Luciano Salce

Italský režisér Luciano Salce neskrýval překvapení nad tím, že filmy, které on sám považoval za dobré, prakticky nikoho nezajímaly, na druhou stranu italskou kinematografii v 60. a 70. letech zaplnil řadou průměrných titulů, které překvapivě získaly nadčasovou popularitu. Salce pocházel z Říma a původně studoval práva, fakultu ale opustil a přestoupil na Národní akademii dramatických umění, kde získal hereckou průpravu. Ještě za druhé světové války začal hrát v různých divadlech, do závěru války ale spadá také nešťastná epizoda jeho života, kdy vstoupil do armády tzv. Italské sociální republiky, což byl Mussoliniho státní útvar na severu země v době kómatu fašistického režimu. Kvůli tomuto angažmá ve věci fašismu byl Luciano Salce po válce několik měsíců vězněn, pak se jako herec vrátil k divadlu. Na jevišti stál s vrstevníky, s nimiž se setkal na studiích, za všechny jmenujme Vittoria Gassmana a Vittoria Caprioliho, přátelské pouto jej pojilo s Adolfem Celim. Po jeho boku také absolvoval svůj herecký debut ve filmu AMERIČAN NA DOVOLENÉ (Un Americano in vacanza, 1946). S Adolfem Celim odešel koncem čtyřicátých let do Brazílie, kde se oba poměrně úspěšně prosadili u filmu. V Celiho režii hrál Salce ve filmu CAICARA (1950), který byl uveden na festivalu v Cannes. Luciano Salce v Brazílii pořídil jako režisér své první filmy, které ovšem v Evropě prošly bez většího ohlasu (prvním z nich byl BLEŠKA NA VÁZE – Uma pulga ma balança, 1953). V roce 1955 se Salce vrátil do Itálie, znovu hrál divadlo s Vittoriem Gassmanem, menší i větší role opět dostával ve filmu. Z několika desítek snímků, které Salce režíroval, stojí umělecky nejvýše hned ten první, FEDERÁL (Il federale, 1961), příběh řadového stoupence fašistického režimu krátce před koncem války. Další Salceho filmy byly realizovány převážně v komediálním žánru, kdy se režisér prostřednictvím manželských i nemanželských vztahů pokoušel kritizovat stav italské společnosti. Takové filmy byly samozřejmě postaveny na účasti krásných žen, častěji to byla například Monica Vitti (VZAL JSEM SI TĚ Z LEGRACE – Ti ho sposato per allegria, 1967) nebo Sylva Koscina (HERKULOVY PILULKY – Le pillole di Ercole, 1962; JEPTIŠKY – Le monachine, 1965). Mezinárodní obsazení pak angažoval do filmu JAK JSEM SE NAUČIL MILOVAT ŽENY (Come imparai ad amare le donne, 1966). V době kulminace zájmu o povídkové filmy v šedesátých letech se Salce nevyhnul ani tomuto žánru a s dalšími režiséry se podílel na filmech VELKÁ NEVĚRA (Alta infedelta, 1964), DNES, ZÍTRA, POZÍTŘÍ (Oggi, domani e dopodomani, 1965) nebo KRÁLOVNY (Le fate, 1966). Ve filmu STÁTNÍ PŘEVRAT (Colpo di stato, 1969) podrobil ostré kritice praktiky italského volebního systému, mezinárodnímu publiku ale byla srozumitelnější komedie o strastech majitele soukromé kliniky NEBESKÁ VILA (Il prof. Dr. Guido Tersilli primario della clinica Villa Celeste convenzionata noc le mutue, 1969) s Albertem Sordim v hlavní roli. V sedmdesátých letech Luciano Salce znovu častěji stál i před kamerou, jak ve vlastních filmech, tak i pod režií jiných tvůrců (SKALPEL V RUKOU BÍLÉ MAFIE – Bisturi la mafia bianca, 1973). Jako režisér se pak v této době zásadním způsobem podílel na zrodu nové hvězdy italské veselohry, Paola Villaggia. Poprvé jej angažoval pro film MÉ DRAHÉ MAMINCE K NAROZENINÁM (Alla mia cara mamma nel giorno del suo compleanno, 1973), nedlouho nato byla na plátno převedena literární postava bojácného bankovního úředníka Uga Fantozziho. Hned první film FANTOZZI (1974) zaujal jen v italských kinech osm miliónů diváků, což pochopitelně vedlo k natočení další bláznivé komedie TRAGÉD FANTOZZI (Il secondo tragico Fantozzi, 1976), s Paolem Villaggiem spolupracoval i na jiných filmech, například v komedii PROFESOR KRANZ, NĚMEC Z NĚMECKA (Professor Kranz tedesco di Germania, 1978) hrál vedle Villaggia také Salceho dávný přítel Adolfo Celi. Vedle filmů s Villaggiem připomeňme také adaptaci osvědčené divadelní předlohy KACHNA NA POMERANČÍCH (L′anatra all′arancia, 1975), opět s Monicou Vitti v hlavní roli. V roce 1982 předsedal Salce porotě v soutěžním klání Miss Itálie, ve stejném roce byl při natáčení filmu POJĎ DÁL, BLBEČKU (Vieni avanti cretino, 1982) raněn mrtvicí, později se ještě jako herec několikrát objevil v televizi. V televizi ostatně také režíroval, pracoval i pro rozhlas a v 60. a 70. vyvíjel neúnavnou aktivitu v mnoha směrech, přičemž k natáčení i několika filmů ročně jej neustále vybízel jejich komerčních úspěch. Právě to bylo podle mínění odborníků příčinou toho, že neměl časový prostor se vyvíjet a svým chvályhodným snahám o satirický pohled na současnou italskou společnost zůstal dlužen povrchnou realizací a nedosáhl kvalit svých prvních filmů. Kromě zmíněného FEDERÁLA to byla i komedie HERKULOVY PILULKY (Le pillole di Ercole, 1962) uvedená v roce 2010 v nesoutěžní sekci na festivalu v Benátkách. Luciano Salce zemřel v Římě 17. prosince 1989 ve věku 67 let. Jeho manželkou byla krátce herečka Diletta d′Andrea, s níž měl syna Emanuela (*1966). Diletta se s ním ale rozvedla a od roku 1972 byla třetí manželkou Salceho spolužáka z konzervatoře, herce Vittoria Gassmana. I když Emanuele Salce s otcem nevyrůstal, dnes se jako režisér a spisovatel věnuje udržování otcova odkazu v povědomí veřejnosti.