé dělníky. Pak přišel únor, dělníci vyhnali vykořisťovatele ze závodu a ujali se vlády. Stejný námět, rozdíl byl jen v tom, že jeden film se odehrával v cihelně, jiný v prádelně, nebo ve Stalinových závodech. Odmítnutí těchto témat nebylo snadné. Byl jsem tehdy varován, abych už něco vzal, že se o mne šíří mínění, že jsem reakcionář, že se vyhýbám natáčení filmů se současnou tematikou. Tak jsem se dal s Janem Werichem a Jiřím Brdečkou do práce. Scházeli jsme se den co den v legendárním domě na Kampě, kde přebýval modrý abbé Dobrovský. V tomto poetickém domě se však víc vyprávělo a vzpomínalo, než se udělalo. Ale byly to krásné chvilky, kdy Jan Werich vyprávěl a komentoval strastiplné události poúnorových dnů. Werich byl vedoucím tvůrčího kolektivu na Barrandově, tedy jakýsi producent. O všem rozhodoval, nebo taky nerozhodoval, podle toho, jakou měl zrovna náladu. Považoval jsem mnohdy za důležité, aby rozhodl určité věci jako návrhy dekorací, kostýmů, natáčecího plánu a konečně jednotlivých položek týkajících se rozpočtu. On však tyto důležité záležitosti podceňoval a řekl mi: ,Na to se vykašlete, Krejčíku, to já projednám s Macháčkem.' (To byl generální ředitel Československého filmu.) Situace byla obtížná, průběh příprav jsem neovládal. Šel jsem proto za generálním ředitelem a řekl jsem, jak věci jsou, že je nemám možnost řádně řešit, a navrhl jsem, že budu ochotně dělat panu Werichovi asistenta, ale že nemohu za realizaci odpovídat jako režisér. Pan generální ředitel mi řekl: ,Je mi líto. Když pan Werich hraje, je herec a vy když režírujete, jste režisér, vy za film odpovídáte.' Takže ke změně nedošlo. Navíc když se zkoušelo, většinou se víc prokecalo, než se nazkoušelo, a tak některé věci zůstaly nevyřešeny. Práce na scénáři byla zdlouhavá. Werich měl gejzír nápadů. V té době například začala Stazka (předchůdce dnešní Sazky a podobných loterií - pozn. O. S.), tak Wericha napadlo, že císař Rudolf v jedné scéně bude zaškrtávat na papírek kroužky a křížky. To byly nápady, které se vynořovaly a zanikaly. Scénář nabýval na rozměrech, takže se zase muselo krátit. Před natáčením Werich navrhnul, abychom jeli na pár dní na Dobříš do zámku spisovatelů, tam že uděláme konečnou redakci scénáře. Tak jsme jeli. Ale zase se tam neudělalo skoro nic. Werich jednou po obědě řekl: ,Kluci, teď půjdeme každý do svého pokoje a v šest se tady sejdeme a dáme dohromady, co jsme každý vymyslel.' Tak jsme se s Brdečkou v šest sešli, jenže Werich nikde. Šli jsme ho nahoru, kde měl pokoj, klepali jsme na dveře? Nic. Brdečka otevřel dveře, Werich tvrdě spal. Brdečka tenkrát odešel smutně k oknu, zahleděl se do mlhavého podvečera a řekl: ,Kdybych nepotřeboval prachy, nejradši bych se na to vysral!' Po četných strastiplných kolizích došlo konečně k natáčení. Natáčely se scény s císařem. Natáčení se však rozcházelo s plánem. Jan Werich byl noční pták. Měl právě za sebou dlouhou ,šňůru' představení v karlínském divadle. V Divotvorném hrnci hrál vodníka Čochtana. Herci po divadle nejdou hned spát, jejich nervový organismus potřebuje pozvolné utlumení. Také Werich byl zvyklý usínat pozdě po půlnoci a vstával v deset. Jenže filmování v ateliéru začínalo v devět. To znamenalo, že herec musel vstávat tak kolem šesté. V sedm začalo složité líčení a oblékání. Werich nakonec v ateliéru v devět byl, ale byl nedospalý a nechtělo se mu pracovat. Jednou jsem měl připravený záběr, jízdu kamery. Werich přišel, zamyslel se a řekl: ,Krejčíku, nedalo by se to udělat jinak?' Byl jsem ochoten záběr změnit: ,Co myslíte, pane Werich?' - ,No, jestli to není blbý? Promyslete to!' Otočil se a zmizel z ateliéru. Když jsem žádal, aby přišel na scénu, asistenti mi řekli, že pan Werich spí, že bude lepší nechat ho vyspat a natáčet až po pauze. Tak to šlo den co den. Dopoledne se valně nic neudělalo. Plán se neplnil, produkční vykazovali, jak se překračuje rozpočet. Na Barrandově vznikala nervózní atmosféra přiživovaná různými šťouraly, pochybovači a udavači: je-li Císařův pekař v souladu s ideologií strany, není-li plýtváno dělnickými penězi. Tehdy na Barrandově byla vytvářena zlá atmosféra třídní nenávisti. Dělníci dřeli a tvůrcové si užívali za peníze lidu po festivalech na Západě... Konečně byla nasazena scéna s Rudolfem-Matějem, který, převlečen za císaře, ujímá se vlády lidu. V této scéně účinkovali většinou herci z Národního divadla. Nebylo možné dát dohromady denní program, a tak se proti mé vůli nasadilo noční natáčení. Herci přišli po představení na Barrandov, než je oblékli a nalíčili, byla půlnoc, a do rána se nic nenatočilo. Respektive to, co se natočilo, nebylo dobré. Pochopitelně vinen byl režisér. Vymstilo se nám, že Werich nebyl ochoten zkoušet Matěje. Císař byl herecky zajímavější. Z Matěje lezl onen budovatelský optimismus. Co si Werich nadrobil, to měl. Zejména nebyl příjemný pohled, když se ukázala Werichova oholená bezvousá tvář. Werich bez vousů nebyl valně fotogenický a když mu nalepili dlouhé zarostlé vousy, jak vylézá z toho vězení, byl to pohled neutěšený. Vypadal jako skalní muž. Vše důsledek toho, že věci nebyly předem promyšleny připraveny a zejména ověřeny. Pochybnosti vyvrcholily, když se natáčela scéna, ve které Matěj vyleze z podzemního kanálu do císařovy koupelny. Ve scénáři jsme měli napsáno, že Matěj uklouzne na mýdle, vznese se do výšky a žbluňkne do vany. Když se to do scénáře napsalo, tak to bylo hezké, ale když se mělo natočit, jak stokilový Werich žbluňkne do vany, byla situace obtížná. Moje chyba, že jsem si nezajistil stokilového dubla, kaskadéra, který by žbluňknul do té vany lehce. Ale Werich přišel na nápad: v koupelně byly jakési půlmetrové kameninové vázy a jeho napadlo, že jak Matěj vylézá z poklopu do koupelny, jednou nohou šlápne do té vázy, odskáče s ní k vaně, sedne si na ni, bude si tu vázu sundávat z nohy jako holínku a při tom se sesune do vany. Báječný nápad. Úraz byl v tom, že ta kameninová váza nebyla na takovou scénu připravena. Když do ní Werich šlápnul, váza praskla a ostrá hrana se mu zaryla až na kost! Krve jako z vola! Pohroma! přispěchal hasič s chumáčem vaty, aby se krev zastavila. Werich úpěl bolestí a hasiče poslal s vatou do prdele. Potom se musel na celozávodní schůzi omluvit, že nechtěl urazit dělnickou třídu. Taková to byla doba. Nebylo lehké filmovat na Barrandově. Wericha odvezli, natáčení se na čtrnáct dní přerušilo. Během té doby vznikaly pochybnosti, plán se neplnil, náklady proti rozpočtu vzrůstaly. Za všechno pochopitelně byl odpověden režisér. Režisér je povinen věci zjednodušit, nekomplikovat a hlavně proti rozpočtu ušetřit. Tak, hotovo! Během těch čtrnácti dnů, kdy bylo natáčení přerušeno, navštěvoval Wericha na Kampě den co den pan režisér Frič, který byl předsedou komise, kterou jmenoval ministr na sledování realizace Císařova pekaře. Co během těch čtrnácti dnů Werich s Fričem projednali, to jsem se nikdy nedozvěděl. Za čtrnáct dní jsme pokračovali v natáčení. Werich byl ráno v devět v ateliéru, všechno šlo jako po másle, v ničem neodporoval, byl plně srozuměn s mými návrhy. Měl jsem dobrý pocit, že krize je překonána. Po obědě přišla neočekávaná zpráva, že se máme dostavit, Werich a já, k panu ministrovi, znamenalo to ihned skončit natáčení. Pobouřeně jsem se ohradil, co je to za nesmysl, že musíme natáčet, že musíme plnit plán, že nikam nepůjdeme. Werich mě náhle zarazil: ,Počkejte, počkejte, Krejčíku, oni vědí, proč nás volají k ministrovi!' V tu chvíli mi to bylo jasné. Vykřiknul jsem: ,Zhasnout! Děkuji! Sbohem!' a šel jsem. Věci byly rozhodnuty. V Kolowratském paláci, kdy sídlilo ministerstvo informací, byla veliká sešlost významných politických osobností. Členové Kulturní rady s předsedou Václavem Dobiášem, autorem písní Vyhrňme si rukávy a Kupředu, levá!, členové Filmové rady s předsedou Jiřím Hendrychem, samozřejmě tam byli všichni barrandovští činitelé, to znamená členové kolektivního vedení Barrandova. Po úvodních frázích bylo konstatováno, že významné tvůrčí osobnosti Jan Werich a Jiří Krejčík nenalezly k sobě žádoucí tvůrčí a lidský vztah a není možné pokračovat v další práci. Film musí být dokončen. Kdosi se moudře zamyslel, jak dílo úspěšně dokončit, a usoudil, že jediná možnost je, aby v práci pokračoval dlouholetý Werichův přítel, režisér Martin Frič, tvůrce legendárních filmů Voskovce a Wericha (emigrant Voskovec byl v této chvíli připomenut s určitou nechutí). Navázal režisér Frič, že s takovou možností nepočítal, že připravuje film Psohlavci a další filmy. Byla to šalebná hra. Jeden z předsedů usoudil, že není možné v této chvíli žádat na Fričovi závazné rozhodnutí, že je třeba, aby si Frič vše v klidu promyslel. Do této doby není možné v natáčení pokračovat. Já jsem v té chvíli už neměl valnou chuť se nějak ospravedlňovat, měl jsem jen obavu, aby se Frič nakonec nerozhodnul netočit - film by se zrušil a všechno by svedli na mě. Proto jsem řekl, že též se přimlouvám za to, aby se pan režisér Frič ujal další práce a nebyl nijak vázán jakousi morální zábranou. Moje obavy byly zbytečné, v závěru jednání se přihlásil iniciativně pan Stallich, kameraman legendárního filmu o občanské válce ve Španělsku Alcazar, a vyjádřil ochotu, že než se pan Frič rozhodne v práci pokračovat, je schopen s Werichem natáčet sám. To byla příležitost, která se jevila Stallichovi jako finančně výhodná. Následně jsme se s Werichem dohodli, že kameraman Stallich velice pečlivě nahlodával naší vzájemnou spolupráci. Mně říkal: ,Nenechte si Wericha do toho kecat, vy jste "rezižer", ať Werich nekecá a hraje.' Werichovi zase říkal: ,Dyť ten Krejčík ještě nic neudělal, je to kandrdas, vy jste Werich, ať to dělá, jak vy chcete.' Nakonec jsem byl rád, že už to mám s krku. Situace byla dokonce nebezpečná. Na Barrandově se ozvaly hlasy, že by se mělo s Krejčíkem a s Werichem zatočit, že je to sabotáž a že by měli oba dva zavřít do kriminálu. V té době byl zatčen Slánský a začaly politické procesy. Následně jsem dostal dopis od Karla Högera, který v mé verzi hrál podvodníka Kelllyho. Höger další spolupráci na filmu odmítnul. Frič učinil v obsazení některé změny. Mnou obsazená Irena Kačírková - měla hrát éterickou Sirael - byla přeobsazena Natašou Gollovou (Kačírkové bylo tehdy asi čtyřiadvacet, Gollové skoro čtyřicet), Högera nahradil Jiří Plachý, který byl mnou obsazen jako vyslanec krále Matyáše. Z dalšího natáčení se vytratil Miroslav Horníček, ten v mé verzi představoval asistenta zubního lékaře, kterého hrál Nedbal. Ještě před natáčením jsem navrhoval, aby alchymistu Scottu hrál Saša Rašilov, Werich to však nepřipustil, František Černý byl jeho maskot, to jsem neprosadil. Navrhnul jsem ještě, aby maršála Rusworma hrál Jan Pivec: byl jsem přesvědčen, že by to bylo obsazení ideální. Ale když si známý hypochondr Pivec přečetl scénář, téměř se urazil, že nebude přihrávat Werichovi, že by mohl toho císaře i s tím Matějem hrát sám, tak to hrál nakonec Zdeněk Štěpánek. Štěpánek ovšem nebyl komik, byl tragéd, tak tato postava zůstala jakousi pozoruhodnou Štěpánkovou šarží. Zajímavé taky byly další změny, které Frič učinil. Hudbu měl původně vytvořit Václav Trojan, slavný autor hudby k Trnkovým loutkovým filmům. Fričův spolupracovník byl "kocourkovský učitel" Julius Kalaš. Celá strastiplná okolnost měla pro mě zlé následky. Nejen že jsem ztratil tři roky života, ale byl jsem nucen učinit to, čemu jsem se dosud vyhýbal: natočit budovatelský film." ONDŘEJ SUCHÝ http://www.semanovice.cz