Filip Renč

Filip Renč má kořeny v umělecké rodině, jeho dědečkem byl básník, spisovatel a překladatel Václav Renč (1911-1973), ve filmu se jako kameraman prosadil otec Ivan Renč (*1937). Díky otci se také Filip Renč dostal již jako dítě k filmování. První, spíše epizodní roli si zahrál v seriálu PAN TAU (1969), následovaly větší příležitosti ve filmech různých žánrů. Vynikl především jako jeden z nejvýraznějších objevů režiséra Oty Kovala, který se soustředil na práci s dětskými herci. Z jejich první spolupráce vzešel film DRUŽINA ČERNÉHO PERA (1973), kde se Filip Renč objevil jako člen dětské party. Poté hrál v několika dalších filmech pro děti a mládež, nejvýraznější stopu ale po sobě zanechal právě ve snímcích Oty Kovala; psychologické filmy JAKUB (1976) a NECHCI NIC SLYŠET (1978) jsou nadčasové svou tématikou a ve své době dosáhly i různých ocenění, ale dnes jsou spíše zapomenuté. Nejcennějším titulem z pohledu normalizační kinematografie byl film o dětství Julia Fučíka JULEK (1979), kde Renč opět hrál hlavní roli. Z filmů jiných tvůrců stojí za zmínku PAPILIO (1986) Jiřího Svobody, kde již hrál jako dospělý, objevil se také v několika televizních inscenacích a pohádkách. Stejně jako jiní režiséři (například Karel Smyczek), tak i Renč přehodnotil své dětské a mladické působení ve filmu a rozhodl se v dospělosti pro práci za kamerou. Po maturitě na gymnáziu pracoval jako asistent u Krátkého filmu, následně vystudoval dokumentární režii na FAMU (1991). Již jako student realizoval zajímavé krátké filmy, které dosáhly ocenění i v zahraničí (SALAR, 1986; FANSTORY, 1986). Za bezmála dvacet let svého režijního působení natočil Filip Renč zatím pouze sedm celovečerních filmů, přesto se zařadil mezi nejvýznamnější tvůrce našeho filmu a jeho práce na sebe vždy strhává pozornost, což je dáno mimo jiné značnými časovými odstupy mezi jednotlivými tituly. Debutový snímek REQUIEM PRO PANENKU (1991) patří syrovostí svého zpracování k milníkům české filmové tvorby po roce 1989 a mnozí odborníci soudí, že Renč jej dosud nepřekonal. Jeho další počin, VÁLKA BAREV (1995), naopak příliš nezaujal. S dalším filmem (po šesti letech) opustil Filip Renč svou provokující linii a vytvořil nadčasový a divácky vděčný muzikál REBELOVÉ (1968). Zdařilý počin v sobě snoubí Renčovu snahu vyhledávání nových tváří s angažováním osvědčených herců starších generací ve vedlejších až epizodních rolích, emocionálně silný příběh z roku 1968 je osvěžený novátorským pojetím legendárních melodií ze stejné doby. Kromě několika festivalových ocenění získali REBELOVÉ dva České lvy za zvuk a kostýmy, film byl nominován i ve dvou dalších kategoriích. Další Renčův ambiciózní projekt, ROMÁN PRO ŽENY (2005), vycházel z literární předlohy Michala Viewegha, který je veřejností vnímán rozporuplně a stejného hodnocení se dostalo i Renčovu filmovému přepisu; režisérovu snahu prosazování neokoukaných tváří tentokrát přebily výkony osvědčených osobností (Simona Stašová). Další režijní práce Filipa Renče, NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ (2008), oscilující na hranici několika žánrů, nenašel u diváků příliš mnoho pochopení. Reputaci si napravil dalším výrazným filmem HLÍDAČ Č. 47 (2008), jímž na základě kvalitní literární předlohy vytvořil lidsky silný příběh, který znovu doznal ocenění (Český lev za hlavní a vedlejší mužskou roli pro Karla Rodena a Vladimíra Dlouhého). Kromě celovečerních filmů se Filip Renč úspěšně věnuje i menším projektům, výraznou součást jeho tvorby tvoří hudební videoklipy našich předních interpretů; za provokativní a dodnes diskutovaný klip k písni Láska je láska (Lucie Bílá) získal cenu Grammy (1993), v tomto žánru později vytvořil výrazný klip k písni Medvídek od skupiny Lucie. Neméně úspěšný je Filip Renč v oboru reklamy, přičemž na rozdíl od jiných režisérů přiznává především finanční přínos této práce, dokázal působivě zaujmout ve spotech pro významné firmy (Mazda, Sazka, Danone, Dobrá voda atd.) V poslední době se Renč věnuje i práci pro divadlo (režíroval například muzikály Golem nebo Kleopatra, pro jeviště adaptoval také muzikál Rebelové). V nejnovější době upoutal Renč pozornost nejširší veřejnosti svými brutálními spoty o dopravních nehodách natočené pro Ministerstvo dopravy. Z televizní tvorby Filipa Renče se sluší připomenout dokument POLOJASNO (1999), který se s odstupem deseti let vracel k událostem revoluce v roce 1989. Herecká filmografie Filipa Renče od doby jeho studií stagnuje. Sám se obsadil do vlastního filmu REQUIEM PRO PANENKU (1991), zcela minimální, ale zapamatovatelnou roli mužské podoby Závisti ztvárnil v pohádce NESMRTELNÁ TETA (1993). Jeho další herecké kreace vycházejí z nepsané dohody se spolužákem z FAMU, Janem Svěrákem, díky níž se režiséři navzájem obsazují do svých filmů v malých úlohách. Renč se tak objevil ve Svěrákových filmech JÍZDA (1993), KOLJA (1996), TMAVOMODRÝ SVĚT (2001) a VRATNÉ LAHVE (2006). Soukromí Filipa Renče je již řadu let častým objektem zájmu bulvárních médií, k ověřeným faktům lze uvést skutečnost, že jeho dlouholetou přítelkyní je Jarmila Tabačková, produkční Hudebního divadla v Karlíně.