Antonín Moskalyk

Narodil se na Zakarpatské Ukrajině, po matce měl maďarské předky, dětství strávil na jižní Moravě. Vystudoval gymnázium, zároveň hrál divadlo jako ochotník, jeho pokus dostat se na DAMU však nebyl úspěšný, načež začal pracovat jako pomocný dělník, v roce 1952 začal hrát divadlo v Bratislavě. Režii na DAMU vystudoval v letech 1953-1958, načež začal pracovat jako televizní režisér. Počet jeho filmových a televizních prací se pohybuje kolem 500 snímků, vynikl především svými pracemi z doby druhé světové války nebo naopak citlivě natočenými příběhy ze současnosti, u některých svých filmů se podílel na scénáři. Proslul mimo jiné tím, že do svých filmů prosazoval mladé a neokoukané tváře, v 60. letech to byla například Dana Syslová, později objevil pro film Libuši Šafránkovou, počátkem 80. let dal pak příležitost začínajícím hvězdám typu Jana Čenského nebo Lukáše Vaculíka, v poslední době bylo objevné také obsazení brněnskými herci do široce oblíbeného seriálu Četnické humoresky. Kromě toho Antonín Moskalyk natáčel i v zahraničí (Belgie), v několika divadlech také pohostinsky režíroval (například Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Na zábradlí nebo balet Macbeth v Národním divadle). Svůj první film Chléb a písně realizoval pro televizi v roce 1961, na Barrandově pak natočil krátký film Oranžový měsíc (1962). Jeho prvním známějším filmem byla dnes již zapomenutá komedie Délka polibku devadesát (1965). V témže roce natočil pro televizi Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou (1965) podle předlohy Arnošta Lustiga; tento film získal Cenu kritiky na mezinárodním televizním festivalu v Itálii a Zlatou nymfu na festivalu v Monte Carlu. Také další televizní film Konec velké epochy (1966), pojednávající o hrozbě válečného konfliktu, dosáhl úspěchu a opět získal Cenu kritiky na mezinárodním televizním festivalu. Svým dalším celovečerním filmem Dita Saxová (1967) se Moskalyk vrátil k předlohám A. Lustiga a toto válečné drama bylo oceněno Zlatou mušlí na mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. V první polovině 70. let Moskalyk úzce spolupracoval s belgickou televizí a v Bruselu natočil několik televizních inscenací. Mezitím natočil dvoudílnou adaptaci Babičky (1971), pro niž objevil mladou Libuši Šafránkovou. Z téhož roku pochází také zajímavý televizní film ze současnosti Dlouhý podzimní den (1971), který získal hlavní cenu na televizním festivalu Zlatá Praha. Z další televizní tvorby té doby stojí za zmínku Klícka (1971) nebo Pozdní léto (1974), zajímavé psychologické příběhy ze současné rodiny za účasti předních herců, podobného ohlasu dosáhl později například dvoudílný film Zahrada dětí (1982). Po několika letech pak Moskalyk znovu točil na Barrandově a výsledkem byla úspěšná pohádka Třetí princ (1982), která získala několik ocenění v domácích soutěžích. Po delší době se pak režisér vrátil k tématice dramatického osudu jednotlivce v kontextu druhé světové války – film Kukačka v temném lese (1984) patřil k mimořádně kvalitním snímkům své doby a ze tří ocenění je nutno vyzdvihnout cenu udělenou na mezinárodním festivalu v japonském Sapporu. Jeho další tvorba je ve znamení úspěšných kriminalistických seriálů, které paradoxně těží z faktu, že nejsou ze současnosti – Panoptikum města pražského (1987), Dobrodružství kriminalistiky (1992) a nakonec pak několik sérií Četnických humoresek (2000, 2003, 2006). Antonín Moskalyk byl těsně před pádem komunistického režimu jmenován zasloužilým umělcem (1989), v roce 2005 byl pak uveden do Síně slávy v anketě Týtý. V roce 1994 byl výkonným ředitelem karlovarského filmového festivalu, v roce 1995 pak ředitelem filmové přehlídky Zlatý golem, u níž byl ale realizován jen jeden ročník. Antonín Moskalyk zemřel v Masarykově onkologickém ústavu v Brně 27. ledna 2006 ve věku 75 let uprostřed natáčení třetí série Četnických humoresek. S manželkou Jiřinou měl dvě děti, dcera Pavlína Moskalyková je scénáristkou a režisérkou (po otci převzala režírování Četnických humoresek).