1.
Závěrečný, pátý díl seriálu Sňatky z rozumu vyvrcholil událostmi kolem slavnostního otevření Národního divadla v roce 1881. Seriál byl natočen v roce 1968 podle prvních dvou dílů románové pentalogie Vladimíra Neffa - Sňatky z rozumu a Císařské fialky. Protože vzbudil velký divácký ohlas, o sedmnáct let později vzniklo na základě dalších románů (Zlá krev a Veselá vdova) jeho pokračování. Tím je sedmidílný seriál Zlá krev, který dějově bezprostředně navazuje rokem 1881 a dále rozvíjí dramatické osudy několika pražských rodin v osmdesátých a devadesátých letech předminulého století. Pod vedením režiséra Františka Filipa uvidíme, jako v předchozím seriálu, Jiřího Valu v postavě stavebního podnikatele Martina Nedobyla, Vladimíra Ráže ztvárňujícího postavu Jana Borna, jeho ženu Hanu v hereckém podání Jiřiny Jiráskové a další známé postavy.
2.
V roce 1881, kterým začalo pokračování seriálu podle románové pentalogie Vladimíra Neffa, se plnil sen českých vlastenců: Praha se rozrůstala a zněla českou řečí. Vlastenec Jan Born se však dožil zklamání v synovi Michalovi. Nastal čas rozvoje a rozkvětu a zároveň nemilosrdné konkurence, v níž obstál jen nejchytřejší, nejbohatší nebo také nejbezohlednější. Martinu Nedobylovi se zřítil jeden z jeho nedostavěných domů a zabil několik dělníků. Vinu měl nekvalitní materiál. V procesu byl Nedobyl obviněn mladým zedníkem Pecoldem ze smrti čtyř zedníků. A to ještě nepromluvil jako svědek jeho úhlavní nepřítel, stavební rada Herzog, jehož se nejvíc obává...
3.
V minulé části seriálu stavební rada Herzog k velkému úžasu přítomných dokázal před soudem Nedobylovu "nevinu" a nabídl mu místo dosavadní zášti spojenectví. Karel Pecold byl odsouzen na tři roky - také za to, že jeho vystoupení u soudu bylo kvalifikováno jako křivé svědectví proti Nedobylovi. Hana Bornová porodila druhého syna Ladislava. Míša Born se v prvním roce v polepšovně neučil, ale o změnu se pokusil nový profesor němčiny Kiesel. Fanatický německý buršák, pohrdající vším rakouským a slovanským, rozpoznal Míšovu utajenou vzpouru proti otci a mistrně ji využije, aby z Míši začal vychovávat "mladého Němce". Kiesel mu ovšem zamlčel, že přijal místo na rakouském ministerstvu vnitra. Růžena Pecoldová zjistila, že čeká Helebrantovo dítě a musela ze služby odejít. Helebrant jí tajně vyplatil odstupné za mlčení. Karel Pecold byl po výkonu trestu propuštěn. Jeho sestra se mezitím provdala za hlídače Vaculíka, který pracuje pro Nedobyla.
4.
V předchozím dílu odešel Karel Pecold do Vídně a nalezl tu redaktora Háfnera, který je vydavatelem sociálně-demokratického časopisu. Karel se seznámil s českým zedníkem Součkem na stavbě, kde našel práci, a zamiloval se do jeho sestry Anky. Jan Born se v jednom dni dozvěděl o neúspěchu výchovy sedmiletého Ivana i o pronikavém zlepšení Míšova školního prospěchu. Míša Born se po úspěšné maturitě vrátil domů a chystá se ke studiu na univerzitě. Souček musel utéci před policií, protože kolportoval zakázaný list německých socialistů. Pecold slíbil Háfnerovi, že z Budapešti přiveze balík zakázaných tiskovin do Vídně, při návratu je zatčen a usvědčen z přepravy velezrádných novin.
5.
V předcházejícím dílu se Nedobylův předák Pilát marně pokoušel přemluvit kočí a stájníky, aby si společnou akcí vynutili zvýšení mezd. Za Míšou Bornem přichází jeho bývalý profesor Kiesel a sděluje mu, že se stal úředníkem pražské tajné policie. Míša, který mu nikdy nepřestal věřit, se dobrovolně stává jeho konfidentem. Mezi spolužáky vzniká proti Míšovi podezření. Míša při poslední návštěvě u Kiesela zjišťuje, že byl obelháván a že od něj Kiesel požaduje sprostou provokatérskou práci. Je zdrcen. Navíc zjistí, že spolužáci odhalili jeho udavačství. Spáchá sebevraždu. Karel Pecold si odpykává ve vězení svůj dlouholetý trest.
6.
Televizní zpracování románů V. Neffa Zlá krev a Veselá vdova se rozvíjí od začátku 80. do poloviny 90. let předminulého století. Odehrává se v Praze a v Rakousku, kde sociální problémy začaly převyšoat problémy národní. Po 1. máji 1890 dal Nedobyl výpověď všem zaměstnancům, kteří se zúčastnili dělnického průvodu. Karel Pecold byl konečně propuštěn z vězení, s Ankou a sedmiletým synem se vrátil na Žižkov. Laura Helebrantová odhalila někdejší poměr manžela s Růženou. Helebrant nabídl Růženě odstupné, když se odstěhuje ze Žižkova. Ta svolila s podmínkou, že Helebrant najde práci Karlovi Pecoldovi. Martin Nedobyl vyhlásil nedělní pracovní směnu, aby zabránil dělníkům navštívit dělnický tábor. Ale všichni svou práci udělali v noci, a tak Nedobyl našel prázdnou Preclíkářku. Ve vzteku nevědomky způsobil požár a stal se jeho obětí. Marie Nedobylová se teprve po pohřbu dozvěděla, že zdědila téměř dva miliony zlatých. Dosud žila v domnění, že jsou chudí, zadlužení.
7.
Předposlední minulý díl seriálu vyprávěl o tom, jak nečekaně bohatá Marie Nedobylová poslala svého syna, osmnáctiletého Metoděje, nadaného houslistu, k nejlepšímu pedagogovi - k profesoru Otakaru Ševčíkovi. Tam se Metoděj seznámil s šestnáctiletou Emmou Kittlovou, budoucí Destinovou, a bláznivě se do ní zamiloval. Emma ho uvedla do salonu svého otce, milionáře Kittla, kde Metoděj sleduje živé debaty mladých intelektuálů a poznal tu i Rudolfa Mrvu. Mrva agitoval v dělnickém spolku Žižkovan jen proto, aby vzápětí šel informovat komisaře Kiesla. Demonstrace dělnictva a mládeže na Staroměstském náměstí dala pražské policii záminku k zatýkání. Mrva si u Kiesela objednal vlastní zatčení, aby před svými vrstevníky zachoval gloriolu zajímavého nebojsy. Kiesel ale projevil přání odhalit nějaké velké protistátní spiknutí. I Vídeň si to přála. Ale Mrva tvrdil po pravdě, že v Praze žádní spiklenci nejsou. A tak rozvine proces o vymyšleném protistáním spiknutí s názvem Omladina, který bude obsahem posledního dílu.
Přinejmenším zvídavý zájem vítal v neděli 25. ledna premiérové uvedení sedmidílného televizního seriálu ZLÁ KREV. Jakpak také ne.
Sňatky z rozumu, které podle dvou a něco prvních dílů románové pentalogie
Vladimíra Neffa napsal před dvaceti lety
Otto Zelenka a natočil režisér
František Filip, získaly ve vzpomínkách na jejich první a až do přelomu loňského a letošního roku poslední uvedení věhlas zdařilého tvůrčího počinu. Věhlas nynější reprízou potvrzený. Dokonce dnes vyznělo, domnívám se, srovnávání s kdysi rovněž představenou britskou
Ságou rodu Forsythů už jednoznačně ve prospěch osobitého přístupu našich autorů. Úmysl prodloužit úspěch je koneckonců vždycky sympatická záležitost a tak hlavně pro pořádek připomínám, že pokračování dramatizace uskutečnil téměř stejný kolektiv. Z podstatných změn je třeba uvést dramaturgii (s
Bohumilou Zelenkovou spolupracoval na Zlé krvi tentokrát ještě
Jaroslav Homuta), kameru (
Vladimíra Opletala vystřídal
Andrej Barla) a z hereckého obsazení důležitou osobnost vypravěče (místo
Václava Vosky zaujal
Martin Růžek). Tedy: co nového, co dobrého, co špatného?
Od počátku mi nezbývá než polemizovat s inzerovaným (a tudíž divákem očekávaným) navázáním Zlé krve na
Sňatky z rozumu — posun v pohledu, ve výběru motivů z předlohy, posun v poetice i řemesle byl takový, že totožné herecké obsazení nemohlo udržet záměr dotvořit dalšími sedmi pokračováními jeden celek. Vůbec při tom nehraje roli změna podtitulové charakteristiky, protože vrcholné období národního obrození skutečně vystřídala doba rozmachu dělnického hnutí. Neff napsal románovou kroniku doby prostřednictvím obrazu života sociálně vyhraněné společenské vrstvy, dokonale vystihl atmosféru gründerství od jeho počátků po zánik. O totéž se snažily obě seriálové dramatizace, ovšem s rozdílným výsledkem.
Srovnávejme dílčí. Čím vstupoval do dějů vypravěč
Václava Vosky? Inu — byl to téměř sám
Neff. Věcný a přece básnivý, jemný, vytříbený ironik, který ctí čtenáře respektive diváka jako oduševnělého partnera a nedovolí si ho urazit polopatismem.
Martin Růžek však dostal do ruky jiný part — mentorský, až školsky vysvětlující, jen zřídka blýskající neffovským nadhledem, jen v nepodstatné míře mohl využít svého práva nebo dokonce povinnosti překlenout děj potřebnou jednoduchou zkratkou, být katalyzátorem dramatického děje. A bohužel stejně se tvůrci zachovali k celkovému pojetí Zlé krve. Kolik jen přednášek, doslova úmorných dialogů tentokrát prošlo obrazovkou! — především v prvních dvou dílech. Snad z obavy, aby divák přesně porozuměl třídní podstatě soudní pře kolem Nedobylovy zřícené novostavby, byly Neffovy stránky přepsány do detailního scénáře, jehož realizace zrušila jakýkoli pocit dramatického spádu. Nic na tom nezměnila ani umělá pomlka (konec první části) ve chvíli, kdy byl ke svědectví vyzván stavební rada Herzog. Asi tak se dá hodnotit změna přístupu k předloze: zatímco ve Sňatcích z rozumu sledoval divák víceméně soukromý život postav a z něho pak měl možnost si sám dotvořit ekonomický, sociální, politický i kulturní obraz doby, ve Zlé krvi byl na samém počátku možnosti této aktivity, spoluúčasti, zbaven. Ke škodě věci zvítězil v posledních letech rozšířený nešvar naší televizní dramatické tvorby, totiž v zájmu ideje potlačení umělecké složky do role pouhé kolorované ilustrace.
Mám za to, že z příčin těžko pochopitelných autoři dramatizace v prvních dílech Zlé krve rezignovali na to, co je na Neffově pentalogii zajímavé a cenné (obraz rozpadu buržoazie ne nepodobný analýze
Balzakově či
Gorkého Vasse Železnovové, Podniku Artamonových aj.), a snažili se jít cestou nastupujících pozitivních sil — tj. předvedením růstu dělnické uvědomělosti, důrazem na přebírání historické iniciativy dělnickou třídou, proletariátem. Tím však opustili rámec základní koncepce předlohy a teprve v závěrečných částech se – ve prospěch výsledného dojmu ze seriálu — této koncepci alespoň částečně znovu podřídili. Proces s Omladinou sice rovněž překročil relativní proporce Neffova románu, ale jako typický konflikt pro postavení českých zemí v rakousko-uherské monarchii koncem 19. století víceméně oprávněně uzavřel seriál ani ne ve třetině původního textu Veselé vdovy.
Už srovnání vypravěče
Sňatků z rozumu s vypravěčem Zlé krve naznačilo určité zjednodušení poetiky směrem k popisnosti. V seriálu jako celku (rozuměj celku Zlé krve) pak tendence k neadekvátní expresivitě některých hereckých projevů tuto povrchnost leckdy ještě zdůraznila. Rozpaky vzbuzující scéna, kdy se Marie Nedobylová od advokáta Helebranta dovídá skutečný stav svého majetku, zbytečně hystericky přeexponovaná; setkání Laury Helebrantové a Růženy Vaculíkové a jejich synků Jaroslavů; ilustrace stávky Nedobylových zaměstnanců marným úsilím rodinných příslušníků o nejnutnější údržbu ve stájích; všechny ty rozpravy, během nichž si dělníci pro dnešního diváka nepřijatelně naivně vysvětlují, proč musí bojovat proti pánům atd. atd. Zdůrazňuji, že řada takových scén buď v
Neffově próze není, nebo je ztvárněna v jiném duchu i vyznění. Připočteme-li k tomu dějovou retardaci v detailech, způsobenou vysloveně nedodržením řemeslných zásad (dialogy počínající otevíráním dveří a zavíráním dveří zase končící, nepříliš šťastné putování kamery po interiérech aj.), měl seriál Zlá krev — podtrženo a sečteno — řadu nedostatků, které by nemělo smysl obcházet.
Bylo by však nevděkem nevšimnout si hodnot, které naopak přinesl. Patří sem tragická postava Míši Borna (
Otomar Krejča ml.), která ukázala, kam vede egoismus celé té honosné vlastenčící společnosti, patří sem kreace velkohubého buršáka a vypočítavého policajta Kiesela (
Luděk Munzar) i pomatený udavač Mrva, tentokrát trefně obsazený
Jiřím Císlerem. Podrobně pojatý proces s Omladinou pak na rozdíl od Nedobylova soudu považuji za zdařilý poučný exkurs do historie (kdopak z nás by před zhlédnutím posledních dvou dílů dovedl vysvětlit, co to vlastně Omladina byla! – a že tenkrát pohnula společenským vědomím).
Čím uzavřít hodnocení? Domnívám se, že pokus „nastavit“ před mnoha lety uskutečněný počin příliš nevyšel; takové pokusy vycházejí zpravidla jen výjimečně, i když je asi nutné se o tom čas od času přesvědčovat na vlastní kůži. Nabízí se ovšem ještě jedno, závažnější zobecnění pro televizní dramatiku vůbec. Zjednodušení umělecké výpovědi (zvláště je-li spojeno s menší tvůrčí pokorou a se zkreslováním) tvorbě televizních inscenací neprospívá a zdůraznění obsahu na úkor vyjadřovacích prostředků může ve své podstatě ústit až v podceňování diváků. Vím, že neříkám nic nového, ale využívám k tomu této příležitosti proto, že na téma výchovy vyspělého vnímatele umělecké tvorby v socialistické společnosti bylo popsáno už mnoho papíru. Skutečný pokrok v kvalitě percepce však může přinášet jen kvalitnější tvorba. Nu a ta je přece konkrétní. U každého díla kritika tedy nejen může, ale musí činit alespoň pokusy odhadnout posun vpřed, míru novátorství. Nebo opak.
PAVELKA, Zdenko.
Neffova sága napodruhé aneb poznámky k úskalí televizní dramatizace. Scéna. 1987, roč. 12, č. 6, s. 5. [upraveno]
