Oldřich Navrátil

Oldřich Navrátil pochází z Třebíče, kde také studoval gymnázium. Již za středoškolských studií jevil zájem o divadlo, nicméně studovat chtěl pedagogickou fakultu. Tento záměr přehodnotil na radu jednoho ze svých pedagogů a nastoupil na brněnskou JAMU, kterou absolvoval v roce 1976. V letech 1976-1978 hrál v brněnském Divadle Na provázku, kde dostal několik výrazných příležitostí od režiséra P. Scherhaufera. Poté odešel do Prahy, kde účinkoval v experimentálním souboru Dílna 24 (1978-1979). Po zániku této scény zůstal na volné noze a soustředil se na práci pro film a televizi. Oldřichu Navrátilovi nevyhovovala systematická divadelní práce v jednom kolektivu a přestože dnes přiznává, že svobodné povolání pro něj bylo nejednou spojeno s existenčními problémy, stálé divadelní angažmá již nikdy nepřijal. Zastává navíc pro většinu herců poněkud kontroverzní názor, že divadlo nemusí být notně prioritou herecké práce. Na různých divadelních scénách ale pohostinsky účinkoval i v pozdějších letech. V divadle Ta Fantastica vynikl například v představení Zahrada rajských potěšení, dále hrál v Činoherním klubu (Správce), v divadle Minor (Klapzubova jedenáctka), dobovou popularitu mu také zajistilo účinkování v kritiky nepříliš dobře přijaté Dívčí válce v Prozatímním divadle F. R. Čecha. V posledních letech jsme jej mohli vidět také v Praze a Brně v Letních shakespearovských slavnostech (Othello, Večer tříkrálový). Ještě jako student JAMU se Navrátil objevil v projektech brněnského televizního studia (SLOVÁCKO SA NESÚDÍ, 1974; JENŮFA, 1976). Svůj příchod do Prahy pak zúročil debutem před filmovou kamerou (STOPAŘ, 1978), následně se objevil v několika filmech jako vychytralý primitiv (PANELSTORY ANEB JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ, 1979; PRÁZDNINY PRO PSA, 1980). Se zvýšenou četností začal účinkovat také v televizi. Nárůst popularity mu přinesla role samolibého Emila Nádeníčka v dnes již kultovní komedii JAK SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY (1982). Ve stejné době si zahrál také jednu z mála vyloženě kladných rolí, když ztvárnil postavu mladého psychologa ve filmu NEÚPLNÉ ZATMĚNÍ (1982). V této době také dostával hlavní role v řadě televizních inscenací, které však ne vždy překročily dobový průměr (PÁNSKÁ JÍZDA, 1983; NAROZENINY, 1984), za zmínku stojí jeho studie alkoholika v televizním filmu ZJASNĚLÁ NOC (1984), vracel se natáčet také do Brna. Na rozdíl od jiných českých herců Navrátil poměrně často přijímal nabídky k filmování na Slovensku (TICHÁ RADOSŤ, 1985; NEMOŽNÁ, 1987; SEDEM JEDNOU RANOU, 1988). Hlavní rolí ve filmu jej pak pověřil Karel Smyczek, s nímž ostatně spolupracoval již dříve v televizi; tragikomický příběh ředitele rozestavěného kulturního domu s náznaky poměrně odvážné satiry bohužel vyčpěl svou premiérou až po listopadu 1989 (NEMOCNÝ BÍLÝ SLON, 1990). I po roce 1989 hrál Navrátil v řadě filmů, až na pár výjimek (HELIMADOE, 1994) se však vesměs jedná o nepříliš hodnotné tituly. Četné příležitosti dostával také v televizi, i tady se objevoval v dílech kolísavých kvalit. Za zmínku stojí jeho nevelká, ale sympatická role obhájce v seriálu PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU (1992), poměrně zdařilý byl také seriálový přepis románu Karla Poláčka BYLO NÁS PĚT (1994), kde Navrátil ztvárnil jednu z hlavních rolí otce Bajzy. Před filmovou kamerou se Navrátil v posledních letech objevil ve filmech ANDĚL PÁNĚ (2005) a SLUNEČNÍ STÁT (2005), v pátém dílu Básníků se také vrátil ke své dávné roli Nádeníčka (JAK BÁSNÍCI NEZTRÁCEJÍ NADĚJI, 2003). Zatím poslední rolí ve filmu byla postava tělocvikáře v komedii RAFŤÁCI (2006). Oldřich Navrátil je rozvedený a má jednu dceru. Svůj soukromý čas dnes dělí mezi Prahu a rodnou Třebíč, kam se rád vrací.