Zklamání
Myslím, že s tímto   seriálovým počinem budou   nejspokojenější ti, kdo o   příběhu Anne Shirley nikdy   předtím neslyšeli. U   znalců věřím, že budou   mít zásadní výtky.   Knižní předlohu miluju,   viděla jsem i televizní   minisérii Anne of Green   Gables z 80. let. Proto se   nemohu ubránit srovnávání,   a to jak s dřívějším   zpracováním, tak s knihou.   Vychází mi z toho zklamání   a v některých epizodách i   pořádné naštvání kvůli   zprznění poetické   klasiky.

Největším kladem Anne   with E je kamera a casting.   Záběry jsou krásné a   postavy jsou vzhledově   opravdu věrné popisům z   knihy i těm několika   ilustracím, které v ní   jsou. Naopak seriál z   osmdesátek si s tím tolik   hlavu nelámal, a přestože   je Megan Follows v roli Anny   sympatická, modernější   Anna vzhledově odpovídá   knižní předloze víc. Co   naopak starší série   zvládla na jedničku, bylo   vykreslení tehdejší doby,   morálky a upjatých   maloměšťáckých   standardů, čímž se   dostáváme k hlavnímu   problému s Anne with E.   Seriál je doslova násilně   nacpaný aktuální   všeobecnou korektností,   genderovou rovností a   obsahuje dialogy, které by se   v době, kdy se děj   odehrává, opravdu těžko   odehrály. O to divnější   je, když je pronášejí i   postavy, které mají být   vyloženě konzervativní.

V seriálu   vystupuje mnoho postav, které   v knize nebyly. To by   nevadilo, kdyby snaha tvůrců   nepůsobila jako křečovitý   experiment, kolik   neortodoxních postav seriál   unese. Děj je zaplněný   menšinami, které přece jen   působí v příběhu o   sirotě z 19. století   nepatřičně a myslím, že   sama autorka knihy L. M.   Montgomery by byla   překvapená, kdo všechno se   v dějí objevuje, přestože   to byla ve své době   bezesporu pokroková a   emancipovaná žena. Tvůrci   do seriálu násilně   naroubovali homosexuály,   Afroameričany i Indiány. Po   několika dílech už jsem jen   čekala, kdy se na scéně   objeví třeba hispánští   liliputáni v roli kanadských   velkostatkářů. Úsilí   zahrnout do děje zástupce   všech možných minorit bez   ohledu na logiku a dobu, v   níž se děj odehrává,   působí papírově, uměle a   vlastně i dost otravně.   Jedna scéna za všechny:   Afroameričané jako   právoplatní členové   komunity konzervativního   Avonlea si vychutnávají čaj   z porcelánových šálků na   zahradní párty, zatímco se   bohatí bílí sousedé   rozplývají nad jejich   miminkem a společnost   rozpačitě ztichne, když ho   malá holčička označí za   „čokoládové“. Umíte si   tohle představit v 19.   století? Myslím, že ještě   o sto let později by taková   scéna byla naprosto   vzdálená realitě.   Negativně se tvůrci   vyřádili i na samotné   Anně. Ta se chová jako   nesnesitelný moderní   teenager. Fracek, kterého   máte bez ohledu na její   traumatickou minulost po   chvíli plné zuby. Jak mi   tohle mohli s mou milovanou   Annou udělat? Ta knižní   byla báječná a hrdě jsem   ji od prvního přečtení   měla za svůj vzor a   spřízněnou duši. V   seriálovém zpracování je   Anna povětšinou nekonečně   sebestředná, drzá a   otravná puberťačka. Je   hrozná škoda, že seriál,   který měl původně docela   slušně našlápnuto, měl   skvělou předlohu a   možnosti, nakonec sklouznul k   laciné agitce k   všeobjímající světové   rovnosti a z úžasné hlavní   hrdinky udělal labilní osinu   v zadku. Fakt, že se navíc   tvůrci místy uchylovali k   akčnímu bijáku a dolovali   drama za každou cenu   prostřednictvím plytkých   klišé, už radši ani   nekomentuju.

Nejdůležitější poznámku   o Blonde zařazuji úvodem –   nejde o životopisný film a   je tak třeba k němu podle   toho přistupovat, v opačném   případě hrozí   nespokojenost a   rozčarování. Snímek byl   natočený podle knižní   předlohy Joyce Carol Oates,   která sama tvrdí, že se   jedná o fikci – autorské   pojetí života hollywoodské   ikony, a proto i ve filmu   vidíme řadu událostí,   která se ve skutečnosti   nikdy nestala, nebo se   odehrála jinak, než jak je   zobrazeno.

Asi   nejzajímavější a   největší hodnota, kterou   film přináší, je kritika   tehdejších společenských   norem a mezilidských vztahů   před i za branami   hollywoodských studií.   Dobové poměry jsou   vyobrazeny až brutálně   nezkresleně, depresivně,   špinavě. K hlavní postavě   je celou dobu přistupováno   jako k nesvéprávnému kusu   masa, který (chce-li něčeho   dosáhnout) musí přistoupit   na ponižující pravidla hry.   Největší slabinou snímku   je na druhé straně jeho   jednostrannost – snaha o   komplexní a šokující   psychologické dílo, v němž   ale chybí podstatné dílky   skládačky. Výsledkem je   tíživý, místy až   hororový snímek končící   někde na půl cesty.

Dějové   nedostatky z velké části   kompenzuje řemeslné   zpracování, které je   skvělé a filmy na stejné   téma o velký kus předčí.   Kamera a střih jsou   perfektní. Kdo by ale   očekával srozumitelný   sladkobolný příběh, jak se   krásná dívka světovou   ikonou stala, bude zklamán.   Blonde je artové, z velké   části černobílé dílo,   které sugestivně vykresluje   brodění v emoční temnotě   a stále větší ztracenosti   hlavní postavy. Snímek   zároveň disponuje   sebevědomou 167 minut   trvající stopáží, pro   kterou jsou občas významné   pohledy nebo dlouhé efektní   záběry trochu málo, a tak   místy ztrácí tempo a mění   se v depresivní slepenec   velkolepých obrazů.

Marilyn ve filmu   působí konstantně jako   oběť – objekt mrzkého   mužského chtíče, křehká   a ztracená, zbavená vůle,   ale pod tím vším relativně   normální žena, které se   prostě jen pořád dějí   hrozné věci a lidé jsou na   ni zlí. Nezpochybňuji, že s   herečkou nepokrytě   manipulovala velká část   jejího okolí, ale přece jen   byl v tomto divákovi   poskytnut spíše   jednostranný pohled. Snímek   nereflektuje řadu   důležitých faktů –   silné úzkostné stavy   Monroe, její panické ataky,   bludy a nejrůznější   utkvělé představy, stejně   jako závislost na osobních   psychiatrech. Její problémy   s alkoholem a barbituráty   jsou pak znázorněny jen tak   na okraj, relativně   decentně, a chybí u nich   hlubší kontext.   Endometrióza, kterou trpěla,   a s ní související   spontánní potraty, jsou ve   filmu umělecky pojaty jako   nedobrovolné lékařské   zásahy. Kromě pár   krátkých scén nevidíme   její roztržky se štáby a   ostatními herci nebo   neustálé chození pozdě. O   toxickém manželství s   DiMaggiem se nedozvíme víc,   než že ji bil, a o   manželství s Arthurem   Millerem už vůbec nic –   snímek ho naznačuje kromě   jedné scény jako více   méně ideální, což   pravděpodobně některé   hereččiny fanoušky   pobouří. Snímek také   dostatečně nereflektuje   její nepochybné herecké   ambice, touhu vymanit se z   rolí "hloupých   blondýn" i trpělivé   úsilí, které herectví   věnovala.

Navzdory poskytnutému   času ve filmu nevidíme   leckterá podstatná období   života hollywoodské ikony. V   těch, která zobrazena jsou,   převládá chaos, časová   období se nekonzistentně   střídají. Po Marilyně boku   se mění muži, stejně jako   se ona sama propadá do stále   větší psychické mizérie,   ale chybí souvislosti –   proč, jak, kdy. Rekonstrukce   života herečky evidentně   nebyla záměrem autora, ale   co jím pak tedy bylo? Pokud   natočil Andrew Dominik dílo,   v němž chtěl zachytit   křehkou psychiku MM v pro   ženy nelehkých 50. a 60.   letech 20. století, navzdory   mnoha skvělým scénám se to   celkově příliš nezdařilo.   Přesto má podle mého   názoru smysl film vidět.   Vedle skvělého výkonu Any   de Armas, která předvedla   svou dost možná životní   roli, totiž přináší   příběh herečky ve zcela   jiné perspektivě a tvoří z   něj především hluboké   lidské drama s mnoha   aktuálními tématy.